Sex je skutečně posvátný a mělo by se k němu přistupovat s takovou úctou, jakou projevujeme sakrálním místům – to je základní poselství knihy Duše sexu: péče o život jako akt lásky od amerického jungiánsky orientovaného psychoterapeuta a spisovatele Thomase Moorea (1940). Co to ale konkrétně znamená a jak se to má projevovat? Autor se skepticky vyjadřuje o současné módě půjčování slov z tantrických příruček, ani nenabádá ke kolektivnímu zavádění podobných praktik, ale snaží se o to, aby i lidé na Západě dokázali tento aspekt sexuality najít ve svém každodenním jednání i ve svých snech. Úmyslně nechává stranou biologický základ sexuality i její evoluční kontext, o kterém už ale bylo napsáno leccos, a vydává se na nejistou půdu, která byla v evropské civilizaci dlouho zanedbávána, snaží se pojmenovávat to, pro co „nemáme vhodná slova ani propracovaný rituál“. Ani on konkrétní rituály nenabízí, ale popisuje podmínky, za jakých si je lidé můžou sami vytvořit.

Tvrdí, že náš sexuální pohled je plný numinózna, se kterým ale neumíme zacházet. Tendence doprovázet sexuální pohled zářícími světly ve stylu show z Las Vegas nebo temnotou kina jsou podle Moora možná „skrytými pokusy o rituál“. Referuje třeba o snu muže, který ležel na podlaze před královským trůnem a hleděl vzhůru mezi nohy bohyně-matky, která seděla na trůnu. Tím pohledem byl naprosto zaujatý a „měl pocit, že celý běh života se šťastně zastavil, aby mu poskytl toto absolutní potěšení“. V kontextu této vize se autor ptá, zda není třeba každý útěk k pornografii „ztělesněním tohoto snu, rituálním návratem k bohu či bohyni, k nimž je třeba přistupovat sexuálním způsobem a o jejichž přítomnosti je třeba rozjímat s dosti pokorným, ne-li dokonce ponižujícím způsobem“. Stydí se muži přitahovaní pornografií za to, že se jako lidské bytosti nechali přitáhnout právě k této bohyni, jejíž existenci a nároky popírají nebo ignorují? Dělají na ulici to, co klient ve svém snu? ptá se sugestivně autor. O pornografii obecně se Moore – na rozdíl od mnoha moralizátorů vynášejících absolutizující soudy – vyjadřuje ne zcela odmítavě, snaží se spíše pochopit, co záliba v ní o mnoha lidech vypovídá. Připomíná, že někdy přitahuje i vysoce vzdělané a hluboce duchovní lidi, například teologa Paula Tillicha, který si prý „občas vkládal do svých teologických spisů erotický časopis“, a doplňme, že u starších lidí pornografii doporučoval pro zpestření a stimulaci jejich sexuálního života. I Moore poznamenává, že je užitečné mít na stěnách malby a fotografie, „jež nás otevřou pro nuance pohledu a pozvou k nám ducha erótu“.

Autor čtenáře vyzývá, aby byli k sexuální stránce své vlastní bytosti otevření, naše sexualita totiž podle něj „bude úplná, když se přestaneme chránit před erotickými touhami, které se vymykají společenským očekáváním“. Rozhodně ale nenabádá k bezuzdným sexuálním orgiím, naopak odsuzuje ty, kteří „lžou, podvádějí a válejí se ve spodních vodách sexu“. Mnoha lidem by podle Moora naopak pomohlo, kdyby si „přiznali nárok na svou sexuální plachost, neodmítali ji jako osobní slabinu, ale kdyby uznali, že požitkářství a nevázanost nejsou jedinou formou sexuálního osvobození“ (a zastává se i celibátu jako jedné z legitimních forem prožívání vlastní sexuality). Stejně jako otevřenost totiž k sexu patří i tabu, která ho mají chránit, i přirozené zábrany, jež mají svoje opodstatnění a které je tak vzrušující pomalu překonávat: intenzivní pocity při svlékání, zábrany stejně jako potěšení z převlékání přitom podle autora „pramení z jemných emocí a stavů duše“. I když autor otevřeně polemizuje s moralizátory v oblasti sexu, důležitost zodpovědnosti nesnižuje, připomíná i význam morálky, kterou poněkud neotřele definuje jako „souběh zájmů naší vlastní povahy s osudem, samotnou přírodou a komunitou“. Rozhodně ale více než morální závazky zdůrazňuje to, že i manželství může přispívat k rozvoji vlastní osobnosti či „duše“.

Vzhledem k autorově inspiraci Jungem čtenáře nepřekvapí, že v knize najde množství odkazů na antickou mytologii, klasické literární texty, výtvarná díla, ale i sexuální ikony jako Marilyn Monroe. To všechno Moore zcela mimo jakýkoli historický kontext navzájem mísí tak, aby to dobře ilustrovalo jeho teze. Spíše skoro jako pokleslý Freud místy působí kapitoly o „svůdných budovách“ nebo „smyslných pracovištích“ („vcházíte-li do dveří a nemáte přitom ani nejmenší sexuální prožitek, dveře by se měly upravit“) či jídla. Autorovo úsilí hledat skryté spirituální pohnutky i u věcí, kde by je člověk většinou nečekal, je takřka nevyčerpatelné (ostatně ve svých dalších knihách, které hojně vycházejí i v češtině, se zabýval třeba spiritualitou či „mystickými dimenzemi“ přírody, politiky, podnikání, cestování nebo umění), ale trochu to s ním možná někdy přehání a nechtěně dovádí do karikatury. Kdykoli prý vidí skupinky mužů, jak postávají před regály s časopisy plnými fotografií odhalených žen, zdá se mu zřejmé, že „jsou pohrouženi do kontemplace“. Obecně zájem o anonymní sex podle autora nemusí být ostudným zanedbáním lásky ani redukcí druhého člověka na objekt, ale je to „projev pozornosti zaměřené na nadosobní a transcendentní dimenze“. A podobně zájem o dobrou tělesnou kondici může podle něj být „součástí touhy po transcendenci, která se projevuje přáním dlouhého, plodného a zdravého života“. Ano, ale takto z pozitivní stránky se dá vylíčit leccos, třeba závislost na drogách touhou po zážitku dokonalého, transcendentního světa, přesahujícího ten náš všední… Na druhou stranu je na knize sympatické, že se autor netváří jako někdo, kdo snědl všechnu moudrost světa (jako Julius Evola v knize Metafyzika sexu). Naopak uznává, že „tajemství propletenců sexu a ducha nechápeme“, a i proto je jeho slovník občas poněkud neurčitý, takže se dá interpretovat v duchu new age, ale snad i dosti liberálního křesťanství. Dodejme, že k jedné z jeho předchozích knih napsal přímo oslavnou předmluvu Tomáš Halík, a i když u Moora uvádí anglická Wikipedie vyznání římskokatolické, on sám dnes ve svých teologických úvahách podle vlastních slov vychází i z teologů protestantských, religionisty M. Eliadeho a básníka R. M. Rilkeho, buddhismu i súfismu, „z modliteb amerických indiánů i z afrických písní a příběhů“.

Celkově Moore nezachází do žádných extrémů, jeho přístup je vyvážený: uznává jak tradici křesťanské mystiky, tak i víceméně přijímá výsledky sexuální revoluce na Západě (mimo jiné se zastává homosexuálů a jejich práva uzavírat manželství). Měli bychom podle něj být „sexuálně tvořiví a svobodní a zároveň sexuálně mravní“, potřebujeme totiž jak „dospělý hlas zodpovědnosti“, tak „adolescentní hlas běsnících hormonů, máme-li najít duši sexu, což je nakonec jediná věc, která nás uchová v bezpečí“. Můžeme namítnout, zdali zde autor náhodou nechce, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Na to si každý čtenář musí odpovědět sám, každopádně autorovi jde o jungiánskou syntézu všech protikladných (doplňujících se) složek lidské duše i těla, kterou vytyčuje jako ideál. A podobně je ideálem i jeho představa manželství, v němž se manželé milují „v ložnici s láskou přichystané na sex, v domě překypujícím sexuálními vjemy barev, vůní a doteků, ve světě bohatém na smyslnost, která sexualitu onoho páru podporuje a udržuje“, takoví lidé podle něj „sex zdokonalují tak dlouho, až je zbaven kazu“. Samozřejmě i on obecně zmiňuje nebezpečí sexuální rutiny, ale jen okrajově a bez větších podrobností (typu rad co dělat, když jsou starosti s dětmi či si manželka stěžuje na bolesti hlavy nebo na únavu). Převládá ale onen snad až příliš optimistický pohled: sex v manželství je či může být podle autora „religiozitou, rituálem, modlitbou i eucharistií“, což ale vzbuzuje pochybovačnou otázku, zdali toho od sexu nevyžaduje příliš. Vždy se sice můžeme odvolat na to, že z autorovy strany jde zřejmě o snahu o vyvažování mnohasetletého podceňování až démonizace sexuality ze strany křesťanů, ovšem už dříve autor v knize Návrat k okouzlení sliboval cosi jako „návrat do ráje“. Kudy? Třeba když získáme nové zaměstnání oblažující naši duši; když se budeme věnovat našim výstředním zájmům a uskutečníme své bláznivé nápady; když budeme žít tam, kde „duch místa konejší naše znavené tělo a emoce“; nebo když „uzavřeme nebo zrušíme manželství na základě hluboké touhy našeho srdce“. Duše sexu může v tomto smyslu u čtenářů iniciovat jak úsilí o obohacení jejich sexuálního života, tak i hlubokou nespokojenost i stále nové marné pokusy a ztroskotání v uskutečňování vize, která je ve vykreslené podobě neuskutečnitelná.