Byl čímsi na způsob hrdinů anglického gotického románu, z rodu tajemných a zrůdných mnichů, kteří za sebou vlečou zlo jako tragický osud, který je pohlcuje. Novodobý pražský Faust. Bonviván a kabalista, teolog i satanista, jezuita i svobodný zednář, který bídně zahynul v komunistickém vězení. Těmito slovy charakterizoval profesor Milan Nakonečný rozporuplnou postavu Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Pocházel z bohaté pražské rodiny, po studiu práv studoval na římském Collegiu Germanicu a na univerzitě ve francouzském Toulouse. Získal tak doktorát z práv, teologie a filozofie a ovládal češtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, latinu, klasickou řečtinu a hebrejštinu. Stýkal se se svobodnými zednáři, zároveň byl ale členem Národní obce fašistické, kam vstoupil v roce 1934. Vystřídal několik politických stran. Hojně navštěvoval pražské vinárny, přičemž dluhy za něj platila jeho matka. Ač homosexuál, oženil se. Za války se stal spolupracovníkem Sicherheitsdienstu, současně byl ale nacisty třikrát uvězněn, naposledy od 1. května 1945 do konce okupace. Poslední zatčení na sebe zřejmě přivolal sám, když při domovní prohlídce záměrně odcizil prsten a domníval se, že v pankráckém vězení snadněji unikne zúčtování s kolaboranty. Záhy po odchodu z vězení byl ale málem zabit pražskými revolucionáři, brzy byl opět zatčen a odsouzen na doživotí. Stal se agentem státní bezpečnosti a jako takový byl využíván jako svědek v politických procesech. Údajně se dokonce chlubil, že na šibenici přivedl skoro pět desítek nevinných lidí. V cele se prý pokoušel o vyvolávání satana, jeho tvář během umírání zčernala a v posledních hodinách svého života děsivě křičel.

Život tohoto nadaného, výstředního a širší veřejnosti neznámého muže se rozhodl zpracovat spisovatel Jan Poláček (*1957) ve své knize Malostranský ďábel: život a smrt mága dr. Smíchovského. Tento absolvent technické kybernetiky píše především díla z žánru science fiction, ale upozornil na sebe i monografií věnovanou Ladislavu Fuksovi Příběh spalovače mrtvol, v níž zkombinoval přístup románový a faktografický. I v recenzované knize vychází z kusých dochovaných zpráv o Smíchovském, které se snaží básnicky dotvořit. Podkladem mu byla především citovaná Nakonečného kapitola z knihy Novodobý český hermetismus, ale i monografie o jeho komunistickém vyšetřovateli Š. Plačkovi i archivní dokumenty.

Autor ve svém vyprávění střídá více časových perspektiv, soustředí se přitom hlavně na dramatický závěr života svého hrdiny. Některé podrobnosti, jako odkazy k Zeyerovu románu Jan Maria Plojhar, jsou přitom plně pochopitelné jen se znalostí Nakonečného textu. Ve srovnání s pohledem pana profesora je Poláčkův přístup o trošku vstřícnější. Opatrně relativizuje stará obvinění a pochybovačně se ptá (jak už formuloval jiný recenzent): Byl Smíchovský zavrženíhodným kolaborantem a udavačem, nebo výjimečným lidským duchem? Přivedla jej do služeb nacistických a komunistických tajných služeb vypočítavost, nebo strach o holý život? Nebo mu šlo především o slávu coby jistou formu nesmrtelnosti? Podle autorovy explicitní formulace jednostranný pohled na cokoli každopádně přináší jen nepřijatelná zjednodušení. I když zároveň spolu s Nakonečným konstatuje, že od serafického k diabolickému bývá často jen krok, a Smíchovský skončil jako „faustovský magik fascinovaný ďáblem“, který se pokoušel nejen ho přivolat, ale také jej v sobě probudit.

Tím, co se dá označit za Poláčkovo novum, je fiktivní rekonstrukce proslulé brdské magické evokace, při níž se Jan Kefer společně s několika dalšími hermetiky pokusil roku 1938 o útok na Adolfa Hitlera, respektive na jeho astrálního dvojníka. Té se sice podle Nakonečného Smíchovský ve skutečnosti vůbec neúčastnil (ani obřadu následujícího), podle Poláčka však ano, a to s osudovými následky. Nedokázal se prý v jejím průběhu ubránit magickému protiútoku, vstoupil do něj „kdosi silnější a ovládl ho“ – a kvůli tomu se onen unikátní český pokus o atentát na Hitlera nezdařil.

Smíchovský byl oddaný bibliofil a jeho soukromá knihovna podle některých představovala nejrozsáhlejší sbírku okultní literatury v Československu. (Mimochodem přešla do fondů Národní knihovny, kde je v rámci projektu Knihy znovu nalezené postupně zkoumána a odborně evidována.) Je ale otázka, nakolik by Smíchovského potěšilo, že vznikla i tato kniha o něm samotném. Autor v ní totiž varuje nejen před ukvapenými soudy. Možná ještě zřetelněji ukazuje, že zahrávat si s jistými silami se nevyplácí…