„Dvacáté století nás naučí neočekávaným pravdám; smysl pro tajemství roste; pochopení hmotného světa se šíří, nejslavnější díla obraznosti přenesena jsou do sféry přírodních věd. Ve fyzice, v chemii, v biologii ohlašují se kouzelné perspektivy.“ Tato slova napsal před přibližně sto lety Otokar Březina. Jak se od té doby proměnila věda? Kterými záhadami se zabývá v současnosti? Jaká etická dilemata soudobí vědci řeší? A co je nejvíce trápí? I na tyto otázky odpovídá kniha O hvězdách, oceánech a lidstvu. Přináší v anglické i české verzi texty přednášek, které zazněly na XXI. valném shromáždění Učené společnosti České republiky. Na něm kromě fyzika Jiřího Bičáka (*1942), předsedy zmíněné společnosti, vystoupili představitelé Královské společnosti v Londýně. Byl jimi kosmolog a astrofyzik Martin John Rees (*1942), kterému již v českém překladu vyšlo pět publikací, dále biolog Brian Heap (*1935) a geolog a geofyzik Geoffrey Stewart Boulton (*1940).

Kniha se obecně zabývá tématem tajemství, které stojí u kolébky skutečného umění i vědy – citován je v této souvislosti zmíněný Březina i Albert Einstein. Dále přináší některé obecné poznatky, například o zemském jádru coby jaderném reaktoru nebo o vodnatém minerálu zvaném ringwoodite, který v útrobách Země ukrývá snad až trojnásobek hmoty vody, jež se nachází v oceánech. Ale více se publikace zaměřuje, jak už bylo naznačeno, na aktuální problémy a hrozby pojící se s vědeckým výzkumem a s lidským zacházením s planetou Zemí. Upozorňuje na to, že bude stále silněji narůstat propast mezi tím, co věda bude umět provést a co bude smět udělat. Jako obtížně předpověditelný označují vývoj robotiky: zatímco někteří odhadují, že roboti dosáhnou lidských schopností do 25 let, jiní tvrdí, že nikdy. (Další možností pak je, že se budou vyvíjet jiným směrem, než je ten lidský, a budou rozvíjet jinou inteligenci a odlišné schopnosti.) Samotní lidé už zatím vstoupili do období, kdy velmi aktivně ovlivňují podobu Země, takže se nacházíme v geologickém období zvaném antropocén (k průkopníkům tohoto pojmu u nás patří Václav Cílek). Stále více přitom ničí zvláště ta prostředí, o kterých si politici myslí, že se tam nevyskytují jejich voliči, jako jsou oceány. Přitom je možné právě oceány vnímat jako sféru, z níž máme každoročně „dividendu“ 24 bilionu dolarů. Ta se ale bude rychle snižovat, pokud se k nim lidé nezačnou chovat zodpovědněji.

Kniha uvádí i některé praktické návody, jak jednat ekologičtěji. Například vyrábět jednodušší a opravitelné výrobky, které nebude nutné po první závadě vyhodit. A také budovat „chytré vesnice“, které recyklují vodu a jsou energeticky soběstačné například díky bezkouřovému sporáku na biomasu. Některé takové se již nacházejí (a fungují) například v Indii. Co se týká energetických potřeb Evropy, autoři předpovídají, že by celá mohla spolehnout na solární energii. Apelují přitom na zodpovědnost politiků, v jejichž silách by mělo být vybudování potřebné stejnosměrné rozvodové sítě po celém kontinentu, což podle nich není náročnější projekt než rozšíření železnice v 19. století. (Jiní odborníci ovšem jakožto k palivu budoucnosti vzhlížejí spíše k vodíku.)

Jistou pozornost autoři věnují i ideologickým válkám současnosti. Polemizují například s těmi scientisticky zaměřenými kolegy, kteří, jako R. Dawkins, odmítají tradiční náboženství: takoví ve skutečnosti poškozují vědu a oslabují spojenectví s umírněnými věřícími proti fundamentalismu a fanatismu. Výrazněji pak kritizují ty, kteří kvůli svým předsudkům brání zavádět užitečné vědecké výdobytky do praxe. Konkrétně se zaměřují na odpůrce geneticky modifikovaných potravin, kterým vadí manipulace s jediným genem s často dobře odhadnutelným výsledkem, zatímco konvenční křížení, kdy se náhodně míchají desetitisíce genů bez jakéhokoli povědomí u budoucím výsledku, je nechává klidnými. V případě těchto propagandistů, kteří se odvolávají na falešnou a uměle romantizovanou představu přírody, nejde už tolik o vědu jako spíše o politiku. (Velmi podobně jako britští vědci u nás argumentuje Jaroslav Petr.) S velkým smutkem přitom hodnotí roli internetu, který v této oblasti slouží především k šíření ničím nepodložených konspiračních teorií a vyslovených lží. Současně je ale jedna kapitola věnována nutnosti budování otevřených internetových databází s hodnověrnými informacemi, aby se tak předcházelo privatizaci a monopolizaci vědeckých poznatků. Rees přitom vyhlašuje mezinárodní vědu za jedinou kulturu, která je vpravdě globální: „proteiny, protony i Pythagoras jsou titíž od Číny po Peru“. Rozdíl je ovšem v tom, že si Pythagora pravděpodobně Řekové považují jinak než Číňané… Každopádně je dobře, že sborník vyšel, protože o internacionalizaci vědy a popularizaci – nikoli privatizaci – jejích poznatků se poctivě a zřejmě i úspěšně snaží. Redaktoři legendárního populárně naučného pořadu Meteor jej právem shledali natolik přínosným, že z něj – v rámci svého vysílání – připravili četbu na pokračování.