Představovat čtenáři britského teoretického fyzika, matematika a především významného vědeckého popularizátora Johna D. Barrowa by bylo asi zhola zbytečné. Vždyť první české překlady Barrowových populárních knih se u nás objevily již před více než dvaceti lety a dnes bychom všechny jeho u nás dosud vydané tituly nespočetli ani na prstech obou rukou. Některé knihy, jako například Teorie všeho (Mladá fronta, 1996; Theories of Everything: The Quest for Ultimate Explanation, 1991), se časem staly naprostou klasikou a úspěchy mnoha dalších jasně dokazují, že autorovo jméno čtenáře stále přitahuje. Barrow se na rozdíl od mnoha svých kolegů nesnaží psát líbivé texty, které by byly snadno přístupné co nejširší veřejnosti. Čtenáře se samozřejmě snaží pobavit, přimět ho strnout úžasem nad představenými problémy, ale následně také poučit a snad mu i trochu poodkrýt myšlenkově náročnější podstatu různých problémů. Jinými slovy nechce, aby jej čtenář jen pasivně následoval, ale aby o obsahu skutečně přemýšlel. To má za následek, že jeho styl je oproti některým jiným popularizátorům matematiky či fyziky trochu hutnější, ale o to nepochybně přínosnější. V podobném duchu se odvíjí i Barrowova nejnovější publikace Sto důležitých věcí o matematice a umění, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte), která koncepčně navazuje na dříve vydané tituly: Sto důležitých věcí, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) (Dokořán, 2013; 100 Essential Things You Didn’t Know You Didn’t Know. Math Explains Your World, 2011) a Sto důležitých věcí o sportu, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) (Dokořán, 2015; Mathletics: A Scientist Explains 100 Amazing Things About The World of Sports, 2012).

Autor se ve své nejnovější práci pokusil představit „neobvyklá použití matematiky mimo její obvyklé prostředí“. Již z názvu je zřejmé, oč půjde. Barrow se rozhodl nastínit prostřednictvím rovné stovky krátkých či ještě kratších kapitolek různé matematické problémy, otázky či zajímavosti v kontextu umění, přičemž umění je míněno v tom opravdu nejširším slova smyslu a u některých příkladů musí čtenář notně pátrat, aby odhalil, kde se právě ono propojení matematiky s uměním skrývá. Témata jednotlivých částí jsou neuvěřitelně rozmanitá a dozvíme se tak kupříkladu, jak pozorovat reliktní záření v televizi, proč Archimédés zvolal „Heuréka“, co objevil Salvador Dalí při hledání čtvrtého rozměru, k čemu jsou nám dobré kosočtverce, jak si zašněrovat boty, kolik hlídačů je potřeba k ohlídání umělecké galerie či jak pokračují opice v sepisování Shakespearových děl. Některé náměty se v rámci textu objevují opakovaně a asi není překvapivé, že jedním z takových je třeba zlatý řez, který je v kontextu umění vskutku pozoruhodný a s nímž jsme již dříve mohli seznámit díky knize Zlatý řez od Maria Livia (Argo a Dokořán, 2006). Na mysl se dere též Matila Costiesco Ghyka se svým Zlatým číslem (Argo a Dokořán, 2008). Koneckonců ani spojení jména Barrow s uměním pro nás není žádnou novinkou, stačí připomenout tituly Vesmírná galerie (Argo a Dokořán, 2011) či Vesmír plný umění (2. doplněné vydání, Jota, 2013). Některé náměty se v knihách prolínají (nebo, řekněme na rovinu, opakují). Příkladem budiž autorův oblíbenec Jackson Pollock, na jehož obrazech Barrow rád vysvětluje problematiku fraktálů.

Ale vraťme se k nejnovější knize. Je to toho zde opravdu mnoho a dá se říct, že co kapitolka, to docela jiný příběh. A to doslova. Barrow se témata nesnažil řadit podle jakéhokoli logického klíče ani je provázat nějakou jednoticí linkou (krom onoho velmi širokého vymezení matematika vs. umění). Díky tomu je možné knihu číst v zásadě odkudkoli, vybírat si jen určité kapitoly či sáhnout po ní, když zrovna chybí čas či chuť na souvislejší čtení. Jednotlivým „věcem“ je totiž v knize věnována někdy jen jedna, většinou pak tři až pět stran. Tento formát má samozřejmě různá úskalí. Právě kvůli absenci užšího propojení jednotlivých témat není Barrowova kniha příliš vhodná pro kontinuálnější čtení, protože při přelouskání více kapitol najednou se může snadno stát, že člověk zapomene, o čem četl před chvílí. Každé z témat je navíc od toho předchozího natolik odlišné, že vyžaduje od první řádky čtenářovu plnou pozornost a není zcela žádoucí, aby se mu v hlavě stále proháněly otázky řešené v předchozí části. Je to podobné jako s pytlíkem bonbonů. Vezměte si jeden, dva a je to výborné. Dejte si celý sáček a už to tak báječné nebude.

Jak již zaznělo, každý ze stovky oddílů má k dispozici jednu až pět stran a všechny otázky jsou tematicky poměrně uzavřené. Z toho plyne, že autor může buď představovat tak jednoduchou látku, že ji dokáže na daném prostoru ozřejmit natolik, že i nepoučený čtenář nemá problém jí porozumět. Druhou možností je jednotlivé problémy spíše nastínit či vypíchnout to nejzajímavější a nechat na uživateli knihy, jak si s tím poradí. A právě tuto variantu volí Barrow mnohem častěji. Omezený rozsah mu samozřejmě neumožňuje rozebírat témata příliš komplexně, což má za následek, že občas kapitolka působí, jako by autor začal odněkud z prostředka, popřípadě mu nezbývá místo na vysvětlení různých souvisejících jevů či veličin, a čtenář tak musí mít mnohdy o problematice alespoň nějaké základní povědomí, aby se neztrácel. Kvalita jednotlivých kapitol je pak i trochu nevyrovnaná: jedna může být vynikající, jinou čtenář pustí z hlavy snad ještě dříve, než dočte tu následující. Na druhou stranu je zajímavost či nezajímavost nadnášených otázek velmi subjektivní a bylo by nesmyslné po autorovi chtít, aby při probírání takového kvanta různorodých námětů bavil na sto procent po celých sto kapitol.

Vzhledem k formě a opravdu multioborovému pojetí není Sto důležitých věcí o matematice a umění kniha, po jejímž přečtení byste mohli alespoň nabýt dojmu, že jste nahlédli hlouběji do nějakého uceleného námětu, a možná vám z ní pár týdnů po přečtení zůstane v hlavě jen pár vybraných zajímavostí. Ale to v důsledku ani tak nevadí. Barrow totiž svým přístupem zasévá právě ono semínko, které bude dále klíčit a v budoucnu čtenáře donutí, aby se ke knize vracel a znovuobjevoval některé věci, které nevěděl, pak se je díky ní dozvěděl, ale možná už zase neví, neboť je zapomněl. Nakonec ani nemusí vadit přílišná stručnost některých kapitol. Na publikaci je totiž možno hledět též jako na rozcestník k nejrůznějším oblastem matematiky, historie vědy i umění.