Karel Černý (nar. 1980) je sociolog, který přes svůj nevysoký věk stihl napsat či zeditovat úctyhodnou řadu titulů. Chválu recenzentů si vysloužila například jeho kniha Svět politického islámu: Politické probuzení Blízkého východu (Nakladatelství Lidové noviny, 2012), Jan Kondrys ji například pro srozumitelnost a čtivost doporučil „nejen odborníkům, ale i těm čtenářům z řad širší veřejnosti, kteří mají zájem bez předsudků porozumět současnému dění v jižním a jihovýchodním sousedství Evropy“. Mnohá témata v ní obsažená autor v nemalé míře opakuje, rozvíjí a aktualizuje i ve své nejnovější práci Velká blízkovýchodní nestabilita: Arabské jaro, porevoluční chaos a nerovnoměrná modernizace 1950–2015. Konkrétně jde o identické názvy čtyř velkých oddílů (z osmi oddílů recenzované knihy) i některých dílčích kapitol; četné dlouhé pasáže z obou knih se liší jen kosmeticky nebo se shodují zcela.

Necháme-li však stranou otázku, zda autor neměl vztah těchto dvou svých knižních titulů vysvětlit nebo zda by nebylo bývalo čestnější řešení novou knihu označit za výrazně přepracované druhé vydání té předchozí, pro svou kvalitu si Velká blízkovýchodní nestabilita sama o sobě pozornost zaslouží.

Kasárna, redakce a věznice

Na základě historicko-sociologické srovnávací analýzy Karel Černý zkoumá nejednoznačné důsledky modernizace pro Blízký východ. Přesvědčivě odpovídá na otázky, proč v některých zemích regionu proběhlo arabské jaro či obyvatelé kterých tamních zemí se domnívají být kulturně nadřazenými, a osvětluje paradoxní vztah obyvatel regionu ke Spojeným státům americkým (kvůli nedostatečným projevům uznání ze strany Američanů se prý cítí jako „odmítaní milenci“).

Kniha rozebírá působení moderních médií, která místo zdiskreditovaných domácích modelů rozvoje a řízení společnosti divákům ukazují řadu atraktivních modelů v podobě úspěšných cizích zemí. Takovými vzory již dnes není jen Západ a Sovětský svaz (bipolární svět) nebo pouze Spojené státy (unipolární svět), ale celá řada úspěšně se rozvíjejících zemí, jako jsou Indonésie, Malajsie a Čína.

Podrobně autor líčí i často nezamýšlené důsledky expanze sekulárních školských systémů. Čím déle se lidé nacházejí v takovém vzdělávacím systému, tím více jsou vystaveni působení nejrůznějších ideologií a hnutí. „Centrem vzpoury proti mocenské elitě se potom paradoxně stávají právě instituce disciplinace a dohledu – kasárna, redakce, věznice a právě střední školy a univerzity.“

Navíc to přineslo vznik vrstvy takzvaných nových interpretů islámu, kteří již nepotřebují, aby jim bylo náboženství zprostředkováváno tradičními náboženskými autoritami; s Koránem se mohou konfrontovat sami. „Kromě toho se domnívají, že díky svému vzdělání mohou zjevené texty i solidně pochopit a interpretovat, takže tradiční duchovní autority vlastně již nepotřebují vůbec k ničemu. Přitom zejména oficiální duchovní chápou jako kolaboranty zprofanované spoluprací s politickou mocí.“

Vykořeňování

Karel Černý ukazuje, že tak jako naši předci odcházeli z venkova do měst a ve své vykořeněnosti hledali oporu v nových ideologiích, zvláště nacionalismu, tak se na Blízkém východě podobně vykořenění lidé poslední dobou často chytají „islamismu“, který navíc záměrně zpochybňuje, eroduje a ničí tradiční venkovské struktury a autority. Islamisté se tak sami stávají „vedle postupující urbanizace a globalizace jednou z příčin vykořeňování muslimů z jejich tradičních struktur“. Radikalizaci více podléhají lidé z druhé a třetí generace (městských) migrantů. Zatímco první generace si s sebou z venkova přináší ještě „pevný a spíše konzervativní hodnotový kompas“, další generace jsou již socializované v městském prostředí, jejich sny a aspirace jsou vyšší, což vytváří také potenciál pro vyšší míru frustrace.

Současně autor připouští, že zvláště na úrovni městských čtvrtí a slumů může tradiční islám nebo i takzvaná reislamizace zdola působit i jako stabilizátor sociálního řádu. Instituce a sociální normy islámu se totiž mohou stát „páteří sociální organizace komunit“. V tomto smyslu kladně hodnotí i roli bývalého starosty Istanbulu a současného tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v komunální politice.

Kladem knihy Velká blízkovýchodní nestabilita je, že islám paušálně nepojímá jako „náboženství nenávisti“ a že muslimy popisuje jako lidi procházející v mnoha ohledech obdobným či srovnatelným procesem modernizace, jaký dříve prodělal Západ. Islám po právu nepojímá jako monolit, nýbrž jako pluralitní proud, v němž nechybí třeba feminismus. Složitá problematika je v publikaci plasticky přiblížena nejen formou grafů a statistik, ale například i citacemi z románů soudobých spisovatelů pocházejících z daného regionu. Vývoj v dané oblasti je ovšem velmi bouřlivý, takže například politický obrat v Turecku, který akceleroval po neúspěšném pokusu o puč, kniha reflektuje jen velmi částečně.