Kniha ruského novináře Michaila Zygara (nar. 1981), mimo jiné bývalého šéfredaktora opoziční televizní stanice Dožď, nazvaná Všichni muži Kremlu: Stručná historie současného Ruska je nesmírně čtivá a těžko se odkládá. Především proto, že dává smysl jednotlivostem, které známe spíše povrchně z médií. Události a osobnosti propojuje do smysluplného vzorce, který poodhaluje pozadí kremelské politiky. Zygar se snaží nikomu nestranit, na jednotlivé aktéry pohlíží střízlivě a věcně a díky rozhovorům s nimi disponuje množstvím dosud neznámých informací.

Vladimir Putin se tu z nepříliš sebevědomého politika, který se musel naučit vládnout během poměrně krátké doby, stává nejvýraznější postavou ruské politické scény posledních třiceti let. Během své cesty se mnohokrát zklamal a naučil se nedůvěřovat ostatním, a tak se postupně obklopil lidmi ze svého mládí, z dob svého působení v KGB, a především spolupracovníky z let, jež strávil jako politik v Petrohradě.

Michail Zygar na knize pracoval sedm let. Podařilo se mu vyzpovídat většinu Putinových blízkých, těch, kteří si jeho důvěru udrželi, i těch, kteří ji z různých důvodů ztratili. Jednotlivé části knihy odvozují období Putinovy vlády od nejslavnějších vládců Ruska, mezi něž by se chtěl Vladimir Vladimirovič zařadit, a už ve svých názvech naznačují stadia jeho proměny: Putin I. Lví srdce, Putin II. Velkolepý, Carevič Lžidimitrij, Putin III. Hrozný a nakonec Putin IV. Svatý.

Ponížení Západem, pohrdání Západem

Autorovi se daří udržet časovou posloupnost i přesto, že se každá z kapitol věnuje jedné výrazné osobnosti, jež Putina posunula dál, směrem k „Putinovi vzor 2016“, kdy kniha v Rusku vyšla. Každou kapitolu otevírá svérázný profil dané osobnosti, zaměřený na její silné a slabé stránky. Najdeme tu samozřejmě Dmitrije Medveděva, kterého Putin využil jako svého dočasného zástupce v prezidentském úřadu, Michaila Chodorkovského, skrze nějž dal Putin oligarchům najevo, že se nemají plést do politiky, gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který nakonec doplatil na to, že se chtěl Putinovi až příliš podobat, ale i Ramzana Kadyrova, Putinova organizátora nájemných vrahů z Čečny. Nechybějí ani ministr obrany Sergej Šojgu, ideolog Vjačeslav Volodin nebo patriarcha Kirill.

Aby bylo čtenářům jasné, na jakých základech vlastně současné Rusko stojí, objasňuje Zygar způsob, jímž dnešní oligarchové přišli ke svým majetkům, a zároveň mapuje jejich vliv. Přibližuje také Putinovu počáteční snahu zalíbit se západním politikům, což pro něj znamenalo podobat se Tonymu Blairovi. Zároveň sledujeme, jak byly pro Putina často obtížně pochopitelné reakce západních politiků na jeho politické kroky, jak vnímá demokratické vůdce coby slabochy, kteří nedokáží prosadit svou. V některých krocích Západu pak Putin často viděl zradu a ponížení, což jen prohloubilo jeho sebestřednost. Zygar se snaží objasnit také Putinovo nahlížení na sousedy Ruska, kteří byli dříve součástí Sovětského svazu. Ty ruský vrcholný politik stále vidí jako své vazaly, a aktivně podporuje vládce, kteří mu nabízejí loajalitu. Ostatně, zalíbení Kremlu v lidech, kteří se dají snadno koupit, autor ilustruje na Saddámu Husajnovi, Bašáru Asadovi, ale i Gerhardu Schröderovi. Na událostech v Gruzii nebo na Ukrajině pak vidíme, kam až je Vladimir Putin schopný zajít v obraně ruských „zájmů“ na těchto územích ve chvíli, kdy se mu nedaří poddajné vůdce udržet.

Některé skutečnosti čtenáře zarazí, třeba to, že Putin sám věří mnoha konspiračním teoriím, které jeho dezinformační média šíří po světě. Překvapivý je i výklad vraždy opozičního politika Borise Němcova, jež na první pohled vypadala jako zakázka z Kremlu. V Zygarově podání však šlo o nevítaný dárek, kterým chtěl Kadyrov Putinovi dokázat věrnost. Okázalá vražda však na Putina zapůsobila úplně jinak a on se svého věrného a zjevně všehoschopného ochránce, jenž mu pomáhá udržet mír v Čečně, začal bát. Po vraždě se ukryl, dlouho Kadyrovovi nebral telefony, a když se zase objevil na veřejnosti, měl dvojnásobnou ochranku.

Moc a moc

V současném Putinovi se podle Zygara odrážejí ti, kteří ho obklopují a pomáhají mu nastavit politický kurz Ruska. Ve vztahu k zahraničním politikům se ruský prezident zocelil a rozhodl se hrát podle vlastních pravidel. Je to muž, který se snaží obnovit moc původního Sovětského svazu – a nepřijít o svou moc a nabyté bohatství. Ten, kdo chce za každou cenu působit jako silný hráč, se však svými kroky a opakovaným lhaním spíše zdiskreditoval, a pro mnohé se stal zcela nedůvěryhodným. Nedaří se mu ani ovládnout Evropu pomocí ruského plynu, a příliš nefungují ani jeho válečné šachy na Ukrajině a v Sýrii.

Autor knihy Všichni muži Kremlu Michail Zygar zároveň věří, že Vladimir Putin by dnes mnohem raději než v Kremlu pobýval podobně jako ruští oligarchové v některém luxusním přímořském letovisku obklopen krásnými dívkami a užíval si svého majetku. Ale on nemůže, jelikož ho sžírá strach, že po jeho odchodu z úřadu by se Rusko rozpadlo. A to osobnost významu, jaký si sama přisuzuje, nemůže dopustit.