Po tři dny mě velikost mužského pohlaví pronásledovala od rána do večera. Mužská pohlaví mě pronásledovala i ve spánku.
Ať už jsem viděl kohokoli, ať už to bylo kdekoli, viděl jsem jen možné velikosti mužského údu. U mužů jsem zkoumal rozkroky a u žen jsem si pokoušel představovat, jaké různé velikosti v sobě cítily. A co rozumějí pod minimální délkou.
Učitel přírodovědy, pan Kiepe, který se na mě ještě nikdy neobořil a na mezinárodní škole platil za dobrotu samu, na mě v polovině hodiny zařval: „Co na mě tak civíš, idiote!“
Všiml jsem si, jak mu na čele vyrazily kapičky potu, a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že se možná obával, zda jsem neodhalil jeho tajemství, totiž že i on tam dole patří ke třídě trpaslíků.
Řekl jsem, že má plešatost začala Mícou, když mě oslovila v kavárně, možná ale začala už mnohem dřív, léta předtím, než mne opustily první vlasy a já byl donucen nosit klobouky a čapky a vstupovat do parukářství, jako by to byly bordely, kde se provozují ty nejodpornější kousky.
Možná to všechno začalo zjištěním, že se na mém jinak dobře stavěném těle – jak bylo řečeno, mnozí mě měli za Brazilce – houpe penis trpaslíka. Detail, který mi zcela unikal, po celá ta léta a měsíce předtím, kdy jsem se ze všech sil snažil zažít amour fou. Byl jsem příliš zaměstnán sledováním matčiných eskapád, než abych si dělal starosti s vlastním údem, jako by mě k ní sledování jejích eskapád mohlo přiblížit, dokud mě dvě lucemburská děvčata laskavě a shovívavě neupozornila na můj handicap. Nezasvěcení by se dokonce mohli domnívat, že to udělala ze soucitu.

Co je posedlost?
Dají se o ní napsat celé knihy, člověk se může utápět ve formulacích a diskutovat o otázce, kdy zdravý zájem přechází v nezdravý, a o mlhavém prostoru mezi oběma zájmy; kdy se z toho šarmantního mladíka stal vtíravý posedlý úchyl?
Sám jsem se jednou dokonce pokoušel dokázat, že každý skutečný zájem je nezdravý. Jisté je, že v den, kdy do mého života vstoupily Milena s Andreou, se pro mne velikost mužského pohlavního orgánu stala posedlostí. A nejen velikost, nýbrž orgán samotný, věc o sobě.
Ostatní k sobě v mladickém věku zvou a vítají smutek, melancholii, podzim, co začíná v březnu, nebo něco tak banálního jako rakovinu či dědičnou svalovou chorobu.
Já posedlosti říkal „vítej, vstup a pojez“.
Posedlosti, která pomalu, velice pomalu ztrácela na síle, ale nikdy úplně nezmizela, a jak to s posedlostmi chodívá, ani nikdy úplně nezmizí.
První dny po onom zjištění jsem měl pocit, jako by můj pohlavní orgán vyrostl na cizím těle, na těle, které k němu nepatřilo. Jako kdyby zabudovali převodovku Kachny omylem do mercedesu.
Kdyby se mi tak neprotivilo slovo „odcizit“, řekl bych, že jsem se odcizil svému tělu, jako se sobě mohou odcizit muž a žena po dvou letech manželství.
Mé tělo slibovalo nejrůznější věci, které můj pohlavní orgán nemohl splnit.
Co bylo zvláštní, že jsem to zazlíval více tělu než údu.
Začal jsem si představovat, že jsem trpaslík, dokonce napůl znetvořený trpaslík, který se snaží lidi na ulici nalákat do špinavého nočního klubu, s letáky v ruce a přeskakujícím hlasem vychvaluje atrakce podniku.
Jiná neustále se vracející představa byla, že se ožením s trpaslicí, kterou budu muset v samoobsluhách a obchodních domech brát na ramena, aby dosáhla na regály.
Kdybych byl trpaslíkem, nebyl by můj pohlavní orgán ničím nápadný. Možná by mi jednoho dne nějaká žena dokonce řekla: „Teda na trpaslíka ho máš velikýho.“
Ve svých představách jsem se stále víc scvrkával, až se mé tělo dostalo do souladu s údem.
K mému překvapení se mi zmenšení těla zdálo reálnější než zvětšení penisu. A také daleko vhodnější.
Méně jsem jedl a místo do francouzských surrealistů jsem se nořil do oplzlého čtiva.
Dozvěděl jsem se, že někteří lidé na sebe házejí nahé trpaslíky jako způsob erotické hry. Někdy při té hře trpaslík přišel o život, což mi připadalo jako důstojný odchod. Kdo položí život při erotické hře, ten může opustit šapitó se vztyčenou hlavou.
Ode dne, kdy jsem se seznámil s lucemburskými děvčaty, jsem hleděl jiným očima i na mamá a papá.
Někdo z mých předků se zapletl s trpaslíkem, jehož chromozom se z nejasných důvodů přilepil na mě, a ne na mé bratry.
Nebyli jsme věřící, ale nezasvěcený by si mohl myslet, že šlo o zlý úmysl, o démonickou sudičku, která se sklonila nad mou kolébkou.
Dokonce i na francouzštině, jindy předmětu, na němž jsem se mohl přetrhnout, byť jen proto, že jsem s učitelem sdílel lásku k surrealistům, jsem se nedokázal soustředit.
Viděl jsem jen šedé vlněné kalhoty Wolfganga Georgiho, učitele, jenž svůj bavorský přízvuk neztrácel ani ve francouzštině, a výklad jsem nevnímal, jelikož jsem uvažoval, zda taky nepatří do spolku skrytých trpaslíků.
Na konci hodiny mě pan Georgi vyzval: „Marku van der Jagte, zůstaň sedět, chci si s tebou promluvit!“
Všichni odešli ze třídy.
Skrytý trpaslík zůstal.
Pan Georgi si sedl vedle mě.
Přátelsky na mě pohlédl vodnatýma očima. Já zíral do země smířen s tím, že mě teď odhalí a řekne: „Marku, já to vím, hned jsem to poznal, nemusíš se ani svlékat, ty jsi skrytý trpaslík, stejně jako já.“
Jenže on se otázal: „Co je to s tebou? Změnil ses. Doma se něco děje?“
„Doma je všechno v pořádku,“ odpověděl jsem.
Pan Georgi přikývl.
„A maminka? Jakpak se má?“
Na mamá si potrpěl, stejně jako mnozí jiní.
„Má se fajn,“ odpověděl jsem. „Fajn.“
„No tak,“ prohodil potichu, „to bude dospíváním. O tebe si starosti nedělám.“ Pak přiblížil ústa ještě více k mému uchu a zašeptal: „Tvoje maminka je nejhezčí z celé Vídně, Marku, nejhezčí, hezčí než Romy Schneiderová.“
Chtěl jsem mu vysvětlit, že má matka nevykazuje vůbec žádnou vnější příbuznost s Romy Schneiderovou, ale v tom jsem spatřil tu obrovskou bouli, co měl v kalhotách, bavorskou bouli, sjezdovku, maketu Garmisch-Partenkirchenu a okolí, viděl jsem, jak se mu ta hadice v kalhotách narovnává, jako by se chtěla tou vlnou – pan Georgi měl rád drahé vlněné kalhoty – prokousat ven.
A začalo se mi dělat špatně. Opět jsem v krku ucítil pekingskou kachnu, viděl jsem nahotu, co bolí, a slyšel jsem Andreu, jak lhostejným hlasem, jako by šlo o konzervu zeleného hrášku, říká: „Doma mám šukací ručník.“
„Pane Georgi,“ pronesl jsem suše, „matka se Romy Schneiderové vůbec nepodobá.“
On na to už nic. Jenom zíral před sebe. Na tabuli bylo napsáno jméno jednoho sebevraha. Pan Georgi nám dával přednostně číst literaturu sebevrahů.
„Promiňte,“ omluvil jsem se. Bez okolků jsem opustil třídu.
Utíkal jsem domů, lidé mě zdravili, ale já pádil dál, nechtěl jsem už nikoho vidět.
U semaforu jsem se zastavil. Potřebuji doktora, napadlo mě.
Nemyslel jsem doktora, co vyšetřuje hlavy a to, co teď musím nazvat nitrem. Myslel jsem kosmetického odborníka, zvětšovatele prsů, rtů a mužských údů, odstraňovatele vrásek a povislých břich. Vyhlazovače, estetického řezníka. Toho jsem potřeboval, a to nutně.
Ach, můžeme napsat celé knihy o duchovních hodnotách a normách, nemusíme se celý život zabývat ničím jiným, jenže duchovní hodnoty a normy se vlečou o berlích a v ortopedické obuvi na zchromlých nohou za kosmetickým zevnějškem.