Na prvních mnoha desítkách stran románu kanadského autora se vše jeví tak, že půjde o kdovíkolikátý pokus popsat první kontakt. Lidstvo se má v poslední čtvrtině 21. století konečně setkat „s Rámou“. Setkání s Rámou neboli Clarkeův pokus popsat setkání člověka s něčím, co se vymyká jeho chápání, se jako první a dost dlouho do hloubi Wattsovy knihy nabízí a vzbudí od počátku ve čtenáři zájem: jak lze toto omšelé téma inovovat?

Novoty jsou tu však od samotného začátku. S mimozemskou civilizací se nesetkávají zástupci lidstva, k němuž patříme zatím my všichni. Vývoj vzal hodně rychlý spád a ke konci století už na Zemi žije cosi jako post-lidstvo: z rozličnými vědami zdokonaleného homo sapiens se stal jakýsi superman. Leckdy i z nouze. Hlavní hrdina knihy a její vypravěč Siri Keeton je toho živým důkazem. V dětství mu odebrali polovinu mozku, protože trpěl zničující epilepsií. O leccos přišel – hlavně o schopnost empatie –, leccos nevídaného na oplátku získal: vedle až nadlidských fyzických schopností například i schopnost dešifrovat myšlenkové pochody protějšků z jejich pohybů, odhadovat je, předvídat. Bezmála každý člověk na Zemi je díky zásahům do organismu trochu jiný a pětice takto různorodých tvorů, přece však reprezentantů lidstva, se vydá za hranice sluneční soustavy, kde se nalézá mimozemský artefakt. V dané konstelaci neudiví, že výzkumné skupině velí upír. Ve Wattsově světě jde o větev lidstva vyhynulou na počátku civilizačního vzepětí a geneticky přivedenou opět k životu, aby svými unikátními schopnostmi obohatila už tak rozmanitou paletu inteligentního života na Zemi.

Na nanotechnologiích založená loď Theseus se tedy vydává k Rorschachovi. Tak se mimozemský objekt našincům sám představil, čímž projevil hlubší znalost našich reálií, než jakou by mohl získat z informací průzkumných sond, jež k nám vyslal a které nás na jeho přítomnost za humny upozornily. Čtenářům a hrstce hlavních hrdinů oním výmluvným pojmenováním zároveň naznačil, že to nebude jen setkání s Rámou, s objektem či civilizací sice nepochopitelnými, ale uchopitelnými. Že do kontaktu s neznámem nebude stačit nasadit jen běžné smysly, že půjde o vyšší úroveň. Ze Setkání s Rámou (opět A. C. Clarke) se tak na nějakou chvíli přesouváme do jiné SF klasiky, do Lemova Solarisu, k nepředstavitelné inteligentní entitě, abychom se pak posunuli ještě dál.

Podobně jako Solaris je i Slepozrakost filozoficky laděná SF, byť kulisami spadá žánrově do kategorie hard science fiction. Watts odpaluje ohňostroj idejí a úvah na téma inteligence a vědomí, jejich vzájemného vztahu a hierarchie. Ve vesmíru se setkávají reprezentanti dvou inteligentních druhů – a přesto si nerozumí. A to proto, že jednoho obdařil vývoj vedle inteligence i vědomím, jako bonusem. Skutečně? Posádka Thesea – antický průzkumník labyrintů, z nichž hledá nejen cestu ven, ale i sebe sama, podrobený Rorschachovu testu, hodně silná myšlenková kombinace! – zjišťuje, že v této konfrontaci jde spíše o malus. Lingvistická expertka přes bezprostřední styk s mimozemšťany každým svým dobře míněným krokem bilaterální situaci jen zhoršuje a ta vrcholí v otevřené nepřátelství příchozích. Ještě nejblíže k nim má „handicapovaný“ vypravěč s přetvořeným mozkem, v němž kapku ubylo lidství. Ale i on je ve vztahu k mimozemskému rozumu nekompatibilní. Uvědomuje si to víc a víc, do jeho nezaujatého, až suchého líčení osudu výpravy proniká stále více skepse a ponurosti, když nás vede k neodvratné konkluzi, že lidstvo je jakousi vývojovou poruchou vesmírného designu a že neexistuje lepší řešení pro všehomír než ji napravit, tedy vyhladit anomálii. Za tím účelem nás Rorschach navštívil.

Wattsova kniha je sama o sobě čtenářským Rorschachem. Má mnoho rovin, některé jsou zatraceně těžké, myšlenkovým nábojem zabíhají až k esejistice, a vyžadují soustředěné čtení. Záleží na vzájemném vyladění, co si čtenář z knihy odnese, co ještě bude schopen akceptovat a kam už autora v jeho vývodech odmítne následovat, odmítne vidět v nastíněných skvrnách to, co v nich spatřuje on. Tak má vypadat spekulativní fikce.