Norbert Elias (1897–1990) byl vlivný německo-britský sociolog, který se proslavil svojí teorií „civilizačního procesu“. Ten podle něj spočíval v transformaci válečníka středověku v civilizovaného člověka konce 19. století. V jeho průběhu byly stále více potlačovány a disciplinovány (hlavně) tělesné projevy lidských pudů a afektů: v aristokratické společnosti se přestávalo jíst ze společné mísy a každý už měl mít jen svůj vlastní talíř, začínaly se používat ubrousky – a také třeba příborové vidličky. Tuto hypotézu formuloval Elias ve své hlavní a nejznámější knize O procesu civilizace (Argo, 2006–2007). Kromě toho ale vydal řadu dalších textů: jeho sebrané spisy mají osmnáct svazků (plus devatenáctý rejstřík), z nichž česky dále vyšla jen kniha O osamělosti umírajících v našich dnech (Nakladatelství Franze Kafky, 1998). Nakladatelství Argo nyní přichází s  jeho knihou Dvorská společnost. Výzkum sociologie království a dvorské aristokracie.

Vznikla přepracováním habilitační práce, kterou Norbert Elias v roce 1933 předložil na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, a český překlad vychází z knižního vydání z roku 1969. Autorův výklad se tak místy dostává na dosti abstraktní úroveň a také k obecnějším otázkám vztahu historiografie a sociologie. Jádrem výkladu je ale Eliasova podrobná analýza mocenských vztahů v rámci dvorského prostředí předrevoluční Francie. Mimo jiné vysvětluje, že pojem „absolutního vládce“, který se pro panovníky tohoto období někdy používá, je nepřesný, nebo dokonce zavádějící. I samotný Ludvík XIV., král Slunce, který bývá pokládán za příklad o všem rozhodujícího, neomezeného vládce, se při bližším pohledu jeví jako individuum, které bylo díky své pozici krále zapojeno do zcela složitě provázané sítě vzájemných závislostí. Mohl si udržovat svůj mocenský prostor jen s pomocí přesně vyvážených strategií. (A totéž se podle autora týkalo i mnoha dalších režimů včetně toho nacistického, který by se dal popsat jako „klubko rivalizujících organizací, navzájem znepřátelených řídicích klik", přičemž výsledný obraz se „rozplývá do mocenských a pozičních zápasů na všech úrovních stranického a státního aparátu“).    

Kdo smí oblékat panovníka

Součástí tohoto vyvažování byly ve francouzské monarchii i specifické rituály zahrnující například to, kdo směl panovníkovi a panovnici asistovat při ranní toaletě. Jde o scény, které dnes působí bizarně, ale které byly důsledkem toho, že „král do jisté míry vystupoval jako domácí pán v celé zemi a jako vládce země i ve svých nejsoukromějších komnatách“. Svléknout panovníkovi noční košili a obléknout denní bylo potřebné či přímo nutné, avšak v dvorské společnosti se tento akt zároveň naplňoval i dalším, symbolickým významem. Král z něho totiž učinil privilegium určené zúčastněným šlechticům, a vyznamenával je tak před ostatními. Stejně tomu bylo u jeho choti: palácová dáma oblékala královně spodničku a šaty. Pokud ale byla náhodou přítomna princezna z královské rodiny, příslušelo právo natáhnout panovnici košili jí. Obecně „každý akt v průběhu ceremonie měl přesně odstupňovanou prestižní hodnotu, která byla demonstrována zúčastněným lidem“.

Tento ceremoniální aspekt přitom stále více převažoval nad původním praktickým. V závěrečném období režimu, při odívání Marie Antoinetty, pak mohlo docházet k takto absurdním výjevům: „Jednou byla královna právě zcela svlečena svými dámami. Její komorná držela košili a právě ji podávala dvorní dámě, když vstoupila vévodkyně z Orleánsu. Dvorní dáma vrátila košili komorné, která se ji chystala předat vévodkyni, když přišla hraběnka z Provence, která zastávala vyšší postavení. Takže košile opět putovala zpátky ke komorné a teprve z rukou hraběnky z Provence ji konečně dostala královna.“ Té nezbývalo, než tam po celou tu dobu stát nahá a přihlížet, jak si dámy s její košilí dávají přednost.

Mezi velkorysostí a pohrdáním

Život u dvora vyžadoval dbát ve zvýšené míře na vlastní reprezentaci a vydávat na ni prostředky odpovídající postavení, což si vynucovalo jiný přístup k zacházení s penězi než u pilně pracujícího měšťana. Ilustruje to i následující příklad postupu vévody Richelieu. Ten dal svému synovi měšec plný peněz, aby se je naučil vydávat jako aristokrat. Ale když mu mladý muž peníze zase přinesl zpátky, vyhodil je otec před jeho očima z okna. Což je příklad socializace ve smyslu společenské tradice, která jednotlivci vštěpuje, že ho jeho postavení zavazuje k velkorysosti. Jestliže dvorský člověk pronášel slovo „économie“, což znamená podřízení výdajů příjmům a plánovité omezení spotřeby ve prospěch úspor, mělo to do doby pozdního 18. století a někdy ještě i po revoluci stále poněkud pohrdlivou příchuť. Zmiňované slovo „bylo symbolem pro ctnost malých lidí“, podotýká Norbert Elias. Kritizuje přitom názory Thorsteina Veblena vyslovené v jeho slavné knize Teorie zahálčivé třídy. Tento americký ekonom a sociolog norského původu byl při výzkumu „prestižní spotřeby“ podle Eliase „zaslepen nekritickým použitím měšťanských hodnotových postojů jako měřítka pro hospodářské přístupy jiných společností“.

Jestliže ale k měšťanům nebo i k venkovským šlechticům aristokraté u dvora přistupovali s pohrdáním, netýkalo se to všech vrstev společnosti, naopak. Život prostých venkovanů se pro ně stával předmětem touhy, symbolem ztracené nevinnosti, svobodné jednoduchosti a přirozenosti v protikladu k dvorskému městskému životu s jeho větší svázaností, komplikovanými hierarchickými tlaky a s jeho silnějšími požadavky na osobní sebekontrolu. Podle Eliase by se přitom dámy a pánové od dvora ve skutečnosti necítili nejlépe, kdyby byli skutečně přinuceni k návratu k poměrně hrubému a nekomfortnímu venkovskému životu. Jenže ve společenské konverzaci, v knihách a jiných zábavních činnostech neměli na mysli skutečný venkov a „přirozený“ život. Viděli ho v idealizované podobě jako život pastýřů a pastýřek ovcí v bukolické krajině, což ale mělo „sotva co společného“ se skutečným životem pastýřů, namáhavým a často nuzným. 

Eliasův hloubavý rozbor umožňuje čtenáři tehdejší dvorské prostředí poznat zevnitř, proniknout do jeho vnitřních mechanismů, ale právě proto po něm z dnešního hlediska nijak nostalgicky netoužit.