Jiří Dynka (1959) debutoval roku 1986 v samizdatovém periodiku Host. Po roce 1989 publikoval například v časopisech Souvislosti, Literární noviny, Psí víno, Tvar, Intelektuál nebo A2. První kniha Minimální okolí mrazicího boxu (Větrné mlýny) mu vyšla v roce 1997. O rok později se připomněl dalším publikačním výsledkem s názvem wrong! (Petrov). Navázal souborem líviový lenkový (Klokočí a Knihovna J. Drdy, 2000). Poté přišly Sussex Superstar (BB, 2002), Tamponáda (BB, 2006) a Naučná stezka Olšanské hřbitovy (Větrné mlýny, 2010). Dva roky nato následovala sbírka Poběžme natrhat růžové kakosty (Větrné mlýny). O rok později připravil k vydání sbírku Krev na onom světě Jiřího Veselského (Druhé město), loni konečně Kavárny (Archa, 2015).

Poslední dva soubory důsledně provazují autorovou tvorbu s jeho niterným mimobásnickým životem a výsledný celek zastřešují: poezie zařazená v zatím předposlední Dynkově sbírce vychází z korespondence právě s kyjovským básníkem Jiřím Veselským. Dynka se nejednou vyznal: „Básníci už nejsou. Posledním básníkem byl Veselský.“ Pokračoval: „Veselský je pro mě básníkem, prototypem Básníka s velkým B, tím, jak vypadal, jak žil, že psal po kavárnách.“

Kavárny. Možná se jimi Dynka Básníkovi s velkým B toužil přiblížit, možná se mu chtěl aspoň částečně vyrovnat. Ale realizace žádné z těchto motivací nevyznívá trapně a násilně a v případě básníka – protože ti neskončili Veselským – Dynkova formátu ani trapně vyznívat nemůže. Autor nekopíruje naivně cizí styl. Plynule navazuje na své předchozí počiny, které už od počátku vykazovaly specifický styl, založený na koláži, útržkovitosti, autenticitě, dokumentárnosti, revizi, soustavě. Třeba Minimální okolí mrazicího boxu nabízí – velmi zjednodušeně řečeno – revizi neduhů konzumní společnosti, Krev na onom světě Jiřího Veselského revizi lásek obdivovaného básníka. Obojí se děje za přítomnosti ojedinělé poetiky a dlouhých řetězců míst nedourčenosti, která pravděpodobně nelze určit a rekonstruovat, ale která čtenáři poskytnou mnohdy víc než ucelený a strukturovaný poetický rámec.

Kavárny zároveň nabízejí odchylku od Dynkova básnického standardu. Opět se zde životem vláčí člověk zatížený stereotypy a zdánlivou nudou, ale je za to tentokrát vlastně rád. Jedna kavárna, druhá kavárna, třetí. A ta stejná zas a znova. Ale kdyby to bylo jinak, bolelo by to. („A my sneseme, že odejdeme z Kavárny Fra?“) Zřejmou proměnou prošla také práce s věcností a smyslovostí. Autor už nezachycuje okolí prostřednictvím bohatého a všestranného vnímání, kdy každý prostor a každý předmět měl svou barvu, vůni, chuť. Snad to ani není potřeba; kavárny v Kavárnách suplují všechny věci i s jejich kvalitami. Představují deníkový záznam a odrážejí vlastně komplexní aktuální svět.

Dynkovy literární postavy už v první sbírce opustily život v souladu s přírodou, vnímají spíš matérii, sex a obžerství. Autor líčí člověka jako přežívajícího tvora. Neutěšený úděl ale není popsán s tragickou palčivostí. V Kavárnách je pak optimismus ještě výrazněji přítomen a figura už nepůsobí jako – byť dobře – naprogramovaný robot, ale jako aspoň maličko aktivovaný a aktivní tvor. Odškrtávají se zde splněné úkoly a standardy dobrého člověka, dobré kavárny, dobré produktivity práce a vůbec dobrého dne. Ano, ne, ano, ne. Většinou ano. Optimismus naštěstí už pár desítek let neplatí za kritérium umělecké kvality, takže to zřejmě není radostnější ladění, co pasuje Kavárny na nejvyzrálejší básníkovu knihu. Také dost možná nebude masově čtená a možná se na rozdíl od svých předchůdkyň nedočká divadelní nebo rozhlasové adaptace. Ale jistě je to Sbírka s velkým S.