Rok Heinricha Heineho
Přitom ještě před pár desítkami let nepatřil Heinrich Heine k příliš oblíbeným. V období národního socialismu autora prohlásili za neznámého. „Neznámým“ byl Heinrich Heine i dlouhou dobu po válce...
Letošní 150. výročí úmrtí Heinricha Heineho (1797-1856), které připadlo na 17.února, dalo v Německu podnět k velkým oslavám - a tak je rok 2006 rokem Heinricha Heineho, tak jako loni patřil zájem literární veřejnosti Friedrichu Schillerovi a Thomasi Mannovi. Pro pořádek je třeba dodat, že i letos se oslavenec dělí o pozornost, a to zejména s Bertoltem Brechtem a Sigmundem Freudem, a samozřejmě všudypřítomným Wolfgangem Amadeem.
Na očekávané výročí Heinricha Heineho už během podzimu reagovali nakladatelé, takže v německých knihkupectvích dnes nalezneme „ostrůvky“ s dílem a o díle tohoto významného klasika. Většina těchto knih je nových spíše svým obalem než obsahem, zato nechybí nápaditost: najdeme dokonce i kuchařské recepty inspirovaném Heinem. V případě takové velké události samozřejmě nezůstane u knih. O přízeň veřejnosti se také ucházejí nejrůznější hudební a literární pořady, dokonce byl resistuován slavný Literární kvartet včele se svou ústřední postavou Marcelem Reich-Ranickim, aby v televizním přenosu před plným hamburským divadlem složil poklonu velkému autorovi.
Přitom ještě před pár desítkami let nepatřil Heinrich Heine k příliš oblíbeným. Nakloněn mu nebyl Karl Kraus, autor eseje Heine a následky (v orig. Heine und die Folgen, myšleno Heine a jeho negativní vliv na německou literaturu). V období národního socialismu vyřešili tehdejší „strůjci“ literárního kánonu dilema nad tím, jak vydat báseň Loreley tak, že autora prohlásili za neznámého. „Neznámým“ byl Heinrich Heine i dlouhou dobu po válce.
Dnes tak oslavovaný básník, pro své eseje považovaný za zakladetele moderního fejetonu, žil život buřiče a rozervance. V bláhové naději, že unikne stigmatu svého původu, konvertoval k protestantsví. Z Žida Harryho se stal křesťan Heinrich. Ve svých textech a básních si nebral servítky, a to nejen vůči tehdejším literárním velikánům, neskrýval ani své politické názory. Své protivníky však nešetřil ani v osobní rovině a napadal i jejich soukromí. Znechucen pronásledováním vůči své osobě nakonec odchází do Paříže v domnění, že se bude moci brzy vrátit. Ta se mu však stává doživotním útočištěm, do Německa přijíždí už jen nakrátko a tajně. Dnes právem patří k k nejznámějším a nejoblíbenějším německým autorům.
Vyšlo v Týdeníku A2.