Nahlas předčítám mouše. Jestli mi rozumí si nejsem zcela jistý, ale každopádně mě slyší. Předníma nohama, tedy pokud si dobře vzpomínám, kde má moucha uši. Nestane se vám každý den, abyste mohli předčítat páru předních nohou. Na světě není nikdy úplné ticho a teď nemám na mysli mimovolný hluk zvířat nebo šelest zahrady a rostlin ve větru nebo lomození velkých a malých strojů, ale naši řeč. Někde vždycky někdo mluví, ke svým bohům, své práci, k sobě navzájem, ke svým sousedům, svým dětem, k dětem sousedů, vnoučatům. Nebo si jen tak mumlá sám pro sebe. Nebo nahlas předčítá mouše. Vemlouváme se do světa. Řečí do něj vstupujeme a můžeme ho pojmenovat, pokřtít ho, přisoudit mu význam, mluvit o tom, že nic neznamená nebo že už tu brzy nebude. Bůh ví, kolik z toho moucha chápe. Určitě jenom je, aniž tuší, že je na světě. Asi nejspíš ani neví, že mě poslouchá. Že jsem to já, kdo jí předčítá:

Ó, šálivé ty snění!
Blýskavá bublino v času pádění,
Marně tě básník, ústy a perem,
z mihotavých stínů oživit by chtěl;
když má stín podobu nejvěrnější, tu drobátka lkají,
když na něj zraky své upírají.

Netuším, jestli zrovna tohle je něco pro mouchy. Ale když mám za to, že je to krásné, tak se moje nadšení z textu možná napříč všemi těmi slovy a výrazy na mouchu přenese. Rytmus, třeba. Možná, že jsou mouchy rytmické.
Pokaždé, když formulujeme svět, ve kterém žijeme, vytváříme si v něm místo a bytí. A bez této formulace by se nám svět pozvolna vytratil před očima a my bychom se vrátili do kategorie savců, ze které jsme vzešli. Nebo mezi mouchy, v nejhorším případě. Takže tu možná sedím a připravuji se na ústup.
Všechno je tak jednoduché a prosté, že máme obtíže to docenit. Někteří si dokonce myslí, že si mohou dovolit na to zapomenout. Jiní si to zase berou tak, že by to bez pomoci nezvládli. Pro umění je to zcela samozřejmý stav. Stejně tak jako nahlas předčítat mouše. Krásné verše, které se vkrádají do předních nohou a otřásají duší. Mouchy neumí číst, myslím, mají příliš mnoho očí. Ale když to musí být, vidí daleko kolem sebe. Takže nejsem bez publika, když tady nahlas čtu:

Vzletná naděje!
Božský bratře, znovuzrozený ve svatém křtu!
za všechny cesty do země za mořem,
za dobré zprávy, za útěchu, cos mi dával,
chci ti říct díky, za to že radost všude zřím,
i když už žádné naděje není!

Sedí a kouká. Už tu sedí dlouho. Proto jsem jí začal číst. Musí to být otrava, tak dlouho sedět na slovníku. Právě pro ten slovník jsem si šel, ale neměl jsem to srdce vyrušit bližního.
V řeči říkáme "Jsem tady," když píšeme tak "Byl jsem tady" nebo "Ty jsi tady," a tím zvěstujeme tomu, kdo nás nemůže slyšet, zprávu "Tady jsi, čteš, a tudíž jsi." Sedím a předčítám mouše. Tím ji držím na svém místě a já sám existuji a spolu jsme v tuto chvíli dva na to, abychom udrželi svět na svém místě.

Ó, křesťanství!
Obdarováváš naše srdce tím, co světu je skryto;
co jen letmo jsme zahlédli, když oko bolest sužovala,
přesto to v nás dýchá, dobře to cítíme;
mou vlastí, říká život, je nebe a zem,
kde přebývá láska.

Ale což je možné milovat mouchu? Tou složitou lásku, která nám je vlastní, to jde velmi obtížně. Cožpak v sobě nemáme lásku, která by byla natolik prostá a silná, že by zvládla i mouchu? Anebo je moucha příliš titěrná pro běžnou lidskou lásku? To je přesně to, co umění musí, umět a nezapomenout na ty nejjednodušší věci, to je jeho nejnižší a nejširší fundament, stejně samozřejmý jako krknutí nebo nehet. Ale člověk tu sedí a nedokáže ani milovat mouchu. Předčítat, to ano, ale milovat? Kniha říká svému čtenáři, že on/ona existují. Dobré umění rozšiřuje tuto existenci, formuluje a kvalifikuje ji. Špatné umění se pokouší zahladit tohle vědomí ve prospěch nějakého poselství, které nás má k tomu, abychom zapomněli vzpomenout si na nás samé.
Teď jsem málem zapomněl na mouchu! Pohnula se. Předníma nohama našpicovala uši, když básnička dozněla. Teď sedí a čeká na další. Mouchy jsou nenasytné. Obzvlášť když sedí na slovnících. Na dosah už nemám žádné čtivo, tak odříkám úryvek z Borgese, který znám zpaměti:
Nejzázračnější ze všech různých lidských nástrojů je beze sporu kniha. Všechny ostatní jsou jen prodloužením lidského těla. Mikroskop a teleskop prodlužují jeho zrak, telefon je prodloužením hlasu; dále máme pluh a meč, prodloužení lidských paží. Ale kniha je něco docela jiného: kniha je prodloužením paměti a fantazie.
"A tak," říkám mouše, "je řeč odsouzena k tomu, aby byla současná, interimální. Písmem a knihou můžeme protahovat dějiny, můžeme udělat úkrok stranou ze světa a našeho bytí, a to dělá budoucnost možnou." Pak uletěla. Úplně jako by nic. Uletěla. Dokud tohle nedokážeme, bude nám připadat jako nadmíru užitečná práce předčítat těm, kteří to dokážou. Já začal s mouchami. Jakmile budou andělé mít pohlaví, přejdu k nim.

Preambule k inscenaci jedné představy
Řeč jako je ta naše, která sestává ze samohlásek a souhlásek v šetrné, ovšem nikoli náhodné směsi, za sebou zanechává, jakož i jisté jiné přírodní úkazy, slepá místa, místa, jimž se, ať už z toho či onoho důvodu, vyhnuly významy a která teď spočívají v bezcitné temnotě a čekají na příchod nějakého průkopníka, který je vykutá na světlo, kde předtím nikdy nepobývaly, a kde tudíž mohou působit nově a překvapivě, možná dokonce děsivě a čas od času přímo vyzývat k zoufalství a skepsi. Mám však za to, že spisovatelé ve svém úsilí oslovit své bližní, což většina z nich považuje za téměř samozřejmou kvalitu svého zaměstnání, často přecházejí tyto tajuplné oblasti bez povšimnutí a vůbec je neobjeví, protože k tomu, aby se k nim člověk dostal, je nutné být přesvědčen o jejich existenci. V pisatelské praxi některých se ohlašují jako spolehlivá nepřítomnost, ale bez pozitivních hodnot, a proto bývají už z titulu chybného zacházení odstraněny z dohledu.
Je nás ovšem pár, kteří jsme díky přehnanému a zevrubnému užívání jazyka pozorní k těmto negativním lokalitám, ano, nedosti na tom, začínáme je vyhledávat. Je k tomu zapotřebí strategií téměř perverzní povahy, ale není nám dopřáno ustat, dokud naplněni hrůzou a uspokojením nezchodíme ony zcela opuštěné oblasti a skoro jako meteority, zažehnuté po srážce s ničím, opět nedosáhneme srozumitelných končin. Běžní čtenáři našich blasfémií si v nejlepším případě povšimnou jenom a pouze zápalu a snad nad ním i zajásají, protože ho zamění za běžný zápal básnický, a až pozdě odhalí jeho ochromující chlad, ten je rázem citelně a nepříjemně upozorní na vlastní tělesnou teplotu, načež oni odvrhnou tento cizorodý stupeň mrazu, který jistě ne neprávem budou považovat za hrozbu oněm sedmatřiceti stupňům Celsia své tělesnosti. Jinými čtenáři, kteří si z nevysvětlitelných důvodů uvykli na to vztahovat svou tělesnou teplotu k té, jež panuje ve vesmíru, projede zcela nečekaný pocit rozpomenutí se na něco, co nikdy předtím nezažili. Ne že by takto byli katapultováni mezi hvězdy a zamíchali etablovaným zvěrokruhem, ani náhodou, tito čtenáři se oběma nohama pevně na zemi nebo asfaltu udiveně, avšak ochotně a s rozkoší nechají prostoupit hrůzou, která se dostavuje, když se nicota nechá naplnit něčím, co není stavu vydávat se za něco jiného nežli náhodu, a co bezezbytku zahrnuje i je samé. Takoví čtenáři mohou počítat s naším uznáním a obdivem, ať už jsou hospitalizováni kdekoli.
Že poměry zde vylíčené jsou dlouhodobě neudržitelné, přiznávám bez mučení jako první, ale protože probíhají v čase a čas nemá konce, je každá dlouhodobost tak relativní, že by rozhodně neměla vzbuzovat naše obavy, pokud ovšem nepodlehneme pokušení, jež se nabízí, totiž pokušení měřit čas loktem věčnosti, od čehož je nutno odradit každého, kdo by rád přežil se všemi významy pohromadě. Nahlíženo hlediskem lidského života - a máme snad vůbec nějaké jiné? - je věčnost pouhým nehorázným množstvím času a existuje pouze díky tomu, že si ji můžeme představit. Přenechejme ji tedy oněm potřebám absolutností, kterými věřící, aniž by o tom hlouběji přemýšleli, ano, téměř mimovolně, činí přítrž každému problému, ještě před tím, než se jím z celého srdce vůbec začali zabývat. Vezmeme-li však vážně postavení člověka jako jediné jazykové bytosti v astronomickém vesmíru, propadneme ve zcela jiný údiv, profánnější, snad, ale to ještě zdaleka neznamená, že bychom z něho mohli býti vyvedeni snáze, protože i ten povstal díky síle představy, představy, které by se mně samotnému nikdy nepodařilo propadnout, kdyby k ní neobrátila mou pozornost jistá událost.
Nikdo nemůže s určitostí říci, zda se tato událost stala či nikoli, a ostatně to ani není důležité, jisté je toliko to, že je možné si ji v celé její mučivé jednoduchosti představit, její jednoznačnou vraždu citů i myšlení, pokud ve vší své hrůzyplnosti přetrvává. Tato událost se vší pravděpodobností přežije, i když v poškozené formě, těžce raněná se povleče dál ve svém beznadějném pronásledování budoucnosti. Ale protože oprávnění oné události v dějinách je zpochybněno a člověk si právě tak snadno může představit, že se stala, jako i pravý opak, že se nestala, je možné ji zobrazit, abychom tak řekli v negativu. Budeme-li o ní přemýšlet v pozitivních kategoriích, zůstane vždy diskutabilní, předmětem podezření, pochyb, víry, uctívání a nedorozumění. Ve své negativní podobě zůstane zachována čistá, což nám umožní o ní referovat, přestože se tak bude dít v rámci nemožného, nikoli však nemyslitelného. Je tedy možné obávat se jejího příchodu nebo jásat nad jejím zmizením, ale nelze ji - nikdy - vykázat z našich představ. Je takové povahy, že každý, kdo o ní slyšel, si bude přát, aby nebyl při tom, když o ní byla podávána zpráva, protože se, ne nepodobná každé pořádné škytavce, která může přepadnout úplně všechny, s každým novým opakováním zmocní nového významu, aniž by však kdy dospěla k oné verzi, o níž by se dopředu vědělo, že je poslední. Je možné prohlásit, že protože se událost nikdy nekonala, anebo se již konala bez našeho vědomí, budeme jen marně hledat onen bod v čase, který je jejím počátkem, a onen bod krátce poté, který je jejím koncem. O nějakém vyprávění v běžném slova smyslu tudíž nemůže být ani řeči, neboť událost je zbavena posloupností a epiky, ale bohužel nikoli následků; a to přesto, že jsme událostí samou odříznuti od možnosti ji obsáhnout, neřku-li ji ohraničit.
Vzpomínka nám ukázala již dávno, z jak křehké hmoty je udělána, jak hluboce závislá je na samohaně vlastních interpretací, svých nenapsaných dopisech a svých skutcích, dokonaných i nedokonaných. Jí se událost svěřit neopovažujeme. Ten, kdo se spoléhá na vzpomínku si zvrací do vlastní tváře a propůjčuje tím času, jímž vzpomíná, onu jasnozřivost, kterou živí slepota. Jsem tedy silně proti své vůli nucen ušetřit pravdu nových lží, tím, že pomlčím o události, na niž odkazuji. Jestliže se zároveň nedovolávám čtenářovi tolerance, souvisí to s tím, že bych byl za každých okolností dříve či později musel zklamat její nebo jeho očekávání, že těmto úvahám jednou dojde všechno ostatní jen ne nějaký příběh, který nakonec stejně budu nucen odvyprávět. Ale není žádný příběh k vyprávění. Stalo se totiž to - stalo-li se to - že se jazyk vypotřeboval.