„Šíře života je mnohem důležitější než jeho délka,“ prohlásil údajně jeden z největších učenců, které dějiny lidstva znají, Abú Alí’l-Husajn ibn Abdalláh ibn Alí ibn Síná (980–1037), který je všeobecně známý především jako lékař. V roce 2016 vydalo nakladatelství Academia v edici Orient výbor ze čtyř Ibn Sínových traktátů doplněných studiemi Magdalény Vitáskové, které se postarala také o překlad ukázek z díla.

Ibn Síná je všeobecně považovaný za nejvýznamnějšího filozofa islámského Východu a honosí se čestných titulem „Hlavní mistr“ – aš-Šajch ar-ra’ís –, případně „Třetí učitel“ (po Aristotelovi a al-Farábím). U nás je známý spíše pod svým latinizovaným jménem Avicenna. Ibn Síná prožil dramatický život, plný útěků z dvorů různých panovníků, což ovšem bylo pro učence a básníky té doby poměrně typické. Z Bucháry, mocenského centra nacházejícího se v dnešním Uzbekistánu, vedly jeho kroky na chwárizmský dvůr a z něj pak na řadu dalších míst.

Ibn Síná byl osobnost skutečně renesanční. Podle vlastního životopisu, který jako jeden z mála učenců té doby zanechal, završil studia v osmnácti letech, kdy obsáhl veškeré v té době známé vědění: „Od té doby jsem se nepotřeboval učit ničemu znovu.“ (s. 12) Posléze přispěl svými díly snad ke všem tehdy známým oborům: logice, geometrii, astronomii, právu, fyzice i metafyzice, psychologii, etice, filologii, teorii hudby, přírodním vědám, filozofii i teoretické medicíně. Nejznámější je ovšem jako představitel falsafy, tedy středověké islámské filozofie helénistického směru, a jako lékař. Podle latinského překladu jeho Kánonu medicíny se na evropských lékařských fakultách vyučovalo až do 17. století.

Navzdory všem dobrým radám, které Ibn Síná čtenářům ve svém díle dal, se jimi sám nedokázal řídit. Podle jeho životopisce a žáka al-Džuzdžáního se mu vedle neúnavné práce stala osudnou i další životní síla, která ho nepřestávala pohánět: „Mistr oplýval silami, avšak tou nejsilnější, která převládala mezi jeho chtíči, byla síla sexuální. Častokrát se jí zaměstnával, což zanechalo stopy na jeho zdraví.“ (s. 17) Ke zjevně dosti divokému životnímu stylu se navíc připojily stále se zhoršující záchvaty koliky a velký učenec nakonec během tažení v Hamadánu v roce 1037 umírá. Svým životním osudem tak naplnil vzkaz, který ve svých traktátech zanechal: „Někdy bude mít navrch duše, jindy zase tělo; do okamžiku smrti však spolu musí v míru soužít.“ (s. 131)

Výbor z jeho díla otevírá průvodní slovo, která poměrně stručně a zároveň věcně seznamuje čtenáře s Ibn Sínovým životem a dílem v kontextu doby, s vlivem, kterému se těšil již za svého života, a s jeho místem v kánonu islámské filozofie.

Poté následují překlady traktátů, po každém z nich jednotlivě následuje doprovodná studie. Lásku jako cestu k Bohu otevírá úvod z prvního iniciačního příběhu, který v tomto kulturním prostoru vůbec vznikl a jenž měl na následnou islámskou literární tvorbu zásadní vliv – z obsáhlého Živého, syna Bdícího (neplést se stejnojmenným dílem Ibn Tufajla, které u nás vyšlo v roce 1957 v překladu Ivana Hrbka). Ten je také doplněn nejrozsáhlejší studií, jež se postupně věnuje výkladu jednotlivých témat, symbolů a metafor.

Následuje kratší Pták, ve kterém se duše, jež v Živém, synu Bdícího prošla iniciací a byla jí nastíněna spirituální cesta, na tuto pouť pokouší vydat. Text tentokrát neobsahuje žádné filozofické výklady, jedná se o čistě alegorické vyprávění. I tentokrát je psaný ich-formou a působí jako pokus o zachycení náboženské či mystické zkušenosti.

Poslední z iniciační trilogie, Salmán a Absál, jehož arabský originál se bohužel nedochoval, máme k dispozici ve stručném perském převyprávění od Nasíruddína at-Túsího (+1274). Stylisticky se od předchozích textů podstatně liší, kromě prologu a epilogu postrádá i barvitost a květnatost předchozích textů a působí zkratkovitě. Lze předpokládat, že původní text čítal více než necelé dvě stránky, které se dochovaly.

Pojednání o lásce, které výbor uzavírá, se svou filozofickou, argumentativní povahou od ostatních částí zcela odlišuje a působí lehce nekonzistentně. Své místo ve výběru nicméně má jakožto zástupce běžného Ibn Sínova traktátu, který odpovídal požadavkům na žánr a postupům pro danou dobu typickým. Zároveň má s předchozími texty společné téma touhy duše po přiblížení se Boží lásce a opačný směr emanace – vzestup intelektu vzhůru k Bohu. Výběr tak na značně omezeném prostoru názorně předestírá Ibn Sínův záběr a rozmanitost jeho textů.

Iniciační příběhy se čtou skoro jako pohádky, překypují však symbolikou, která by zůstala nezasvěcenému čtenáři utajena bez doprovodných studií. Ty usilují o co nejpřístupnější, nekomplikovaný a jasný výklad, a lze tedy usuzovat, že je titul určen spíše širší veřejnosti než odborníkům na Ibn Sínovo filozofické dílo.

Vyzdvihnout je zapotřebí také zdařilý překlad jednotlivých traktátů. Texty se čtou příjemně, jsou prosté jak zbytečných archaismů, tak nevítaných arabismů.

Vzhledem k tomu, že v češtině podobná práce dosud chyběla, je to publikace bezesporu záslužná, jež má velkou šanci potenciální zájemce o danou problematiku zaujmout natolik, aby se odvážili sáhnout po složitějších a náročnějších studiích.