Jednoho dne roku 1957

Čekám na Monsiváise v kavárně Kikos na Juárezově třídě, hned proti náměstí Caballito. Dohodli jsme se, že se sejdeme ve dvě, společně poobědváme a projdeme poslední stránky materiálu, který mi otisknou v časopise Cuadernos del Unicornio. Nevím, kolikrát už jsem četl korektury, ale cítím se jistější, když se na ně Carlos alespoň zběžně podívá. Carlos byl prvním čtenářem obou povídek, které budou součástí časopiseckého čísla. První z nich, Victorio Ferri cuenta un cuento (Victorio Ferri vypráví povídku), je mu věnovaná. Vidím se s ním denně, i když někdy jen zběžně. Poznali jsme se před třemi lety. Ano, v roce 1954, během dnů, které předcházely „slavnému vítězství“. Účastnili jsme se tehdy práce v Univerzitním výboru solidarity s Guatemalou. Sbírali jsme protestní podpisy, roznášeli letáky, společně jsme šli na manifestaci, která se konala na náměstí Santo Domingo. Viděli jsme tam Fridu Kahlo, obklopenou Diegem Riverou, Carlosem Pellicerem, Juanem O'Gormanem a některými dalšími „grandes“, velikány. Všemu navzdory ještě žila, bylo to naposled, co se objevila na veřejnosti, zemřela krátce na to. Od té doby jsem se s Carlosem vídával často; v kavárně filosofické fakulty, v nějakém filmovém klubu, v redakci časopisu Estaciones, u společných přátel. Nejčastěji jsem ho však potkával v knihkupectvích.

Nedlouho poté, co jsme se seznámili, přišel do mého bytu v Londýnské ulici, když ještě Juárezova čtvrť nebyla Zonou Rosou, aby mi přečetl právě dokončenou povídku: Fino acero de niebla (Ušlechtilá ocel mlhoviny), z níž si pamatuji jen to, že neměla nic společného s tehdejší mladou mexickou literaturou. Její jazyk byl lidový, ale velmi stylizovaný; stavba znamenitě neurčitá. Aby se v ní čtenář jakž takž orientoval, vyžadovalo to od něho úsilí. Próza, kterou napsali mí současníci, dokonce i ti největší novátoři, vypadala vedle té ušlechtilé oceli jako próza odpovídající spíše kánonům 19. století. Monsiváis ve své povídce spojil dva prvky, které později budou pro jeho osobnost charakteristické: zájem o lidovou kulturu, v tomto případě o jazyk drsných čtvrtí, a zaujetí pro formu, požadavky, které obecně obvykle nejdou skloubit. Když jsem po přečtení vyjádřil své nadšení, uzavřel se v zamyšlení do sebe jako ústřice, která se snaží vyhnout kapkám citronu.

Právě dočetl, když se objevil Luis Prieto. Srdečně pozdravil Carlose, který ihned zastrčil papíry do nějaké knihy, jako by šlo o kompromitující dokumenty. Luis vyprávěl, že přichází ze čtvrti Las Lomas, z nějaké velmi zábavné schůzky s anglickými teosofy, následovníky P. D. Uspenského. Jeden z nich, velmi bohatý, Mr. Tur-Four nebo Sir Cecil Tur-Four, jak ho členové nazývali, se zavázal postavit meditační koutek, chrám, aby to bylo řečeno jasně: Boží oko, poblíž obce Cuautla, kde by celá komunita mohla uskutečňovat potřebné rituály. Přiběhlo asi třicet lidí, aby mu vyjádřili vděčnost. Luis říkal, že nechápe, proč ho tam pozvali. Mě to nepřekvapovalo. Doprovázel jsem ho na mnoha jeho pochůzkách po spletitém labyrintu okrajových čtvrtí, které v té době město ukrývalo, po světě, který zahrnoval Mexičany i cizince, učitele, notáře, archeology, staré balkánské hraběnky, čínské hospodské, italská média, slavné herečky, anonymní studenty, choreografy, venkovské učitele a bohaté majitele sbírek afrického, oceánského a předhispánského umění, jež oběhlo svět a bylo vystaveno v mnoha slavných muzeích, ale také jiné, více než skromné lidi, kteří shromažďovali kartony s cigaretami, láhve piva a boty. Kromě toho byl Luis přítelem dvou jeptišek vyhnaných z kláštera v době náboženské perzekuce. Jedna, sama o sobě nepříjemná Mexičanka, dcera Angličana, Párvula Dryová, která se obvykle chopila každé příležitosti, aby vylíčila každému, koho měla před sebou, i kdyby to byl absolutně neznámý člověk, svoji choulostivou postklášterní odysseu, svoji hořkou cestu k Pravdě. Druhá sotva promluvila, jenom vážně přikyvovala tomu, co říkala její spolubesednice. Pokaždé, když jsem je s Luisem potkal, Párvula Dryová téměř stejnými slovy opakovala, že ona, stejně jako ta druhá, bývalá abatyše, dokázaly poznat samy sebe ne díky psychoanalýze, k níž se na nějaký čas uchýlily, ani díky tantrickému buddhismu, což je pouhý podvod, ani díky lekcím Krishnamurtiho, kde se nic nenaučily, ale jedině díky setkání s Uspenského dílem Tertium organum. Luis se mezi takovými exaltovanými lidmi pohyboval jako ryba ve vodě. Nakonec nám popsal celou schůzi, osoby, které se jí zúčastnily, situace, které nastaly. Vyprávěl nám, jak v polovině hlášení mistra Tur-Foura o postupu stavby Božího oka nějaký obrovský muž, tlustý téměř jako netvor, náhle upadl do transu a jeho ústy Mistr, samozřejmě Uspenskij, inzultoval mecenáše a několik prostopášných jeptišek, které ho zmanipulovaly a jejichž přítomnost, jak pravil, pošpinila Dílo. Vylíčil nám melu, která po těch slovech v sále nastala, a svůj úžas nad tím, že někteří přítomní se nesnažili umlčet obra, který pokračoval ve svém řečnění v jasnovideckém stavu, ale začali se napadat mezi sebou. Někteří upadli do transu a začali pronášet protichůdná poselství. Jedna vyzáblá žena, která v bdělém stavu mluvila jako ptáček, vyloudila hřmotný hlas, jímž ohrozila toho hada, jenž zamýšlel být Mistrovým poslem, aby ho vystrnadila ze sekty, a dodala, že bývalé jeptišky, kdysi služebnice papeženství, se již vykoupily, a ony, stejně jako šlechetný Sir Cecil Tur-Four, jsou zcela nepostradatelné pro to, aby Pravda mohla být vyjevena. Jedni i druzí dostali nervový záchvat a žvanili stále více od věci, až on, Luis Prieto, se nadechl a dutým hlasem ohlásil: „Zasedání se přerušuje.“ V té chvíli byli všichni z transu vytrženi, a protože to byli Angličané, vstali a nanejvýš korektně se rozloučili, vyjma jedné stařenky, která zůstala v křeči a jenom stále dokola opakovala: „Two-four, stop! Two-four, stop!“ až ji museli vynést na nosítkách. A předvedl nám tolika hlasovými odstíny a tak detailně celé shromáždění, že vypadal jako stvořitel, který před našima očima znovu vytváří ono fascinující teosofické pandemonium. Za celou dobu, co jsem s Carlosem ve styku, jsem ho ještě nikdy neviděl smát se tak zplna hrdla, ani jsem netušil, že on, tak pohroužený do sebe, tak uzavřený se svými knihami je všemu tak přístupný. Bylo to poprvé, co jsem slyšel jeho nenapodobitelné výbuchy smíchu. Luis a já jsme začali vymýšlet variace tohoto příběhu a doplňovat osoby, přidávat některé scény k blouznivému šílení a k mému překvapení novověrec nejenže se rabelaisovsky smál, ale velmi dovedně přispíval k sestavování a rozplétání verbálních hlavolamů té velké hry, k níž Luisova prozaická synopse byla pouze východiskem.

K této historce došlo tři roky předtím, než kdy čekám na Carlose v kavárně Kikos na Juárezově třídě. Zatímco čekám, čtu Tis Pity she's a Whore (Škoda, že byla prostitutka), působivou, krutou a bolestnou tragédii od Johna Forda. Z těch děl alžbětinského divadla, včetně Shakespeara, které znám, mě Fordova tragédie dojímá nejvíc. Začal jsem ji číst, když jsem přišel do restaurace a již jsem téměř u konce, právě u místa, kdy vybuchne hněv krvesmilného bratra, když se dozvěděl, že byl zrazen. Je to literární období, jemuž stále víc propadám. Chtěl bych ho prostudovat do hloubky, zavést systém do své četby, dělat si poznámky, sestavit chronologii doby. Vždycky se však stane totéž: ve chvíli nejhorečnějšího zájmu se odchýlím k jiným tématům, jiným dobám a neprohloubím nic. Carlos není nikdy dochvilný, ale tentokrát se mu to vymklo z rukou. Je možné, že třeba ani nepřijde. Mám vlčí hlad. Rozhodl jsem se, že si objednám pořádné jídlo. Jím a opět pokračuji v četbě Forda. Když přichází na řadu moučník, dospívám ke konci, který mě vyděsil. V té chvíli se objevil Carlos. Přichází z rádia Universidad, kde se účastnil, jak říká, natáčení programu o science fiction. Objednal si jen hamburger a coca-colu. Pokládá vytištěné korektury vedle pokrmu a v několika málo minutách je během jídla přečte. Udělá jednu nebo dvě opravy. Potom z nějaké knihy vytáhne několik stránek, přeškrtne pár slov, nahradí jinými, zcela opraví poslední řádky. Žádá mě, abych ho doprovodil do redakce časopisu Excélsior, vzdálené jen několik kroků odtud, aby odevzdal stránky, které právě opravil. Je to záležitost jedné minuty. V mžiku jsme dorazili k Juanovi Josému Arreolovi, abychom mu předali korektury. Tam na nás čeká José Emilio Pacheco, který dnes odevzdává povídku La sangre de Medusa (Krev Medúzy), jež také bude publikována v Cuadernos del Unicornio. V přízemí budovy bezprostředně vedle Kikosu se nachází Zaplana, největší knihkupectví v Mexiku. Neodoláme pokušení, abychom alespoň neomrkli stoly a regály tohoto rozsáhlého prostoru. Každý z nás vychází s ohromným balíkem pod paží. Naplňuje nás pýchou, jak rychle rostou naše knihovny (jeho knihovna s léty přesáhne třicet tisíc svazků). Znovu vcházíme do Kikosu a žádáme, aby nám prodali nějaké kartonové krabice, protože se nemůžeme pohybovat po ulici nebo nastoupit do autobusu s tím množstvím knih, které si neseme. Zatímco hledají krabici, dáváme si kávu a zkoumáme své úlovky. Za ty čtyři roky našeho přátelství se naše četba rozšířila a změnila. Ten den jsme si oba koupili Josepha Conrada. Já si nesu Vítězství a Očima západu, on Lorda Jima, Vyhnance z ostrovů a Tajného agenta. Oba hojně čteme anglosaské autory, já dávám přednost Angličanům, on Severoameričanům; vznikla však blahodárná nakažlivost. Listujeme získanými knihami. Já mluvím o Henry Jamesovi, on o Hermanu Melvillovi a Nathanielu Hawthornovi; já o Edwardu Morganovi Forsterovi, o Laurencovi Sternovi a Virginii Woolfové, on o E. A. Poeovi, Marku Twainovi a H. D. Thoreauovi. Oba obdivujeme inteligentní humor Jamese Thurbera a znovu prohlašujeme, že Borgesův jazyk představuje největší zázrak, jaký se v naší řeči v tomto století stal. Tady udělá lehkou pauzu a dodává, že za jeden z největších vrcholů kastilského jazyka vděčíme Casiodorovi de Reina a jeho žákovi Ciprianu de Valerovi, a když se, zmaten těmito jmény, ptám „kdo je to?“, pohoršeně odpoví, že přece překladatelé Bible. Říká mi, že usiluje o to, aby jeho próza jednoho dne prokázala, že zužitkoval nekonečné roky, které věnoval četbě biblických textů. Já, který v nich nejsem vzdělán, poněkud zaraženě poznamenávám, že největší vliv, který registruji, je vliv Williama Faulknera. V té chvíli dostávám šach mat, když mi Carlos vysvětluje, že Faulknerův jazyk, stejně tak jako jazyk Melvillův a Hawthornův, jsou hluboce poznamenány Biblí: jsou nereligiózní odnoží Zjeveného Jazyka. Rychle upozorňuje, že již je pozdě a že musíme letět do Excélsioru a odevzdat jeho poznámku. Ptám se, zda jde o pořad La caja idiota (Hloupá bedna) a on náhle mění téma. Hloupá bedna je velmi ostrý sloupek o televizi a jejích ohlupujících účincích. Jde o věci, které Carlose velmi znepokojují. Televize! Koho, u čerta, zajímá televize? Přinejmenším nikoho z těch, s nimiž se stýkám. Přicházíme do redakce. Ředitel oddělení, jemuž má Carlos odevzdat poznámku, odešel na schůzi. Vrátí se asi za půl hodiny. Sedáme si, kde je volno. Nějaký novinář směrem k nám říká do telefonu, že v Mexiku jdou věci špatně kvůli slabé vládě, která stále víc ustupuje tlaku odborů, a že jestli vládní představitelé nezasáhnou a nevyvrátí tuto lepru z kořenů, dojde k národnímu rozvratu. Pokračujeme v hovoru o knihách; to znamená, že literatura je tématem, k němuž se neustále vracíme, a které je bez ustání přerušováno pouze sprškou komentářů všeho druhu: o kinematografii, o městě, o momentálních problémech, které nás začínají znepokojovat, o univerzitě, našich životech, o různých přátelích, známých a nepřátelích, až skončíme u tématu, které nás nejvíce baví a těší: román, jehož utváření jsme věnovali stovky hodin rozhovorů, aniž jsme dosud napsali jednu jedinou řádku. Náš román, prohlašujeme, bude nějakým způsobem poznamenán parodujícím humorem prvního Waugha. Víme také, že stejně tak bude poznamenán nenuceností a představivostí díla La familia Burrón (Rodina Burrónových) od humoristy Gabriela Vargase a každodenními ohňostroji Luise Prieta. Než začneme se svou prací, a také proto, abychom si trochu procvičili mysl, provedeme stručný průzkum toho, co se píše v Mexiku, koho stojí za to číst a kdo patří do starého železa. Ti, kdo prošli, jsou: ze současníků Carlos Gorostiza, Carlos Pellicer, Salvador Novo a Xavier Villaurrutia; El laberinto de la soledad (Labyrint samoty) a Libertad bajo palabra (Svoboda na čestné slovo) od Octavia Paze, knihy, které se právě objevily; próza Juana Josého Arreoly a dvě skvostné knihy Juana Rulfa. K jeho Pedru Páramovi cítíme skutečnou úctu. Slyšeli jsme velmi dobře hovořit o dvou románech. Jeden nedávno vyšel a druhý vyjde co nevidět, ale už je intenzivně komentován. Prvním je Balún Canán od Rasario Castellanosové a druhým Nejprůzračnější kraj od Carlose Fuentese. A už nemáme čas vrhnout se na náš parodický román, protože přichází úředník a říká Carlosovi, že ředitel oddělení je právě na odchodu, a k našemu ohromení dodává, že už je přes hodinu ve své kanceláři. Carlos vyskočí, spěšně následuje úředníka a mizí za dveřmi. O deset minut později, už klidný, vychází ven. Je si téměř jist, že jeho poznámka se objeví v zítřejším vydání.

Padá noc. Autobus nás vyloží na rohu kina Chapultepec, na krok od domu, kde bydlí Arreola. Když přicházíme, zlobí se, že jsme se opozdili. José Emilio je právě na odchodu a loučí se. Přemlouváme ho, aby ještě chvíli zůstal. Také Arreola je na odchodu. Slíbil, že se zúčastní premiéry Pirandellova Jindřicha IV. v paláci Bellas Artes. Ujišťuje, že následujícího dne dá korektury do tisku. Naše Cuadernos vyjdou velmi brzy. Ukazuje nám archy nádherného holandského papíru a dává nám přednášku o vodotisku. Je jasné, že spěchá s odchodem, ale svoluje, že se na chvilku posadí, abychom si pohovořili. Vyzývá Carlose, aby mu předal materiál pro Cuadernos. José Emilio i já prozrazujeme, že má skvělý příběh. Jednohlasně voláme: Ušlechtilá ocel mlhoviny. Carlos se davá do hlasitého smíchu, zakrývá si tvář polštářem a potom neurčitě slíbí, že znovu projde to, co právě dokončuje. Arreola přejde k Pirandellovi, vzpomíná na představení jeho děl, když byly na turné po Mexiku velké italské divadelní společnosti; nejlepší podle něho byla společnost Mimi Agugliové. Pak přeskočí k Louisi Jouvetovi; když jeho společnost byla v Mexiku, nenechal si ujít žádné představení. Ani v Paříži, když tam žil. Prohlašuje, že divadlo je žánr, který v sobě spojuje veškerou literární dokonalost, náhle se zvedá, několikrát dlouhými kroky přejde po místnosti a recituje celé scény, napodobuje všechny hlasy dramatického díla La farsa de la casta Susana (O počestné Zuzaně) od Diega Sáncheze z Badajozu. Potom vše uvede na pravou míru, v žádném případě divadlo jako žánr neupřednostňuje, říci něco takového je hloupost, a mluví o poezii, pak vezme do ruky svazek od M. Prousta a dokonalou francouzštinou nám čte slavnou kapitolu, kde je Albertina přistižena, jak spí. Náhle se zvedne mladík, který trpělivě všechno poslouchal, aniž během naší návštěvy pronesl slovo, a s viditelnou zlobou vykřikne, že jestliže ihned neodejdeme, nepřijdou do divadla včas. Všichni jsem vyšli na ulici. Arreola a jeho společník nastupují do taxíku a my tři, José Emilio, Carlos a já, procházíme třídou Paseo de la Reforma, zahneme doprava na ulici nesoucí jméno města Nice a přicházíme k taqueríi vedle kina Insurgentes, kam v noci často zacházíme, abychom pojedli nějaký vývar či ochutnali lahůdku z množství tacos, jaké si lze jen představit. Při jídle znovu mluvíme o literatuře a opakujeme své priority. K běžným jménům přidáváme další: Alejo Carpentier a Juan Carlos Onetti a díky José Emiliovi Pachecovi začleňujeme také básníky: Franciska Queveda, Garcilasa de la Vegu, Lópeze Velardeho, Pabla Nerudu, Césara Valleja, Vicenta Huidobra, Španěly Generace 27. José Emilio rychle dojídá a loučí se; zítra musí odevzdat nějaký překlad. Pár spisovatelů, které známe jen málo, se přibližuje k našemu stolu, přisedají, aby si s námi popovídali. Mají utkvělou představu, že musí definovat témata, o nichž mí pojednat naše generace. Začínají vypočítávat svoje plány; vědí, co musejí dělat nejméně na pět let dopředu. Jíme, aniž věnujeme příliš pozornosti záměrům příchozích. Poté hovoříme o fantastické knize Život Samuela Johnsona od Jamese Boswella, kde se životopisec i ten, o němž životopis pojednává, objevují alternativně jako dvě významné osobnosti, jimiž byli, ale zároveň předznamenávají rysy vlastní Panu Pickwickovi, nebo více domáckému donu Reginitu Burrónovi, což činí četbu ještě půvabnější. Hovoříme také o detektivních románech, abychom se vyhnuli programové a nudné konverzaci, která vládne u stolu, ze zdvořilosti odpovíme na nějaké otázky, které nám čas od času položí naši známí, aniž je informujeme, že jediný plán, který nás ve skutečnosti zajímá, je napsat satirický román, kde je necháme vystupovat jako groteskní a nabubřelé pitomce.

Nejspíš jsme si vědomi, že nikdy nenapíšeme ani řádku tohoto románu, ale asi zaroveň tušíme, že ona každodenní hra může být jedním z pramenů, který bude vyživovat naše pozdější díla, budou-li napsána. Nemůžeme plánovat budoucnost, ani o to nestojíme; zajímá nás jedině přítomnost a bezprostřední budoucnost; myslet například na to, co nám přinesou příští dny, jak se rozvinou komplikované situace, jimž každý z nás čelí v osobním životě a se stejnou intenzitou na nás doléhají, jaké knihy v té době budeme číst.