Brána, za níž čeká ďábel. Chrám postavený na stoce. Původ světa. Mocný činitel, jehož odhalení mohlo zahánět zlé duchy a zastrašit šelmy. „Nebe, peklo, holé nic.“ Takto protikladně byla v minulých dobách charakterizována ženská vagina. V dávných časech uctívanému, pak dlouho tabuizovanému a démonizovanému orgánu se v současnosti dostává jisté rehabilitace. Píší se o něm úspěšné hry (Vagina monology od Eve Ensler), vznikají četné prakticky zaměřené příručky i knihy spíše teoretické, jako Vagina: Otvírání Pandořiny skříňky od Catherine Blackledgeové. Právě do druhé skupiny se řadí i nedávno vydaná publikace Vagina: Nová perspektiva od Naomi Wolfové (1962). Americká spisovatelka, které dosud v našich oblastech vyšel pouze slovenský překlad knihy Mýtus krásy, ve své první do češtiny přeložené publikaci zkoumá vaginu z mnoha úhlů pohledu: z hlediska historie jejího objevování i jejích různých pojmenování; v kontextu pornografie i tantry. Široce se rozepisuje o mužském „strachu z ženské emancipace“ i o ženské masturbaci a tragických důsledcích jejího skrývání zvláště v 19. století.

Centrálním poselstvím knihy je zřejmě to, že mezi vaginou a mozkem existuje „silné, niterné spojení“. Přestože tedy misogynní pozorovatelé odjakživa tvrdili, že geniální ženy jsou asexuální, a že naopak přitažlivé a žádoucí ženy nevlastní fungující mozek, dle autorky potvrzují biografie těchto umělkyň „jedna po druhé pravý opak“. Kdykoli totiž „ta či ona spisovatelka, revolucionářka či umělkyně prožívala nějaký zvlášť osvobodivý milostný vztah nebo známost anebo začala sama sebe sexuálně vnímat, i když třeba partnera neměla, prošla vzápětí velmi plodným obdobím, v němž se projevil její tvůrčí a intelektuální růst“. Soudě podle soukromé korespondence, některé z nejoriginálnějších a intelektuálně či psychicky „nejsvobodnějších“ žen své doby – od George Eliot až po Georgii O’Keeffeovou – byly podle autorky „zároveň ženami velmi náruživými“. Nijak se tedy nepodivuje, že se jistá sdílná spisovatelka může v současnosti svěřit s tím, že první věta její knihy jí „vystřelila z dělohy“ a že některé herečky mohou údajně mít orgasmus čistě z hereckého soustředění.

Ženský orgasmus v podání Wolfové nemá daleko od hlubokých náboženských prožitků, které zkoumal psycholog a filozof W. James, ale současně jsou podle ní ženy v jistém smyslu tělesnější než muži: „Ženy jsou v sexuálním ohledu blíž zvířatům než muži“; zároveň ale mají „při sexu blíž k mystické zkušenosti“. Až s jistou závistí přitom píše o sexuálně náruživých krysích samičkách, které při experimentech vyjadřovaly svoji touhu zcela bezprostředně a beze studu, pohybovaly se totiž v prostředí, „kde je nikdo nenazval kurvami nebo jim nevyčetl, že nejsou dost dámy“. V tomto smyslu autorka odvážně manifestuje své přesvědčení o rysu, který spojuje všechny samice náležející k téže třídě živočichů jako lidé: „Příroda vtiskla intenzivní ženskou sexuální touhu do každé savčí samice na Zemi.“

Wolfová se přitom, na rozdíl od Blackledgeové, nevyhýbá silně osobní rovině: vysvětluje, že se i recenzovanou knihu rozhodla napsat na základě vlastní traumatické zkušenosti se sexuální dysfunkcí. A svěřuje se i s bolestným zážitkem spojeným se vznikem textu knihy. Jeden její kamarád prý chtěl uspořádat oslavu při příležitosti toho, že uzavřela smlouvu s nakladatelem. Rádoby vtipné vaginální symboly, jimiž chtěl onen muž akci oživit, ovšem byly pro autorku natolik urážlivé (a vnitřně zraňující), že po tomto „žertu“ prý několik měsíců nedokázala na tématu vůbec pracovat. Už v samotné anotaci se dozvídáme, že Wolfová patří mezi autorky třetí vlny feminismu, což samozřejmě nijak nebrání tomu, aby s feministkami jistého typu polemizovala. Takže její přiznání, že sex s parterem může na ženu působit jako droga, prý v sedmdesátých letech bylo skoro politicky nekorektní. A když se snažila problematizovat některá účelová obvinění ze znásilnění, byla prý sama feministkami obviněna z „rozbíjení sesterství“. Jinak ovšem srdceryvně líčí devastující psychologické účinky, které na ženě skutečné znásilnění zanechává, ale i – jak už jsme viděli – duševní zranění způsobená útoky čistě verbálními.

Jako zcela zavrženíhodné přitom uvádí i věty, které v přesně vymezeném kontextu – podle soudu recenzenta – urážlivé asi vždycky být nemusejí („Hele, co si mi sednout na ksicht“). I autorčino zásadní odsouzení pornografie postrádá vyváženost a jakýkoli ohled na potřeby mužů, kteří partnerky nemají nebo jsou jimi z nějakého důvodu sexuálně odmítáni. Nemluvě pak o autorčiných podivných představách o mužské anatomii a sexuálním chování: její kategorické tvrzení, že na rozdíl od ženských bradavek jsou ty mužské téměř úplně nevzrušivé, je minimálně zavádějící.

Celkově se kniha jistě dá číst bez nebezpečí vnitřního poranění a čtenář se v ní dozví, jak sexuální vzrušení popisovaly některé slavné spisovatelky. Pokud ovšem autorka v úvodu knihy hrdě hlásá, že přechozí publikace o vagině to nejdůležitější opomíjely a ona to zřejmě hodlá napravit, pak můžeme její slova ohodnotit jako plané vychloubání. V porovnání s Otvíráním Pandořiny skříňky totiž kniha Wolfové neříká o mnoho více. Spíš méně.