Kniha, která byla v šedesátých letech 20. století v anglické verzi nejprodávanější knihou po Bibli, se vymyká ostatní takzvané koncentráčnické literatuře. Jednak tím, že její autor je terezínský a posléze osvětimský vězeň č. 119 104, slavný psychiatr, neurolog a zakladatel logoterapie Viktor Emil Frankl (1905–1997). A jednak tím, že naprostá většina jeho prožitků na hranici života a smrti mu paradoxně pomohla uchovat si vůli k životu, přežít a v místě, které bylo peklem na zemi, dokonce precizovat své dřívější myšlenky psychoterapeutické metody, jež dostala název logoterapie.

Frankl nebyl se svými vzpomínkami na koncentrační tábor a holokaust jediný. Z řady děl o šoa jmenujme knihu Treblinka, slovo jak z dětské říkanky od Richarda Glazara (Torst, 1994), soubor svědectví přeživších, editovaný Ivanem Lefkovitsem, Žiji se svou minulostí: Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust (Oikoymenh, 2017) či různorodé výpovědi lidí, kteří se v některém z lágrů dočkali osvobození. Jejich vzpomínání, někdy rozsáhlé, ve většině případů spíš drobné, zaznamenal v rámci Spielbergova USC Shoah Foundation kameraman a spisovatel Jan Jelínek pod názvem A kde byl Bůh…? (Barrister & Principal, 2014). Kánon světové poválečné literatury nadto obsahuje řadu titulů z této oblasti, které se brzy po svém vydání staly ikonickými.

Viktor E. Frankl, Rakušan s českými kořeny, čestný doktor Karlovy univerzity (7. dubna 1994), rozdělil svou knihu A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor (…trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), která vyšla prvně v roce 1946, do dvou hlavních oddílů. První je soubor vzpomínek na Osvětim, rozvržených do tří fází: 1. Příjezd do tábora; 2. Život v lágru; 3. Po osvobození z lágru. Každá z fází sestává z jednotlivých kapitol, které chronologicky popisují to, co kromě Frankla zažily miliony jiných a o čem se po válce pomalu a v naprostém šoku dozvídal celý civilizovaný svět. Najdeme tu tisíckrát popisovaný příjezd do Osvětimi, selekci, první reakce zázračně přeživších, úvahy o apatii, o snech vězňů, o hladu, o sexualitě, o sebevraždě, o vraždě, o politice a náboženství, o umění v táboře, o závisti i štěstí, o touze po samotě, o každodenní přítomnosti smrti, o plánech na útěk, o vnitřní svobodě, o utrpení, o čekání či o psychologii lágrové stráže. Témat je však daleko víc. Druhý oddíl nazvaný Synchronizace v Birkenwaldu je virtuální rozprava několika osob (Benedikta alias Barucha Spinozy, Sokrata, Kanta, Kápa, Matky či Ernsta), které prožívají drama vězňů tábora a snaží se ho po způsobu filozofické, psychologické a teologické rozpravy pochopit.

Franklova kniha není, jak by se dalo předpokládat, odborná studie o tom, co zažil. Jeho svědectví, zaznamenané záhy po osvobození, není bohaté na detaily a jen těžko byste v něm hledali rozjitřené emoce a citové sdílení prožitků lidské bytosti, jež měla každý den a každou hodinu a každou minutu nad hlavou Damoklův meč téměř jisté smrti – v drátech elektrického vedení, v otrocké práci, skrze brachiální násilí dozorců nebo v plynové komoře. Frankl dokázal poodstoupit od tíhy vlastního utrpení, od nenávisti k věznitelům i ostatním vězňům, kteří mezi sebou zápasili o kousek chleba, o boty, o holý život. Tentýž přístup si podržel i po osvobození a návratu do Rakouska, když se pokoušel porozumět a pomoci těm, kteří ho ještě před pár měsíci trýznili anebo se v užším či širším ohledu – jeho spoluobčané – podíleli na hrůzách holokaustu. Své postoje prosté nenávisti vysvětloval ještě dávno po válce a vlastně do konce svého života. Proč neodešel do emigrace, jak mohl odpustit Němcům a Rakušanům a jak mohl dál a úspěšně pokračovat ve své práci a stát se jedním z nejrespektovanějších odborníků druhé poloviny 20. století. Franklův text není vizuální ani dokumentární, balancuje na pomezí beletrie a psychologické úvahy. Svým civilním, nepatetickým projevem však dokázal oslovit miliony čtenářů po celém světě.

Pro některé z nich, kteří se sami potáceli v nesnázích, byly jeho vzpomínky živou vodou. Jiní nedokázali pochopit pozitivitu, s níž čelil nejkrutějšímu prostředí novodobých dějin, jinak řečeno – jak se mohl vedle hald mrtvol a nekonečné míry násilí z toho ze všeho nezbláznit, přežít a po válce nadto úspěšně pokračovat a rozvíjet svou psychiatrickou praxi. Množství lágrových zážitků, vlastních i svých kamarádů, přetavil do psychiatrické metody, jíž pomohl uzdravit jen těžko spočitatelný okruh pacientů a čtenářů.

Klíčovým motivem Franklových vzpomínek a samozřejmě také jeho logoterapie je fakt, že člověk má přes různé vlivy a determinace (okolí, výchovu, sociální postavení, genetickou výbavu) vždycky, i v těch nejstrašnějších chvílích, svobodu volby. Řečeno jeho slovy: „Člověku lze v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla! Každý den a každá hodina v lágru dávaly tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, které bylo rozhodnutím pro nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější, jeho vnitřní svobodu, a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka.“ Rozumí se samo sebou, že někdo tato Franklova slova považoval za vlastní a žil je (např. Rudolf Vrba, jeden z mála, kterému se podařilo uniknout z Osvětimi). Jiný je podrobil kritice, a to zvlášť v případě, kdy sice přežil, ale v krematoriích zůstali jeho nejbližší – děti, žena, rodiče. Není samozřejmě známo, kolik lidí Osvětim přežilo i díky podobnému přístupu k životu. Frankl si byl moc dobře vědom, že „ti nejlepší se nevrátili“. K těm, kdo sdíleli jeho osud, byl citlivý a empatický. Recenzovaná kniha je toho dokladem.

Vídeňský lékař vypráví svůj osud jako osud vězně-psychologa, jemuž bylo dáno v lágru, v Terezíně a zčásti i v Auschwitzu, „působit“ jako zdravotník (a přímo pomáhat nejubožejším). Sám byl ovšem vydán tak jako ostatní na milost a nemilost věznitelům, pro které byl člověk opravdu jen pouhým číslem. Jeho výpověď není dramatická. Nepřehání, nenadsazuje, a to přesto, že při šoa zahynula jeho matka, otec, bratr i manželka. Jako jediná bestiálnímu vraždění unikla sestra Stella. „Neradi mluvíme o svém zážitku,“ napsal ve své knize. Sám se této mlčenlivosti zbavil a psal, besedoval, přednášel do posledních dní svého života. Jeho kniha, někdy považovaná za jakýsi „experiment“, je vlastně podanou rukou všem, kteří holokaust prožili a přežili, jako vězňové i věznitelé. Je pobídkou, aby se člověk ani v hraničních situacích nevzdával, neboť, jak napsal v jednom ze svých pozdějších textů: „Život má smysl pro kteréhokoli člověka za jakýchkoli okolností.“ Svědomí je pro Frankla orgánem, jímž se „naplňuje zodpovědnost a smysl života“. Člověk je celý svůj život bytost hledající smysl (v díle, které má smysl; v prožitku, který otevírá nové cesty a jehož vrcholem je láska; v utrpení). Logoterapie mu v tomto hledání pomáhá, je účastná, v pravém slova smyslu – apelativní.

Knize předchází poučený úvod Ladislava Čumby. Jednoduché typografické zpracování dává vyniknout textu samotnému. Titul vychází, tak jako v předchozích edicích, ve výborném, čtivém a citlivém překladu teologa, biblisty, filozofa a katolického kněze Josefa Hermacha. Překlad prošel ve vztahu k originálu revizí Bohumily Kučerové. Páté vydání je dokladem, že o knihu je mezi čtenáři stále zájem. V houšti psychologické a populárně psychologizující literatury je A přesto říci životu ano, stejně jako další Franklovy práce (např. Lékařská péče o duši, Cesta 1995; Vůle ke smyslu, Cesta 1994), kniha, kterou se vyplatí číst nejen jako historickou vzpomínku na dobu dávno minulou, ale hlavně jako text o jednotlivém člověku, jenž se vždycky může rozhodnout pro život a pro hledání jeho smyslu.