Nestává se příliš často, aby literární dílo iniciovalo vznik společenského hnutí. V případě divadelní hry Vagina monology americké autorky Eve Enslerové se to podařilo. Vyprodaná představení této feminní hry ve Spojených státech byla jen začátkem. Hra se rozšířila do světa a byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Na jejím základě bylo v roce 1998 založeno hnutí V-Day, které se zaměřuje na boj s násilím páchaným na ženách. Na česká jeviště má být hra uvedena v září, ještě před tím ji však jako svou tisící publikaci vydalo nakladatelství Pragma. Důvody této rychlé popularity jsou (bohužel) pochopitelné a zřejmé, promlouvají z každé stránky. Každá věta, každé slovo dokazuje, že toho o ženském přirození ani o ženách samotných, a tedy o lidech jako takových, moc nevíme. Nebo nechceme vědět. Stydíme se, bojíme se vědět.

Divadelní hra

Vagina monology nejsou „divadelní hrou“ v pravém slova smyslu. Jedná se o netradiční soubor monologů s hlavním spojujícím tématem — vagínou. Tento soubor Eve Enslerová napsala na základě více než dvou set rozhovorů s ženami různého věku, povolání, rasy, náboženství či sexuální orientace. Jejich výpovědi posloužily za jakýsi „reprezentativní vzorek“ toho, jakým způsobem ženy, ale i muži ženské pohlaví vnímají, jak o něm mluví, jak se k němu chovají. Výsledkem je emocionálně nabitý text, jenž není naléhavý nějakou zvnějšku dodanou samoúčelnou expresí, ale už pouhým konstatováním stavu věcí.

Navzdory umělecké licenci (autorka některé výpovědi prakticky neupravovala, jiné domyslela a další napsala zcela sama) a nezpochybnitelnému literárnímu uchopení totiž nemůžeme nevnímat, že se jedná o text vycházející ze skutečných slov skutečných žen. Není divu, že se tato slova ani v nejmenším nepodobají poněkud utilitárním radám „ženských“ (natož „mužských“) časopisů, jež se soustřeďují především na sexuální osvětu ve smyslu výkonu, kvantity orgasmů a dobytých milenců.

Zatímco společenské časopisy lechtivě útočí na pudové reakce, aby zvýšily prodej, Enslerová využívá skandálnosti slova vagína (pozoruhodné, že jen samotné nevulgární pojmenování lidského orgánu může být skandální) k tomu, aby vyvolala veřejnou diskusi — a v tomto ohledu je její text společensky angažovaný v tom nejlepším slova smyslu. Už to, že se mohl stát mimořádně populárním, že se mohl stát jakousi korouhví, ikonou a odznakem žen, je smutným důkazem jeho potřebnosti.

Eve Enslerová

Rozdílné zkušenosti mnoha žen se díky Enslerové spojily do jednoho tragického, úsměvného, děsivého, radostného, znepokojujícího, osvobozujícího, depresivního i povznášejícího celku, který působí téměř jako zjevení — s něčím podobným se asi těžko setkáte. A tím, že byly nejintimnější pocity žen zformulovány, vytištěny a zveřejněny, mohou se jejich nositelky osvobodit podobně jako psychoanalytické rozkrytí snu může vyléčit pacienta. Bouřlivý ohlas hry je znamením toho, že ženy (a celá společnost) o těchto intimních věcech nemluvily a nemohly mluvit, ačkoliv to potřebovaly, ačkoliv to potřebujeme my všichni, protože pudovost, sexualita, erotika, intimita, láska včetně svých tragických podob jsou denně žitou realitou.

A tak jsou Vagina monology o kundách, píčách, prcinách, buchtách, škeblích, zkrátka o vagínách. Hovoří o tom, že nemůžete milovat vagínu, pokud nemilujete chlupy. O tom, co by vagína řekla, kdyby uměla mluvit, o tom, že některé ženy nemají rády své přirození (vlastně svou přirozenost), že některé nepoznaly orgasmus, že svou vagínu neumějí pojmenovat a říkají jí „tam dole“. Monology zprostředkovávají zážitky s první menstruací, s prvním orgasmem, s děsem znásilňování, ženskou obřízkou, s vůní vagíny, masturbací, s objevováním rozkoše. Jsou plné pláče, lítosti, zmařeného štěstí, lásky, oddanosti, zlosti a rozhořčení, jsou rukavicí hozenou do tváře modernímu světu, oslavou ženství, poukazem na jeho bolest, výzvou a nadějí. Vagína je obětí, srdcem, místem rozkoše a ran, posvátné centrum zrození a života, chrámem a květinou; křehká, zranitelná, zraňovaná, mocná, tajemná, štědrá, zázračná…

Současné vnímání vagíny je pak jen projevem nezdravého společenského klimatu, nepřirozených mezilidských vztahů. Enslerová vychází z teze, že „vagíny jsou obklopeny temnotou“. Jsou místem zrození, jsou místem fyzické lásky, existují, ale neznáme je, nerozumíme jim, nevíme, jaké jsou; nemluvíme o nich, nemluvíme s nimi. Vagina monology žalují existující stav a případné maskulinní námitky, že jde o hysterické výkřiky feministek, neobstojí — obžaloba je to sice razantní, ale racionální a promyšlená a také nutná a potřebná.

Eve Enslerová při představení

Enslerová odhaluje tabu, která vagínu obklopují, snáší důkazy toho, že ženy jsou stále fyzicky i psychicky zneužívány, že není reflektována jejich sexualita a jejich psychický život, že jsou nedoceněny a v mužském světě zaujímají méně výhodné postavení, že ještě podléháme stereotypním pravidlům o roli ženy a muže (u nás naposledy např. výroky současného ministra zahraničí o nerovném postavení mužů a žen). Vagína je toho všeho symbolem a zosobněním.

Vagina monology mají být dalším argumentem, pokusem o nápravu, a přestože jsou to monology, vznikly z dialogu (Enslerové a zpovídaných žen) a prostředkem dialogu se i chtějí stát — dialogu žen a mužů s vagínami a mezi ženami a muži navzájem.

V-Day

Odezva, které se této divadelní hře dostalo, překvapila i autorku samotnou. Hra se začala hrát po celých Spojených státech a s typicky americkým patosem a nadšením. V představení se vystřídala celá řada známých hereček: Glenn Closeová, Alanis Morissettová, Whoopi Goldbergová, Susan Sarandonová, Winona Ryderová, Calista Flockhartová, Cate Blanchettová, Kate Winsletová, Melanie Griffithová atd., celé akce se účastní profesionálové, amatéři i studenti a pořádají svá vlastní představení.

V roce 1998 na základě hry vzniklo hnutí V-Day, bojující proti násilí na ženách — své zdroje získává mimo jiné právě z jednotlivých představení. Sbližuje ženy, osvobozuje je, dává jim pocit identity (v knize jsou ke hře připojeny i dopisy, které autorka dostala — naivní, emotivní, zapálené, omámené i hluboké) a pomáhá jim (např. ve válkou postižených oblastech). Uvidíme, co její uvedení v tomto ohledu zdrženlivější České republice udělá s českými ženami a muži.