Gendži monogatari[1] bývá často označován jako „nejstarší světový román[2]“, přičemž ve většině případů je jako jeho jediná autorka uváděna heianská dvorní dáma Murasaki Šikibu. Přesto však existují pochybnosti, zda tato tajemná žena, o jejímž životě nevíme zdaleka tolik, kolik bychom si přáli, byla skutečně jedinou autorkou celého příběhu. Stále častěji se ozývají hlasy mluvící o více než pouze jednom autorovi, někdy dokonce o celých autorských skupinách. Skutečnost, že jsou v odborných kruzích často odmítány jako nepodložené jediným konkrétním důkazem, činí tyto debaty pro mnoho lidí ještě atraktivnější a vybízí k hledání nových poznatků a teorií. Nejde přitom jen o spekulace, založené na pocitech jednotlivých čtenářů – ať již z řad odborníků či amatérů.

Tato krátká série článků si v žádném případě neklade za cíl přinést jakoukoliv novou teorii k této malé (?) literární záhadě – či snad dokonce její definitivní rozluštění, nýbrž zůstává pouhou kompilací různých teorií zabývajících se danou problematikou. Než však začneme s představováním jednotlivých teorií o jeho vzniku, je třeba dílo a jeho žánr monogatari alespoň stručně představit. Gendžiho vznik se datuje zhruba do počátku 11. století našeho letopočtu, tedy do období, které se v japonské historické terminologii nazývá obdobím Heian[3]. Podle všeho kolovala alespoň jeho část v opisech již od roku 1005, dokončeno mohlo být do začátku dvacátých let téhož století. Dílo má 54 kapitol, několik stovek postav a obsahuje rovněž více než 750 básní. Hlavním hrdinou děje, jenž je zasazen především do prostředí císařského dvora, je Hikari Gendži – Zářící princ, jehož životní pouť, protkanou četnými milostnými avantýrami, sledujeme.

I přesto, že o jejím výlučném autorství dnes řada lidí pochybuje, zůstává oficiálně jedinou uznávanou autorkou Murasaki Šikibu. Tato dvorní dáma z období Heian je zahalena tajemství stejně – ne-li více, jako její slavné dílo. O jejím životě totiž nevíme mnoho – zachovala se sice část jejího deníku z doby kdy sloužila u císařského dvora, ovšem například o jejím dětství či stáří víme jen velmi málo. Neznáme dokonce ani datum jejího narození či úmrtí. Pravděpodobně se však narodila v rozmezí let 973–978. Popravdě, další poměrně podstatnou věcí, která nám zřejmě zůstane již navždy skryta, je vlastně pravé jméno[4] této ženy, již nazýváme Murasaki Šikibu. Jméno Murasaki se shoduje se jménem jedné z Gendžiho hlavních hrdinek – Murasaki no Ue, mladičké osiřelé dívky, do které se Zářící princ zamiluje a učiní ji i přes její mladý věk svou ženou.

Občas je možné zaslechnout názor, že paní Šikibu pojmenovala tuto významnou postavu po sobě – opak je však pravdou. Byla nazývána Murasaki právě podle této postavy. Pokud jde o jméno Šikibu, šlo vlastně o označení dvorské hodnosti, kterou zastával její otec, Fudžiwara no Tametoki[5]. Rod Fudžiwarů byl v tomto období velmi mocný, rodina Murasaki Šikibu však nepocházela z příliš významné větve. Fudžiwara no Tametoki byl učencem, a také guvernérem jedné z provincií, takže on i jeho rodina pobývala mnoho času mimo císařský dvůr.

Ze vzpomínek Murasaki Šikibu víme, že v dětství se často učívala spolu se svým bratrem čínským znakům a byla vždy rychlejší a schopnější než on. Vzdělanost se však tehdy pro ženu příliš nehodila a otec paní Šikibu prý často litoval, že se nenarodila mužem. Roku 998 byla provdána za Fudžiwaru no Nobutaku, staršího muže, s nímž měla jednu dceru. Zhruba po třech letech manželství ovdověla a později, kolem roku 1006 nastoupila službu v císařském paláci u dvora druhé manželky císaře Ičidžóa (980–1011), císařovny Šóši (988–1074). Paní Šikibu se stala císařovně důvěrnou společnicí a učitelkou, společně četly čínské klasiky.

Datum úmrtí Murasaki Šikibu neznáme – její stopa se postupně vytrácí až mizí docela. Rok její smrti bývá uváděn v rozmezí let 1014–1019. Kromě Gendžiho se dochovala také část jejího deníku (Murasaki Šikibu no nikki) a mnoho desítek básní tanka[6]. Přestože o jejím životě nevíme tolik, kolik by bylo třeba na obsáhlou biografii, domnívám se, že můžeme s jistotou říci jedno: ať už Murasaki Šikibu je nebo není jedinou autorkou Gendži monogatari, zajisté byla výjimečnou osobností své doby.

Asi nejsnadněji bychom odpověď na otázku – byl-li Gendži monogatari sepsán jednou osobou či nikoliv - nalezli, pokud bychom měli k dispozici původní rukopis. Jeden grafologický rozbor by potom s největší pravděpodobností v krátké době vyřešil veškeré pochybnosti. Bohužel, přepych původního rukopisu nám zůstal odepřen – dílo máme k dispozici pouze v opisech, jehož nejstarší dochovaná verze spadá do třináctého století[7]. Tyto opisy se dělí na tři druhy – Aobjóši-bon, které sepsal Fudžiwara no Teika[8], Kawači-bon a beppon (doslova „ostatní“). Mezi těmito třemi druhy zřejmě nejsou nějaké markantní rozdíly, nicméně za vzor pro další opisnou činnost sloužil Aobjóši-bon.[9] Vzhledem k tomu, kolikrát bylo dílo opsáno, došlo téměř nevyhnutelně k menším změnám v textu.

Existuje ještě několik skutečností, které celou věc dále ztěžují – například teorie, že některé kapitoly byly zřejmě dopsány později a vloženy mezi již existující. Karel Fiala ve své předmluvě k českému vydání Gendži monogatari píše:

„Vyskytují se například názory, že existence první kapitoly s věštbou o princově osudu vzniku románu předcházela a že tato část byla samostatným dílem, nebo že naopak byla dopsána později. Středověké komentáře obsahují názvy některých dnes nedochovaných kapitol, jako například „Muž pod sakurou(?)“ (Sakurahito). Tyto kapitoly byly však pravděpodobně vytvořeny až v době Kamakura[10] (13.–14.stol.) a později zase postupně nebo najednou vypuštěny.“[11]

Rovněž se můžeme setkat s tvrzením, že Gendži monogatari je vlastně nedokončený[12].

Během staletí se otázka autorství několikrát vyskytla[13], ale záznamy jakýchkoliv větších disputací na toto téma se podle všeho nedochovaly. Zřejmě prvním, kdo v moderní době zpochybnil výlučné autorství Murasaki Šikibu, byla Josano Akiko[14]. Tato význačná autorka se v první polovině dvacátého století zabývala překladem Gendžiho z klasické japonštiny do moderní. Nijak se přitom neskrývala svým názorem, že Murasaki Šikibu nebyla jedinou autorkou – totiž že všechny kapitoly po Fudži no uraha napsala dcera paní Murasaki, Daini no Sanmi.

V doslovu ke svému prvnímu překladu Gendžiho (Šin’jaku Gendži Monogatari, 1912-1913) píše:

„Gendži monogatari můžeme dělit do dvou velkých částí – té, kde jsou hlavními postavami Hikari a Murasaki, zatímco ve druhé jsou to Kaoru a Ukifune. Když dojdeme ke kapitolám Udži[15]… ten lesk a jemnost vytříbeného vyprávění, jaké známe z první části, ustupuje jednodušším popisovým pasážím. Ten svěží duch… je projevem génia Murasaki Šikibu… “[16]

Později upřesňuje, že počínaje kapitolou Wakana a konče poslední kapitolou Jume no Ukihaši dochází ke změně autorky, jíž je Daini no Sanmi. V doslovu ke svému druhému překladu Gendžiho (Šin-šin’jaku Gendži monogatari, 1938-1939) zdůvodňuje svůj názor stylistickými a kvalitativními rozdíly mezi Udži a předcházejícími kapitolami. Rovněž zmiňuje úvod do kapitoly Takegawa, kde se praví „Murasaki no yukari koyonaki niwa nizamerado“, což podle Josano znamená „co následuje už nebude stejné úrovně jako předchozí kapitoly, napsané Murasaki Šikibu“.

S Josano Akiko souhlasila i další překladatelka Gendžiho do moderní japonštiny, totiž Enči Fumiko[17]. Podle její teorie však autorkou mohla být i jiná dvorní dáma.[18]

Současným zastáncem této teorie více než jednoho autora (či spíše autorky) není nikdo jiný než Royall Tyler[19], autor zatím posledního překladu Gendžiho do moderní angličtiny. Své stanovisko vyjádřil několikrát, naposledy je shrnul v interview:

„RT: Toto (autorství více než jedné osoby - pozn.) je velmi kontroverzní spor. Nemáme žádný důkaz, že není (Murasaki Šikibu – pozn.) jedinou autorkou, ale rovněž nemáme nic, co by dokazovalo, že ano. Existuje její deník, ve kterém zmiňuje, že císařovnin otec ukradl z její komnaty jeden opis příběhu, aby jej dal své dceři. Rovněž je tu scéna, kde popisuje, kterak se různé dvorní dámy sešly, aby rukopis svázaly. Ale nikdy neříká: „Tohle všechno jsem napsala já.“ Také nikdy přímo neřekne, o čem zrovna mluví, z čeho se to (dílo - pozn.) skládá. Tohle je opravdu velmi dlouhá kniha, a ačkoliv nikdo nepochybuje, že se na jejím napsání podílela, nikdo neví, jak daleko se už dostala v době, kdy psala tento deník. Poslední třetina knihy je tak rozdílného rázu, že nemohu uvěřit v autorství jedné a té samé osoby. Nemohu to ale dokázat.
RS: Myslíte, že za tím něco je?
RT: Myslím, že za tím někdo je. Slyším jiný hlas. V Japonsku, kde se – zřejmě částečně z pohodlnosti vědeckých pracovníků? – předpokládá, že Murasaki Šikibu je jedinou autorkou, je toto velmi kontroverzní téma. A z toho populárnějšího hlediska – předpokládá se, že je jedinou autorkou, protože je někým jako národní hrdinkou. Je autorkou velkého díla japonské klasické literatury. Není mnoho kultur, kde by národní klasika byla napsána ženou.“[20]

Blíže jej rozebírá právě ve slavné debatě, která proběhla na MMM mezi 15. a 22. říjnem 1999. Mimo jiné praví:

„Například při překladu většiny z kapitoly Júgiri jsem měl silný dojem, že překládám někoho úplně nového. Tento pocit vyvrcholil u pasáže, kde Murasaki no Ue přemýšlí nad ženským údělem. Jednak se mi zdála zcela nevhodná pro způsob, jakým vypravěč přistupuje k postavě Murasaki no Ue – ať už před nebo po Júgiri - a její kvalita mi nepřišla nijak valná. (Kupodivu, po této pasáži jsem se znovu začal cítit, jako bych překládal skutečnou Murasaki Šikibu).“[21]

Tyler zmiňuje ještě několik podobných příkladů, mimo jiné kapitoly Niou no Mija, Kobai a Takegawa, o kterých poznamenává, že „nechápe, proč by je měla Murasaki Šikibu psát“. Vzápětí shrnuje své pocity do následujícího vyznání:

„Můj nejsilnější dojem (samozřejmě trvám na tom, že zcela naivní a přístupný jakémukoliv přehodnocení či vyvrácení) je ten, že autor hlavních kapitol a autor kapitol cyklu Udži (počítaje od Niou no Mija) nemůže být tou samou osobou. Hlavní kapitoly cyklu Udži jsou velmi dobře napsané, ale od hlavních kapitol se tolik liší – stylem, výrazovými prostředky, stavbou zápletky –, že si nedokážu představit, jak je Murasaki Šikibu (o níž předpokládám, že napsala hlavní kapitoly) mohla napsat, docela jistě ne POTÉ, co napsala hlavní část.

Popravdě, představuji si skupinu několika žen, které se daly dohromady a sepsaly kapitoly cyklu Udži, aby nastavily příběh. Každá napsala svůj díl (zřejmě se lišily postavením, takže návrh relativně nižší kvality jedné z nich mohl být přijatelnější než jiný), ale všechny byly velmi talentované a sešly se, aby probraly a sladily všechny návrhy, přičemž jedna z nich mohla hrát roli hlavní redaktorky. To si ovšem jen představuji. V mém podání jsou rozdíly mezi kapitolami cyklu Udži a těmi hlavními srovnatelné s rozdíly mezi Kokinšú[22] a Manjóšú[23], i když vysvětlit to by bylo časově velmi náročné.[24]“

Poznámky
[1] Dílo bylo přeloženo do češtiny jako Příběh prince Gendžiho (č. Paseka, Praha - Litomyšl, 2002, přel. Karel Fiala), zde však bude kvůli jazykovému sjednocení s názvy jednotlivých kapitol (které jsou ponechány v originálním jazyce) uváděn jako Gendži monogatari, popřípadě pouze Gendži. Jedinou výjimkou budou citace z jiných materiálů v českém jazyce, kde je název přeložen.
[2] Román bývá definován jako: „velký prozaický epický žánr zachycující rozsáhlou oblast jevů, společenských vztahů a psychologických situací, které připouštějí různorodost obsahovou, látkovou a motivickou, mnohotvárnost kompoziční skladby a uměleckých prostředků, děj má hlavní a vedlejší linie...“ (Malá československá encyklopedie, Academia, Praha, 1987). Z tohoto pohledu se Gendži monogatari nemusí zdát této kategorii nijak podstatně vzdálen. Nicméně, v odborných kruzích pravidelně probíhají někdy velmi zuřivé a názorově široké debaty (za zmínku stojí např. práce Richarda Okady „Domesticating the Tale of Genji“ v Journal of The American Oriental Society, s. 109, č. 4, 1989), zdali se dá Gendži do románové kategorie zařadit. V této práci se nebudeme touto problematikou blíže zabývat, protože by sama vystačila na jednu knihu. (Nemluvě o tom, že další svazek by mohla zaplnit polemika zda – za předpokladu, že budeme považovat Gendžiho za román – jde skutečně o ten úplně první.)
[3] Heian (794-1182)
[4] Musíme brát v potaz skutečnost, že „vyslovit jméno nějaké osoby mohlo být totiž považováno za získávání nepatřičné magické moci nad ní, nad takzvanou „duší“ (kotodama) jejího jména.“ (Karel Fiala: Předmluva in Příběh prince Gendžiho - díl 1, Paseka, Praha-Litomyšl, 2002, s. 6)
[5] Fudžiwara no Tametoki (?947-?), učenec a básník, kolem roku 996 jmenován vrchním správcem Ečizen, později v Ečigu. Roku 1016 vstoupil do buddhistického kláštera.
[6] Tanka – „krátká báseň“ střídající verše s počtem slabik 5-7-5:7-7
[7] Útržky textu se však dochovaly na ilustrovaných svitcích emaki z konce 12. stol..
[8] Fudžiwara no Teika (1162-1241) - básník a učenec raného období Kamakura.
[9] www.penguinputnam.com 2/9/ 2005 00:41:38 GMT.
[10] období Kamakura (13.-14.stol.) období vojenské vlády rodu Minamoto, později Hódžó.
[11] Karel Fiala: Předmluva in Příběh prince Gendžiho, Paseka, Praha-Litomyšl, 2002, s.8
[12] Seidensticker E.G.: Genji Days, Harper & Row Inc., NY, 1977
[13] Na mnoha informačních serverech bývá zmínka o „učenci z 15. století“, který tento názor zastával, avšak nikde není zmíněn jménem.
[14] Josano Akiko (1878-1942) – jedna z nejvýznamnějších japonských autorek; manželka spisovatele Josano Tekkana.
[15] Udži džúdžó – neboli posledních deset kapitol, odehrávajících se v kraji Udži.
[16] www.meijigakuin.ac.jp
[17] Enči Fumiko (1905-1986), dcera známého lingvisty Uedy Kacutošiho; autorka mnoha románů a několika her pro divadlo kabuki. Mezi její nejznámější díla patří Onna zaka (1949-1957), Onna men (1958) či Nama miko monogatari (1965).
[18] Seidensticker, E.G.: Genji Days, Harper & Row Inc., NY, 1977, s.204
[19] Royall Tyler (*19??, Londýn) – překladatel a odborník na klasickou japonskou literaturu a drama, působil mimo jiné na Wisconsinské a Harvardské universitě. Mezi jeho díla patří např. Japanese Tales (Pantheon Books, NY, 1987) a Japanese No Dramas (Penguin Books, London, 1993).
[20] www.jat.org (2005/5/29 13:44:49 GMT)
[21] www.meijigakuin.ac.jp
[22] Kokinšú – „Sbírka starých a současných básní“; první oficiální císařská antologie japonské poezie, její vznik se datuje kolem roku 905 n.l.
[23] Manjóšú – „Sbírka bezpočtu listů“ antologie starověké japonské poezie, byla sestavena kolem roku 760 n.l.
[24] Tyler později vysvětluje toto srovnání následujícím tak, že „hlavní“ kapitoly mu připadají jako „občas poněkud neučesané, volně vystavěné, rozsahově rozmanité a hřejivé“, něco co by napsali Hitomaro, Akahito nebo Okura. Kapitoly cyklu Udži zatím připomínají poezii Ki no Curajukiho a Kokinšú – jsou „pedantsky konstruované, svůdně vyumělkované a jejich literární rozsah je užší“.