Martin J. Dougherty je velmi produktivní anglický autor, který mimo jiné vydal knihy o sebeobraně, zbraních, středověkém válčení či o kosmických letech. Nevyhýbá se ale ani námětům, jako je antická mytologie. Po knize o její řecké podobě nedávno vydal i Římské mýty s podtitulem Bohové, hrdinové, zloduši a legendy starověkého Říma. S ohledem na to, kolika dalším tématům se věnuje, přičemž rozhodně není odborníkem, nedopadla tato až tak špatně. 

Dougherty vysvětluje hierarchii římských božstev, přičemž připomíná i ty obecně méně známé. Některé nazývá „bohy sociálních konceptů“, jako byla Svornost (Concordia –⁠ řecký ekvivalent Harmonie) a Nesvornost. Ani druhá jmenovaná však nebyla vnímána zcela negativně: „Spory nebyly vždy špatné; konflikt mohl vést k trvalému míru nebo prosazení národních zájmů.“ Kromě toho se ale zabývá rovněž kultem „Géniů“. Původně souviseli s domácími kulty: svého Génia měl každý otec či matka. Tito strážní duchové ztělesňovali moc rodiny či rodu. Až během času se individualizovali a začali být spojováni s jednotlivci. Génius člověka byl považován za cosi božského. Vzdávat mu úctu znamenalo, že skutečná povaha dotyčného přesahuje normální smrtelníky. Na to později navázalo uctívání genia císařů. Sám císař Augustus prý odmítl, aby byl uctíván ještě zaživa, ale „uctívání jeho nadpřirozeného Génia bylo zcela v pořádku“.

Velebit husy a trestat psy

Některé obřady se vztahovaly k římské minulosti a bývaly i dost drastické, například „supplicia canum“, tedy „trestání psů“ – ti byli zaživa věšeni či přibíjeni na vidle nebo kříž, přičemž souběžně byly chváleny a velebeny husy. Šlo o připomínku dávného nočního útoku Galů na Řím. Galové prý předtím nakrmili hladové psy, aby neštěkali, ovšem jejich přítomnost odhalily husy, které tehdy město zachránily. 

Jindy se zabývá tím, jak ve starém Římě uvolňovali napětí, takříkajíc „upouštěli páru“, ať už ve vztahu mezi zásvětím a žijícími lidmi, nebo jen v rámci společenství živých. Několikrát v roce například odstraňovali z vrcholu posvátné jámy „kámen podsvětí“, což mělo duchům zemřelých a starým božstvům umožnit, aby se připojili k oslavám svátků. Mělo se tak zabránit jejich případnému nepřátelství. Římané kromě toho pořádali známé saturnálie, předobraz karnevalů, kdy docházelo k převrácení běžného společenského řádu. Patřilo k nim jmenování „pána neřádu“, člověka, který měl vytvořit prostředí pro co nejvíce drzé zábavy, ale tak, aby to nevyvolalo rozhořčení, jež by se negativně projevilo po skončení slavnosti, kdy se měl svět se opět vrátit k osvědčenému pořádku.

Nebezpečí podvodných kultů

Dodejme, že některé náboženské kulty mohly být pokládány za nebezpečné či podvratné, zvláště bakchanálie: roku 186 před Kristem byly zakázány a několik tisíc lidí tehdy bylo v Itálii obviněno ze spiknutí proti státu. S podobným podezřením bylo pohlíženo na prorocké Sibyliny knihy, jejichž soukromé vlastnictví bylo také po dlouhé období zakázáno. Autor se tomu příliš nediví: podle něj byly některé mysterijní kulty podvodné a jejich cílem bylo vydělat na těch, kteří naivně naletěli. A ona proroctví přirovnává k jakýmsi bizarním mytologickým konspiračním teoriím. 

Připojený oddíl o římské literatuře v knize působí poněkud nepatřičně, protože někteří ze zařazených žádné mytologické látky nezpracovávali (ani se později nestali polomytickými postavami). Kapitola o recepci římské mytologie v evropské kultuře i vědě je až příliš stručná, ale je sympatické, že zahrnuje jak krále Artuše či Williama Shakespeara, tak současné sci-fi a fantasy filmy nebo názvy mnoha artefaktů a projektů kosmického výzkumu. Celá kniha je ostatně bohatě ilustrována barevnými reprodukcemi, které dokládají, jak bohatý inspirační zdroj řecko-římská mytologie napříč dějinami představovala a představuje.

Římané versus člověk dneška

Existují i knihy, které o náboženství a mýtech Římanů pojednávají podrobněji, jako Náboženství Římanů (Vyšehrad 2007) Jörga Rüpkeho. Zabývají se například tím, jaký byl vztah mezi „bohy básníků“ (bohy mytologie), „bohy občanů“ (bohy náboženství) a „bohy filozofů“. Nejen podle Rüpkeho mohl mýtus, magie, náboženství i věda existovat pospolu u týchž osob, takže Cicero mohl ve svých filozofických úvahách zpochybňovat věštění, což mu ale nepřekáželo v tom, aby sám tyto rituály vykonával.

I když Římské mýty pojednávají o světě, o kterém existují četné jiné publikace, dokáže Dougherty místy i nekonvenčně pojednat to, jak se v každodennosti starých Římanů prolínal svět všední a mytický. A že i když jsou nám mnohé jejich rituály cizí, asi je pravda to, co (v podání a překladu Terezy Matějčkové) tvrdí třeba francouzská filozofka Chantal Delsolová, že zatímco křesťané opovrhovali lecčíms, co bylo starým Římanům svaté, „současný člověk opovrhuje lecčíms, co je svaté křesťanům, a začíná oceňovat leccos, co bylo blízké Římanům“. V zásadě se vyrovnávali se stejnými dilematy jako my dnes. Jen měli k onomu „upouštění páry“ jiné nástroje.