Arnošt Lustig vždy patřil k mým zamilovaným autorům. Dnes jej lze bez nadsázky považovat za českého klasika. Nedávno obdržel Cenu Franze Kafky a jeho jméno je skloňováno i v souvislosti s úvahami o Nobelově ceně za literaturu. Taková reputace však s sebou nese i nemalé riziko a určitou past, protože ke každému jeho novému dílu je už přistupováno s možná až přehnanými nároky a očekáváními. Oč větší očekávání, o to větší pak možné zklamání. Právě takový pocit jsem měla při čtení Lustigova nejnovějšího románu Zloděj kufrů.

Hlavní hrdina Ludvíček je čtrnáctiletý chlapec žijící v Terezíně. Odnáší z nádraží kufry nově příchozím a občas si z nich bere to, co potřebuje. Má velice samorostlou morálku a pojetí spravedlnosti. Někdy se vydává krást i chléb do pekárny nebo knihy do zakázané knihovny, které pak vyměňuje za maso se svérázným řezníkem, jejž považuje za svůj vzor a učitele života. Jednoho dne se setká s dvanáctiletou dívenkou Markétkou, s níž se spřátelí a které pomáhá. Mezi oběma dětmi, jež vinou okolností přestaly být předčasně dětmi, se rodí mladá láska, kterou však ještě nemají odvahu takto pojmenovat. Ludvíček je nakonec deportován na východ. Těsně před odjezdem dostane od Markétky první a poslední políbení...

Příběh by to byl jistě silný, bohužel však trpí mnohomluvností, nepříliš funkčním opakováním řečeného a rozvláčností. Lustiga jsem vždy považovala především za mistra krátkých forem. Myslím, že kdyby seškrtal Zloděje kufrů na třetinu, dostal by sevřenou povídku, která by bezesporu mocně zapůsobila na čtenáře. Takto jsou některé povedené scény (např. rozklad vztahu Frančesky a její zoufalá touha po dítěti, scéna, kdy Ludvíček nedokáže pro Markétku ukrást zrcadlo starým ženám, i když ví, že ho nepotřebují, nebo závěrečné loučení Ludvíčka a Markétky) rozmělněny a v celku téměř zaniknou. Existenciální rozhovory o lásce, životě a smrti, které spolu vězni ghetta vedou, nezapadají organicky do příběhu, ale spíše z něj vyčnívají, a nepůsobí tak příliš přesvědčivě. Téměř rušivé jsou i vypravěčovy poznámky o některých terezínských reáliích (např. o dětském časopise Vedem), které jsou „přilepeny“ k Ludvíčkovým úvahám.

Je mi opravdu líto, že to musím říct, ale Zloděj kufrů pro mě byl zklamáním. Nezbývá než doufat, že další Lustigův román bude návratem ke starší znamenité tvorbě, kterou tolik obdivuji.