Za co vděčí dnešní Evropa Řekům? Podle německého klasického filologa a filozofa Thomase A. Szlezáka za mnoho. Ve své knize Za co vděčí Evropa Řekům: o základech naší kultury v řecké antice se snaží dokázat, že díky starým Řekům máme „otevřenou, tolerantní, pluralistickou kulturu občanské společnosti, oproštěnou od absolutismu a státního náboženství, charakterizovanou historickým povědomím a orientací na vědu“. Do starověkého Řecka klade autor vznik západní subjektivity, právě tam byl podle něj učiněn „úspěšný krok k uvědomění Řeků i celého lidstva“, tam také podle autora došlo k „objevení lásky“. Přiznává sice některé záporné jevy, ke kterým mohlo vést tamní politické uspořádání, jako byla vláda demagogů. Podivuje se také nad chováním athénských občanů („lidu“), kteří nejprve přijali jisté zhoubné rozhodnutí, z nějž později obviňují politiky, „jako by to byli sami neodhlasovali“. I přes jisté vady na kráse pro něj ale Řecko zůstává v některých oblastech ideálem a ani dnešní Švýcarsko, v němž se široce uplatňuje „přímá demokracie“, by si podle něj nezasloužilo atribut demokratické země, jak ho chápali (a z velké míry praktikovali) v Athénách v pátém století př. Kr. A pokud se později Evropané něčím provinili, nebyla to to podle autora vina Řeků, takže například novověké otrokářství mělo podle něj jen máloco společného s tím starořeckým.

Je pravda, co tvrdí anotace, že autor hovoří spíše „o obecných předpokladech a prvotních počátcích základních, typicky evropských postojů a hodnot než o jejich vývoji a zavedení“ – ostatně psát knihu o „druhém životě“ řecké antiky v průběhu evropské kulturní historie by vydalo na několik svazků. Proto se Szlezák při líčení recepce starého Řecka omezuje na antické Římany a Němce (zhruba od 18. století), což ale vzhledem k názvu knihy jistě není nijak reprezentativní pohled. Jak už ostatně bylo naznačeno, autor velmi rád přímo z doby starověku „přeskakuje“ do žhavé současnosti. Činí přitom srovnání, která se jakoby sama nabízejí, jsou ale někdy trochu laciná. Kupříkladu když vytýká současným olympijským hrám, že jim na rozdíl od těch původních chybí „náboženský vztah společný divákům i atletům“, aniž by si přiznal, že srovnává nesrovnatelné; dnešních her se na rozdíl od těch antických účastní lidé desítek národností, státní příslušnosti, jazyků a mnoha vyznání.

V tomto případě i v jiných využívá Szlezák příklady z antiky jako prostředek, jak kritizovat nešvary současnosti. Kupříkladu se pozastavuje nad tím, že Aristofanés, „nejgeniálnější posměváček antiky“, měl konzervativní názory, zatímco „dnes se u nás smějí vysmívat jen pokrokáři“, a dramatikův případ nás tak údajně „musí šokovat“. Podle recenzentova názoru ovšem jistě nemusí: u nás například k břitkým ironikům zesměšňujícím ideové protivníky patřil katolík Jaroslav Durych (viz jeho knihu Ecce homo) a v mezinárodním kontextu se dá podobně odkázat na G. K. Chestertona a H. Belloca…

Občas autor polemizuje s těmi, kteří chtějí dědictví antiky podobně aktualizovat jako on, ale jejich interpretace vyznívají odlišně, případně si volili jiné hrdiny a „padouchy“; horlivě se například proti Karlu Popperovi zastává Platóna. Oproti Popperovi Szlezák nehledá nepřátele „otevřené společnosti“ v Platónovi ani nikde jinde v antice, ale naopak u příslušníků těch civilizačních okruhů, kteří nebyli zasaženi podle něj blahodárným vlivem antiky. S určitým přehnaným historickým determinismem poznamenává, že v „někdejší Chammurapiho zemi“, tedy Iráku, se i dnes demokracie „sotva chápe“, a jinde se s jistým těžko zakrývaným opovržením zmiňuje o kulturách, které se – na rozdíl od Řeků a jejich pokračovatelů – údajně hlavně „z umělecké neschopnosti“ zřekly zobrazování lidského těla. S nostalgií se obrací do antiky, kdy se „počítalo s dobromyslným posměchem“ vůči bohům, a s pohledem upřeným směrem ke světu muslimů varuje: „Musíme si dávat pozor, jak dalece se my v Evropě necháme zastrašit.“

Celkově je autorův pohled velmi prořecký. Dosahuje toho i výběrem kulturněhistorického kontextu. Kupříkladu homérské eposy srovnává s Gilgamešem, kterýžto epos se mu ve srovnání s těmi řeckými jeví jako plochý, „bez politiky, bez společnosti, náboženství a umění“. Dále porovnává sexuální zdrženlivost Homérových postav (a především Odysseova otce Laerta) s polygamií některých hrdinů Starého zákona, která odpovídala společenským představám Východu. Je přitom zvláštní, že svoje názory autor nijak nekonfrontuje s jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších textů, které jsou věnovány – mimo jiné – právě Homérovi a tomu, jaký měl vliv na další vývoj evropské literatury, knize Mimesis od Ericha Auerbacha. Tento německý komparatista totiž biblický (konkrétně starozákonní) text vidí jako hlubší, jeho postavy jako mnohovrstevnatější, a celkově tedy v jistém smyslu snad i „modernější“ než u Homéra, což je ovšem pohled, který by se Szlezákovi zřejmě příčil, ale mohl se alespoň pokusit s ním polemizovat. U „svých“ Řeků dále Szlezák oceňuje, že když líčili svoje politické či vojenské protivníky, vykreslovali je jako rovnocenné soupeře, s jejichž utrpením měli soucit, a někdy podle autora moudrost Východu i přeceňovali. Je ale velká otázka, jestli se on sám dokázal řídit stejným pravidlem a jestli na „Neřeky“ nepohlíží s až příliš velkým pohrdáním, jako by další civilizace neměly nic, čím by mohly lidstvo obohatit. I když leckdo by ho možná naopak pochválil, že má odvahu psát lehce „politicky nekorektně“.

Těm, kteří se zajímají o kořeny evropské civilizace i o to, jaké jsou různé podoby Evropy, což jsou jistě navýsost aktuální témata, Szlezákův místy provokativní text nicméně může poskytnout nové podněty a poučení. Případně může sloužit jako jisté doplnění knihy Evropa, římská cesta od Rémiho Bragua, která – stručně a zjednodušeně řečeno – pojednává o tom, za co vděčí Evropa zase Římanům.