Bohuslav Vaněk-Úvalský se po dialogicky svižném, sebeironicky vtipném a poměrně zdařilém Posledním Bourbonu pustil na tenký led a pokusil se zachytit a svým způsobem zgeneralizovat duch doby normalizace a poslední etapy komunismu. Tedy to, o co už se mnozí spisovatelé před ním pokoušeli (Vieweghova Báječná léta pod psa, Kol dějů od P.P.Payna...).

Ať už to byl ovšem jeho záměr, nebo pouhá náhoda, nepodařilo se mu vyhnout jakési strnulosti či mírné křeči, která je i v jeho případě na obtíž. Ne že by opět nebyl vtipný a ironický... Místy, kterých s počtem přečtených stránek bohužel přibývá, je však často prvoplánovitý a průhledný jako černý, potrhaný průklepák.

Naštvat, zprudit a znudit, nebo naopak potěšit, pobavit a nadchnout vás kromě nepřehlednosti a roztříštěnosti textu může hned několik věcí. Už třeba hesla na přebalu knihy, z nichž některá jsou uvnitř, tu více, tu méně zdařile na okraji textu oglosována. ("Červené limonády byly příspěvkem chemického průmyslu do socialistického potravinového řetězce. Před použitím se musely obrátit dnem vzhůru, aby se nepřirozeně rudé barvivo rovnoměrně rozptýlilo v tekutině. Pak se daly otevřít a orálně použít.")

Úvalský se snaží o pravdivé zachycení "fikce" reality minulé, kterou její hlavní hrdina zpětně reflektuje z daleké budoucnosti. Piolin je cosi jako alter ego vypravěče (a jeho přesná polovina, neboť vizuálně se projevuje vlastní, druhou hlavou). Přesto není do konce textu jasné, kým přesně je, jakou část autorovy osobnosti představuje - jednou promlouvá on, podruhé pro větší zmatení sám autor. Ani po dočtení posledního slova a jisté pointy celého příběhu (konečně pochopíte, proč se jeho kamarádi jmenují stejně jako naši bývalí prezidenti, Hácha a Masaryk) nejste o moc moudřejší. Ne že by to nějak zvlášť vadilo. Ale jak už bylo řečeno - je možné, že vás kniha po chvíli přestane bavit a zprudí vás to natolik, že ji znechuceně odložíte.