„Naše zákaznice jsou velmi chytré a říkají, že je to špatně napsané, ale už jsou uprostřed třetího dílu.“ To údajně prohlašovala knihkupkyně z jednoho knihkupectví, kde čtenářky hromadně kupovaly proslulý erotický bestseller Padesát odstínů šedi od E. L. Jamesové. Není ale jasné, zda byly „chytré“ proto, že dokázaly rozpoznat nedostatky stylu, nebo že si přesto kupovaly dílo, které má své nesporné kvality… Takovými a návaznými otázkami se zaobírají autoři knihy Šifra mistra bestselleru: Anatomie knižního trháku (The Bestseller Code, 2016) Jodie Archerová, nakladatelská editorka a výzkumnice pracující pro Apple, a Matthew L. Jockers (nar. 1966), docent literatury. Společně tvrdí, že zájem stovek tisíc čtenářů po celém světě o knižní hity jako Chatrč, Zmizelá, Dívka ve vlaku nebo trilogii Milénium není náhodný. Naopak, na základě počítačové analýzy textů, a to více než 20 000 románů vydaných za posledních padesát let, soudí, že existuje algoritmus, který s pravděpodobností až osmdesát procent umí předpovědět, které romány budou čtenářsky úspěšné.

Ne, raději psa

Kupříkladu E. L. Jamesová podle autorů užívá „emočních zvratů v natolik pravidelném rytmu, že čtenář až cítí údery jejích slov uvnitř svého těla, podobně jako by byl někde na diskotéce. Podobný rytmus jako Jamesová má už jen dvacet pět dalších nejprodávanějších románů a objevili jsme jen jeden další, u něhož jsme naměřili stejně mistrovskou úroveň rytmu.“ V jejím případě jde o „téměř symetrickou, dokonale rytmickou křivku, s amplitudou a frekvencí, která udržuje vysokou intenzitu konfliktů a čtenáře ve stavu neustálého napětí“. Dokonce ji znázornili i graficky:

Archerová s Jockersem vyjmenovávají také témata, která jsou obecně oblíbená, jako sňatky, úmrtí a daně, a na druhou stranu taková, jež jsou obecně nepopulární: drogy, náboženské uctívání, čarodějnice, revoluce, filozofování, hraní karet, ale i sex (Odstíny šedi si prý tedy získaly oblibu spíše navzdory sexuální tematice). Podle nich je lepší omezit se na méně témat než chtít do knihy vměstnat idejí co nejvíce. A co se týká další zásadní mezidruhové otázky, počítačové programy jasně říkají, že čtenáři mají celkově raději psy než kočky. Kniha zkoumá rovněž stylistiku úvodních vět zvláště úspěšných románů: jejich společným znakem je, že údajně vyjadřují „všechen konflikt z třísetstránkového příběhu zhuštěný do dvaceti slov“.

K čemu jsou taková zjištění dobrá? Předně je nutno říci, že publikace nemá sloužit jako rychlý návod, jak napsat bestseller. Pokud jí tedy někteří čtenáři vyčítají, že v tomto směru není vyhovující, pak po ní chtějí něco, co autoři neslibovali (pokud si někdo mylně nevyloží samotný název knihy). Nakladatelští redaktoři by ale podle metody v ní popsané mohli rychleji odhadnout, který rukopis by se bestsellerem mohl stát. Psavcům, jež systém vyhodnotí jako slibné, by to vyneslo vyšší zálohy, případně by nakladatelství mohla s větší ochotou publikovat rukopisy neznámých literátů. A především se Archerová a Jockers snaží vybojovat uznání pro mainstreamovou literaturu, která je jinak kritiky často přehlížena.

Odstíny ironie

Jednu kapitolu autoři věnují také textům vytvářeným počítači, ale snad kromě psaní příruček v této oblasti nevidí mnoho perspektiv: tvorba poutavé beletrie bude podle nich i nadále výsostné pole pro aktivitu lidí, nikoli strojů. Ta totiž musí obsahovat „reálné zkušenosti lidských bytostí“. Jednou z knih, již umělá technologie vyhodnotila jako velmi zdařilou z hlediska využívání skrytých pravidel pro psaní úspěšné beletrie, je román Kruh (Plus, 2015) od Dava Eggerse. Ten paradoxně pojednává o možném zneužívání komunikačních technologií a o tom, „jak snadno mohou dobré úmysly přerůst v nadšenou účast na chodu zločinného mechanismu“. S jistou ironií autoři Eggersovi posílají blahopřejný vzkaz včetně týchž počítačových algoritmů, před nimiž varuje: „Jste vzorovým spisovatelem posledních třiceti let“.

Digitální metoda, kterou Matthew L. Jockers a Jodie Archerová doporučují, každopádně nerozpozná novátorské dílo, které může být zásadní například z hlediska dějin (vysoké) literatury. Pochybovačně se také můžeme ptát, jak přesně mohou počítačové systémy odhalit textové „emoční zvraty“ a jak si poradí s víceznačností či ironií (tedy nejde-li v těchto analýzách o „přesný součet nepřesných čísel“). Na přijetí té které knihy se pak jistě podílí i řada vnětextových faktorů, jako je obecná nálada ve společnosti, kterou pouhé zkoumání textu nemůže zachytit. Ovšem s poslední výhradou by si nějaký budoucí supersystém asi dokázal částečně poradit za pomoci údajů ze sociálních sítí, a také ve vystihování významových nuancí se digitální systémy pomalu zlepšují, a to nejen při studiu či překladu angličtiny (i u nás kupříkladu probíhá projekt Sentiment Analysis in Czech).

Nové chapadlo digital humanities

Obor, k němuž autoři knihy odkazují, je stylometrie (či „stylometrika“, jak sami říkají). Ta je i u nás používána jako metoda k určování autorství, ale nejen k tomu. Před časem kupříkladu vyšla kniha Miroslava Kubáta (nar. 1984) Kvantitativní analýza žánrů (Ostravská univerzita, 2016), který přiznává, že jazykovědná interpretace digitálně získaných dat je velmi problematická, zároveň však tvrdí, že při určování žánrů (v rámci děl jednoho autora, Karla Čapka) lze dosáhnout přesnosti až osmdesáti čtyř procent.

Budou-li nakladatelští redaktoři spíše spoléhat na vlastní intuici, důvěřovat počítačovému „bestsellerometru“, či obojí kombinovat, bude záležet na nich. Zřejmé ale je, že se postupně vynořuje další způsob, jak zkoumat krásnou literaturu, jako další odvětví „digital humanities“. Způsob, který není univerzální, ale mohl by například přispět do debaty, co že to je onen těžko pojmenovatelný, pro někoho mytický a pro další neexistující „mainstream“. Další otázka je, jestli budou k podobným strojovým (a potenciálně unifikujícím) postupům chtít přihlížet recenzenti, zvlášť hrdí nositelé individuálního vkusu a osobitých kritérií. Každopádně autor této recenze se zatím může utěšovat tím, že pro široširou oblast non fiction zatím zřejmě podobné vzorce, které by měly obecně platit, odhaleny nebyly.