Autorovi – přednímu znalci politických, sociálních a náboženských dějin husitské epochy – se v ní podařilo velmi poutavou a přístupnou formou podat portrét jednoho z nejvýraznějších českých středověkých myslitelů, o jehož životě toho vzhledem k významu jeho díla víme překvapivě málo.

Kniha je rozčleněna do větších oddílů podle ustáleného vzorce život – dílo – druhý život. V prvním z nich, nazvaném "Po stopách největšího myslitele českého středověku", nalezneme nejnovější poznatky o tajemstvím zahalené osobnosti Petra Chelčického. Autor na základě Petrovy zmínky o vlastní literární činnosti v Replice proti Rokycanovi posouvá datum jeho narození do doby kolem roku 1380, tedy o jedno desetiletí dříve, než se dosud většina historiků domnívala (str. 15); konec jeho života pak klade do padesátých let 15. století. Boubín nejprve rekapituluje již dříve vyvrácené teorie o sociálním zařazení Petra Chelčického (švec, kněz, sedlák...) a uvádí argumenty pro jeho pravděpodobnou příslušnost k drobné šlechtě. Na základě stejného jména, doby narození, sociálního zařazení a geografické polohy se autor přiklání ke konkrétní identifikaci Chelčického s Petrem Záhorkou ze Záhoří, příslušníkem nevýznamného šlechtického rodu ve službách Rožmberků. O jeho životě toho rovněž nevíme mnoho – zmíněn je pouze v několika málo dochovaných dokumentech, které svědčí o jeho účasti na usmiřování sporů (majetkových, ale i ozbrojených konfliktů). Pro identifikaci s Petrem Chelčickým hovoří i skutečnost, že Záhorkův strýc Hostislav (farář ve službách Rožmberků, který mimo jiné reformoval krumlovské školství a zasloužil se o rozvoj zdejší rozsáhlé knihovny) měl možnost uvést ho do intelektuálního světa a v mladém věku kultivovat jeho zájmy, čímž by se zčásti dalo vysvětlit neobyčejné Petrovo vzdělání získané mimo univerzitu. Dále pro Petra Záhorku podle Boubína hovoří jeho nenápadnost: zřejmě nikdy nezastával žádný úřad, neúčastnil se vojenských akcí, ačkoli k tomu měl jistě mnoho příležitostí, za jeho spravování rodový majetek příliš nevzkvétal apod. To vše zapadá do obrazu, který máme o Petru Chelčickém.

V druhém oddíle, nazvaném "Světem Petrova díla", podává Jaroslav Boubín zasvěcený a poutavý výklad nejdůležitějších Chelčického děl. Ve výkladu kombinuje chronologické i tematické hledisko, tzn. pokouší se sledovat vývoj Petrových názorů na vybrané klíčové problémy v jeho spisech. Zejména se věnuje Petrovu pojetí eucharistie a církve, kritice sociálního uspořádání společnosti, analýze politické moci a postoji křesťana k násilí. Boubín velmi správně vykládá jeho myšlenky pod zorným úhlem tehdejšího eschatologického naladění ve společnosti a zjišťuje, že jejich radikálnost je dána především Petrovým důsledným biblicismem (str. 69) a také tím, že bez univerzitního vzdělání nebyl limitován tehdy obvyklými scholastickými myšlenkovými vzorci a stereotypy (str. 68). V otázce eucharistie Chelčický kritizuje jak transsubstanciaci tak i radikální postoje táborských kněží a zastává tzv. konsubstanciaci, tzn. přítomnost Krista i chleba ve svátosti oltářní (s. 88). Petr také po vzoru Wyclifově a Husově odsoudil středověký koncept institucionálního pojetí církve v čele s papežem a sborem kardinálů jako neslučitelný s božím zákonem a prosazoval návrat k tradicím prvotní církve (str. 90-92). Stejně tak důslednou aplikací křesťanských zásad zavrhl jakoukoli formu násilí, desakralizoval světskou i církevní politickou moc a tradiční rozdělení společnosti na „trojí lid“. Boubínův text je v celém výkladu čtivý a svěží, doprovází ho mnohé citáty z Chelčického spisů a také exkurzy osvětlující politické, kulturní, sociální a geografické pozadí Petrovy tvorby. Poutavý výklad jednotlivých děl prozrazuje velmi úzký vztah autora ke středověkému mysliteli, který by jindy mohl budit dojem historikova malého odstupu či dokonce neobjektivního stranění, ale v tomto případě je autorův pozitivní a empatický vztah k Chelčickému jedním z předpokladů správného porozumění Petrovým názorům.

V oddíle nazvaném Z Petrových myšlenek se autor velmi podrobně zabývá pouze dvěma tématy: vztahem Boha a člověka a trestem smrti. K výkladu Petrova pojetí trestu smrti připojuje pro ilustraci edici traktátu o neoprávněnosti trestu smrti za krádež Pro krádež nenie hodné člověka na smrt vydati. Umístění delšího Petrova textu sice působí poněkud osamoceně a nejedná se možná o nejreprezentativnější ukázku z Petrova díla, Boubín však odmítání trestu smrti pokládá za téma, které z Chelčického spisů k dnešním lidem velmi aktuálně promlouvá.

Tato aktualizace a přesah Chelčického myšlenek do současnosti upozorňuje na velikost u nás stále nedoceňovaného myslitele světového formátu, který oslovoval velké osobnosti světové kultury a politiky a dodnes má co říci. V posledním oddíle, nadepsaném "Cesta k nesmrtelnosti?", se dozvídáme nejen o přímém vlivu Petrova díla na založení a rozkvět Jednoty bratrské, díky níž se Chelčického dílo rozšířilo, ale je zde shrnuta také historie odborného zájmu o Chelčického až do současnosti. O významu a stále živém odkazu českého myslitele snad nejvíce svědčí skutečnost, že s mnoha jeho názory se ztotožnil koncem 19. století L. N. Tolstoj, který jej osobně pokládal za „největší postavu středověkých dějin“ (str. 168), a kontinuitu Chelčického myšlenek můžeme vidět i u některých sociálních reformátorů a bojovníků za lidská práva 20. století, jako byli např. Mahátma Gándhí či Martin Luther King.

Publikace je doprovázena množstvím černobílých i barevných příloh – jedná se především o fotografie z Chelčic a míst spjatých s Petrem Záhorkou, ale zařazeny jsou také ukázky ilustrací z nejstaršího vydání Sítě víry (1521) a některých dochovaných rukopisů. Na závěr je připojen podrobný soupis Petrova díla (včetně dostupných edicí) a výběrový seznam sekundární literatury a pramenů k osobnosti a dílu Petra Chelčického. Náročnější čtenář jistě ocení i přiměřený poznámkový aparát a jmenný rejstřík. Boubínova monografie každému zájemci nabízí nejen portrét jedné z nejvýznamnějších postav české reformace, ale poskytuje zároveň patřičný vhled do společenského, kulturního a náboženského prostředí Čech v bouřlivé době 15. století.