Monografie o knížecí Moravě přibližuje Čechům zemi, která po velkomoravské předehře byla od počátku spjata s Přemyslovci a českou státností. M. Wihoda si vytkl ambiciózní úkol. Jde mu o syntetické zpracování dějin Moravy s akcentem na roli přemyslovských knížat, ale nezanedbává ani dějiny kultury spjaté s rolí a vlivem církve.

Nejprve se je třeba ohlédnout a ujasnit si, proč zmizela a nebyla vzkříšena Velká Morava (s. 91), co znamená rok 907. Wihodova odpověď je přesvědčivá. Vpád Maďarů znamenal přerušení důležitých obchodních kontaktů se Středomořím, zanikl dálkový obchod s otroky zajatými v pohanských krajích. Zpřetrhaly se vazby na jih a k obnově poničených sídel již nebylo sil.

Velká Morava přesto nabídla budoucím generacím odkaz, na nějž bylo možno navázat. Bylo to povědomí o samostatné církevní správě, jež oslovilo i českého knížete Boleslava I. Ač sám žádal pro Prahu biskupa, staral se zároveň i o možné obnovení biskupského stolce na Moravě. Zájem pražských Přemyslovců se tak od počátku obracel i k východu.

Pro vstup knížecí Moravy do „vzdělaneckého“ společenství Čech a křesťanské Evropy mělo zásadní význam působení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1126–1150). Připomeneme, jak jeho osobnost M. Wihoda vnímal, jak ji řadil do historických souvislostí a jak ji v kontextu moravských dějin hodnotil. M. Wihodovi připomínal Jindřich Zdík v lecčems tragické bloudění biskupa sv. Vojtěcha. Jako intelektuál byl i Zdík mezinárodně uznáván, cestoval, byl respektován na dvoře papežském i císařském, zakládal kláštery a dopisoval si s předními evropskými vzdělanci.

O Zdíkově původu – jak správně M. Wihoda připomíná – kolují různé domněnky; řešení otázky však není klíčové. Důležité je pouze to, že patřil do kroužku pražských vzdělanců, ale dokázal věrohodně působit i jako moravský (olomoucký) biskup. Pro českou kulturu jsou důležitá léta 1140–1142, kdy na Strahově – poblíž Pražského hradu – založil klášter nově vznikajícího řádu premonstrátů Mons Sion, který měl velký význam pro dějiny vzdělanosti v zemi. Když se Zdík stal roku 1126 v Olomouci biskupem, bylo zřejmé, že se úřadu ujímá intelektuál, který studoval na některé z předních francouzských katedrálních škol. Rozuměl zřejmě dobře jemnostem patristické literatury, ale nabyl i obratnosti v písemných projevech. Stal se rychle vůdčí kulturní osobností v zemi.

Ve 12. století vrcholil zápas o emancipaci církve ze světské moci, když již papež Řehoř VII. postuloval nadřazenost církve nad státem (Dictatus papae, 1075). Biskup Zdík přál reformnímu hnutí, ale společenské elity v Čechách i na Moravě ho přijímaly s rozpaky. Dbal i o správnou liturgii a rozuměl potřebě relevantních liturgických knih v diecézi i při svém biskupském kostele (tzv. „prvé“ olomoucké skriptorium). Tehdy, za vlády olomouckého knížete Václava, došlo také k přenesení biskupství z Petrova k ještě nehotovému kostelu sv. Václava na knížecím hradě.

Zdíkovy reformní ambice a dobré vztahy s pražskými Přemyslovci nebyly na Moravě vždy přijímány bez rozpaků. Necítil podporu, a dokonce začal uvažovat o další (druhé) cestě do Jeruzaléma, kam se také skutečně odebral. Uvažoval tam i o radikálním řešení svých problémů, které by znamenalo rozejít se s tíží dosavadního života a jako řeholník sv. Augustina sloužit výhradně Bohu (s. 181). Vrátil se však do Olomouce a zpřísnil i vůči sobě nároky duchovního života. Snil o pěstování „poučené víry“ v prostoru jakéhosi „malého Jeruzaléma“, opřeného o premonstrátskou kanonii na Strahově a v Litomyšli a o katedrální kostel sv. Václava s kapitulou v Olomouci. Tu měly klíčit zásady církevní obrody, živě prosazované po celé křesťanské Evropě.

Rozporné pnutí mezi pastoračními povinnostmi (vita activa) a potřebou se zklidnit, přemýšlet (vita contemplativa), znepokojovalo ve 12. století řadu předních církevních představitelů. Ani Zdík nebyl výjimkou. Svou tíseň chtěl řešit misijní cestou mezi pohany, ale papež Inocenc II. úmyslu zabránil a připomněl priority diecéze před vším ostatním. Zklamaný Zdík se zabral do budování skriptoria a knihovny při svém kostele. V letech 1138–1142 vznikla (nebo byla dokončena) řada rukopisů, které patřily k vybavení dobré kapituly. M. Wihoda tu ve svém zdíkovském portrétu navázal na průkopnické práce M. Flodra a J. Bistřického, doplněné výzkumy P. Černého a D. Havla. Mezi rukopisy vyzdvihl zejména význam slavného Olomouckého kolektáře (zvaného dříve Horologium Olomucense) s celostrannou úvodní miniaturou, která měla připomínat translaci biskupského sídla ke kostelu sv. Václava. Zalidněný obraz je stále předmětem různých interpretací. Ústřední postavou je papež Řehoř Veliký, k němuž se v prosebném gestu obrací Jindřich Zdík a žádá o ochranu. Snad lze souhlasit s M. Wihodou opírajícím se o studie A. Merhautové, P. Černého a D. Havla, že titulní list patří do kategorie memoriálních obrazů a vyjadřuje asi prosbu o přímluvu za celé Zdíkovo působení, a nejen za chrám sv. Václava. Jindřich Zdík byl silnou osobností. Měl svou hierarchii hodnot, nebál se riskovat, po zklamání začít znovu, „od počátku“. Příkladem může být jeho „druhé“, tj. pozdější skriptorium při olomouckém kostele, které se od předchozí potřeby doplnit repertoár liturgických knih zaměřilo na důležitá díla soudobých autorit (s. 193), blízká Zdíkovým intelektuálním potřebám. Šlo především o homiletiku, výběr z díla Bernarda z Clairvaux či o výklad k žalmům Gilberta de la Porée. Do Zdíkovy péče patřila i starost o úroveň listin a listů vycházejících z biskupství. Tu Zdíkova autorita vzrůstala a obraceli se na něho s prosbou o radu i úředníci panovnických dvorů a svatopetrského stolce.

O tom, jak nepřehlédnutelnou osobností byl Jindřich Zdík mezi českými velmoži a představiteli kléru, svědčí, že roku 1145 jen se štěstím vyvázl ze zákeřných úkladů znojemského knížete Konráda. Česko-moravské vztahy byly tehdy napjaté, ale již na podzim roku 1146 se uklidnily. Zdík byl zasvěcen i do přípravy druhé křížové výpravy, osnované Bernardem z Clairvaux, ale na aktivní účast rezignoval. Sám se však jakoby náhradou připojil k menší výpravě saských knížat do Pomořan. Paměť činů sv. Vojtěcha zřejmě z tradice české církve nezmizela.

Na konci čtyřicátých let Jindřich Zdík slábl a roku 1150 zemřel. M. Wihoda si dobře uvědomil jeho rozpolcenost a porozuměl jeho posmrtné symbolice. Jeho dávný vřelý vztah k Přemyslovcům v Praze naznačuje přání, že chtěl být pochován v premonstrátském klášteře na Strahově. Olomouci sice věnoval mnoho sil, ale srdce jej táhlo do středu dění, do středu země. Své olomoucké biskupství vnímal jen jako instituci na okraji důvěrně známého světa. Cítil se doma v elitě vzdělanců pohybujících se při dvorech a kurii. Jak autor knihy trefně poznamenal (s. 199), žil Zdík vlastně dvojím životem. V autentickém se pohyboval mezi knihami, v tradici katedrálních škol; v reálném se choval jako biskup a správce diecéze. V olomouckém biskupu-reformátorovi se tak svářilo hledání intelektuálních odpovědí na neřešitelné otázky s povinnostmi církevního hierarchy. Stoupenec uvědomělé zbožnosti a emancipačních snah církve se tak jako biskup střetával s mocí moravských knížat. Ač víc vzdělanec, podařilo se mu přesto jako církevnímu představiteli stabilizovat olomoucké biskupství, a to jak „liturgicky, právně a majetkově“ (s. 205), tak v budování diecézní farní sítě. Je asi na pováženou hodnotit dějiny knížecí Moravy na výkladu jedné osobnosti z pestré palety historických postav procházejících textem recenzované knihy. Jde jakoby o zkoušku lakmusovým papírkem. Ale i na tak malé ploše může vyniknout kompetentnost autora a jeho osobitost. Na složitém portrétu Jindřich Zdíka tak M. Wihoda prokázal, že i jako historik hospodářských a politických dějin má vztah k dějinám kultury, že chápe věčné pokusy o hledání souvislostí mezi tlakem reálných povinností a potřebou se ptát a hledat smysl všeho dění.