Přestože portugalská literatura není příliš proslulá a její představitelé pro nás nemají zvučných jmen (snad s výjimkou držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1998 José Saramaga), má samozřejmě i Portugalsko své klasiky. Jedním z nejvýznačnějších je José Maria Eça de Queiroz, advokát, politik, novinář a především výjimečný spisovatel konce 19. století proslulý svým revolučním přínosem pro portugalskou literaturu v podobě realismu na dobové poměry velmi plastického a sofistikovaného. Kniha Kráčej a čti, která se před nedávnem objevila na pultech našich knihkupectví, nese původní název Město a hory a Eça de Queiroz ji napsal na samém sklonku života. Přesněji řečeno, smrt zasáhla autora ještě před završením korektur posledních stran. Tohoto úkolu se proto zhostil jeden z jeho přátel, jemuž závěr knihy bohužel vděčí za poněkud přemrštěnou sentimentalitu. Příběh samotný k ní sice svádí, ale Eça de Queiroz se jí úspěšně brání ironií a nadsázkou sobě vlastní. Sentimentalitu umocňuje ovšem i titul knihy zvolený pro českého čtenáře a těžko říci, proč překladatelka upustila od původního názvu, který autorův záměr vystihuje evidentně lépe: za prvé proto, že si jej sám vybral a za druhé plně odpovídá atmosféře posledního Queirozova období zaměřeného na kritiku technického pokroku a novodobých společenských ideálů hledaje nápravu v návratu k přírodě.

V tomto duchu se tedy odvíjí i příběh románu Kráčej a čti odehrávající se na sklonku 19. století nejprve v Paříži a posléze na portugalském venkově. Obě místa jsou zde položena do protikladu, Paříž jakožto synonymum nejvyššího pokroku civilizace spojeného se zhýralostí a Portugalsko coby ztělesnění čisté přirozenosti s její panenskou nevinností. Tímto srovnáním se do popředí dostává klasický problém, který poprvé veřejně vyslovil Jean-Jacques Rousseau - civilizace a pokrok nemusí být člověku nutně příslibem vytouženého štěstí, a zcela naopak mu mohou přinést nová utrpení způsobená odklonem od jeho přirozených potřeb i hodnot výměnou za pochybné vymoženosti.

Nicméně 19. století ještě stále věří ve šťastný návrat z podivného poblouznění pseudopotřebami a literatura svým postavám, dosud ušetřeným vědomí existenciálních krizí století příštího, nabízí spásu. Nejinak je tomu i u hlavního hrdiny Queirozovy knihy, šlechtice s portugalskými předky žijícího v Paříži, centru tehdejšího světového dění, který v mladistvém opojení plamenně obhajuje výdobytky své doby a vrcholu civilizace, avšak s přibývajícími roky odhaluje její prázdnotu a faleš. Lesk Paříže popisovaný v prvních kapitolách vyprávění pohasíná až k depresivní nečisté šedi, jež mladému aristokratovi Hyacintovi prosakuje až do nejzažších záhybů křehké duše. Zde však zasahuje prozřetelnost (či spíše ruka autorova) a znuděný, zahořklý šlechtic je řízením osudu vržen zpět na půdu svých předků. S vlasteneckým nadšením líčí Eça de Queiroz krásy portugalského venkova a ryzí charakter zdejšího lidu, který je dosud v aristokratickém duchu 19. století pouhou masou, inventářem náležejícím k panským sídlům a přirovnává se k dobytku (třebas šlechtěnému) a zelenině. Vlivem zdravého prostředí i stravy v sobě dosud zhýralý Hyacint nalezne skryté vlastnosti novodobého světce a s osvícenskou velkorysostí spojí čistotu přirozeného stavu s výdobytky civilizace: postaví svým chudým poddaným moderní obydlí s koupelnami. Závěr knihy sice opět patří krátkému exkurzu do Paříže, ale již jen jako potvrzení prohnilosti velkoměstského života pro ty, jež by se snad ještě odvážili pochybovat.

Z předchozích řádků lze vytušit, že tehdejší realismus měl poněkud odlišnou podobu od realismu století dvacátého. Snad nejtypičtějším rysem je jeho již zmíněná aristokratičnost, díky níž je z něj v podstatě vyřazen obyčejný člověk, který dosud nemá tvář ani osobnost. Vlastní je mu i nevěrohodná schematičnost a naprostá absence psychologicky propracovaných postav. Na mnoha místech Queirozova románu lze vycítit i silný vliv romantismu, který se ještě očividně necítí být poražen, přestože právě Eça de Queiroz byl jedním z jeho nejtvrdších protivníků a vášnivých odpůrců. Romantický je bezesporu hlavní hrdina s hlavou plnou nezkalených ideálů, jež mu osud beze všeho spěchá naplnit a stejně tak i spojení Hyacintových duševních stavů s proměnami přírody, kdy bouřka doprovází zjištění kruté pravdy a prosvítající paprsky v náhle pročištěném vzduchu naopak hrdinovo téměř světecké rozhodnutí volající po nápravě. Celá kniha je navíc protkána poněkud neoriginálními, avšak o to přitažlivějšími filozofickými úvahami, které ještě podtrhují její nepokrytě didaktický charakter, přestože na mnoha místech poněkud zlehčovaný. Nicméně vše má svůj vývoj a své předchůdce a průkopníky a ani literární formy nejsou výjimkou; proto Queirozovu románu Kráčej a čti není třeba cokoli vyčítat. Naopak, ještě dnes si můžeme vychutnat spisovatelův vybroušený styl prodchnutý humorem a nadsázkou, který z knihy dělá velmi čtivé a milé dílko.