Pro orientaci v současnosti bývá užitečným vodítkem důkladné poznání minulosti – s touto banální poučkou mnozí souhlasí. Více se ovšem začneme lišit v tom, jak daleko do minulosti chceme zacházet: zdali jít až do prehistorie k našim dávným zvířecím předkům či příbuzným a ptát se, v čem se s nimi shoduje naše tělesná stavba - viz kniha Ryba v nás od N. Shubina, nebo spekulativněji - zdali máme něco společného i v rovině mentality - viz článek Kolik z kudlanky se skrývá v člověku?  Můžeme se zastavit ve starověku a společně třeba s antropologem A. Kroeberem zkoumat, co nás spojuje se starými Egypťany - podle něj i v naší kultuře můžeme rozeznat prvky, myšlenky a podněty, které jsou zřejmě egyptského původu, např. v našem kalendáři, náboženství (v pojetí monoteismu, umírajícího boha, madony s dítětem) atd. Můžeme ovšem pokročit i do období nám časově bližších a hledat kořeny současnosti ve středověku (viz kniha Středověk je kolem nás od Horsta Fuhrmanna), na počátku novověku či v 19. století. Právě to činí autoři skoro šestisetstránkového sborníku 19. století v nás: modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Podle úvodní kapitoly je ono století epochou, která „vytvořila souřadnice, v nichž se do značné míry pohybujeme dodnes“. Cílem prý bylo zaměřit se na to, co nás dodnes s 19. stoletím spojuje: v podobě institucí (politických, sociálních, ekonomických), forem kolektivního vědomí, idejí a ideologií, vědění a reprezentací (umění, symbolů, příběhů).

Kniha vychází z konference, jež se konala už roku 2007. Prof. Milan Hlavačka tehdy v rozhovoru s I. Budilem řekl, že našim předkům z 19. století vděčíme především za vznik občanské společnosti, což zahrnovalo obrovskou škála procesů, kterými jsme si museli projít, někdy dobrovolně, někdy násilně, „aby z nás bylo to, co je dnes“. To znamená, že uznáváme v politické sféře jakousi zastupitelskou demokracii, že uznáváme, že práce je součástí našeho života. Že uznáváme, že rodina (i přes komunistické období, kdy údajně měla být zrušena i rodina) je opravdu základní kámen této společnosti, že uznáváme stát. Nejzajímavější je podle Hlavačky to, že se „práce stala základní náplní lidského života; rozdíl mezi přírodními kmeny a námi spočívá v tom, že nepracujeme jen tehdy, když máme hlad, ale práce je systematická, je nám náplní života, také nás uspokojuje.“ Také denní a životní rytmus, rozdělení privátní sféry, rozdělení pracovní sféry, to všechno přineslo podle Hlavačky 19. století. I když je v učebnicích období do roku 1914 popisováno jako neúspěšné a nenaplňující český politický program, podle Hlavačky je to „snad vůbec to nejdynamičtější, které jsme prožili. Vznikla tady politická elita, vznikla hospodářská elita, rozvinul se kulturní život, vznikla technologická základna a také vědomí, že tato společnost je autoreferenční, že může spoléhat sama na sebe, že k svojí existenci už nepotřebuje odvolávat se na nějakou vyšší moc, na Prozřetelnost, ale že spoléhá sama na své síly“.

Celý sborník přináší velké množství témat, každá z jeho částí (Dějiny a mýty; Národ; Občanská společnost a politická kultura; Osobnosti, postavy; Sociální a genderová problematika; Zahraničí, mezinárodní vztahy) by si zasloužila vlastní analýzu. Já alespoň připomenu ty články, které mne zaujaly nejvíce. A. Doležalová ve svém příspěvku útočí na „mýtus, že existuje nějaký národní zájem“. L. Velek připomíná, že obraz Františka Josefa I. byl u české veřejnosti dlouho velmi negativní, a až po roce 1879 byl prý nahrazen víceméně pozitivním obrazem „stařičkého mocnáře“. J. Hanuš se ptal na otázku, Proč se nám líbí Jane Austenová. Zdůraznil přitom, že „romány nejsou jen jedním z možných historických pramenů, ale pramenem zásadním; historikové se v jistém smyslu bez románů neobejdou“. Zmiňuje se o tom, že dílo J. Austenové nabízí nepřebernou škálu postav a charakterů tzv. střední třídy. Je přitom podle Hanuše nedostižná ve vystižení odstupňování společenských rozdílů, nuancí a společenských rituálů. Její dílo dává také historik do kontextu s tím, že na začátku 19. století se veřejné mínění v Británii sjednotilo proti francouzskému příkladu v novém, romantickém nacionalismu; náboženství se začalo využívat jako k prosazování sociálního smíru, harmonie a národní jednoty: mlčení Austenové k diskuzím mezi politikou a náboženstvím je možné podle Hanuše brát jako příklon k této nové veřejné funkci křesťanství. - Dagmar Blühmová ve svém textu Václav Tille a mýtus „prastarého lidového podání“ poutavě vylíčila, jaká „věčná podvojnost“ se v Tillem skrývala: „snivý romantik vede dialog s racionalistickým skeptikem, vědec evropského věhlasu s autorem povídek a pohádek (Barevné stíny)“ (viz také zde)

V. Tille, vědec, který tak razantně zrušil romantickou představu krojovaného lidu nesoucího skryté tajemství pradávné tradice, byl podle autorky v podstatě čistým romantikem - dokonce i s oním romantickým odcházením do hor, s pohledem na lidstvo dolů. V době, kdy už kdy měl podle Blühmové „v těchto otázkách jasno“, byl Tille tak okouzlen tím, že v Napajedlech na Moravě dcera místního organizátora krajinské výstavy obsluhovala u stolu v kroji, že ji požádal o ruku - a také si ji vzal, i když autorka deziluzivně dodává, že se „z romantického záblesku odvinulo několik desítek společných let šedého realismu“.

Pozoruhodné jsou také mnohé texty závěrečného oddílu věnovaného mezinárodním vztahům. Jiří Kořalka ve své stati Sledování příznivých a negativních zpráv o Češích v zahraničním tisku 19. století píše mimo jiné o tom, že „průměrně vzdělaní lidé v Německu a celkově na Západě byli vedeni k tomu, aby slovanskou podstatu Čechů, ve skutečnosti jejich národně emancipační hnutí, ztotožňovali se sympatiemi pro Rusko, a tím také s nízkým stupněm civilizace a kultury“, připomíná stereotypní vnímání Čechů: jejich „tvrdošíjnosti a nespoutané divokosti, které jsou vlastní slovanským kmenům všeobecně a Čechům v nejvyšší míře“ (což se výrazně uplatňovalo třeba při referování o revoluci v Praze v roce 1948). Dodává ovšem, že populační a ekonomický vzestup Čechů sice Němci hodnotili jako hrozbu, ale naopak noviny jiných malých národů, například Slovinců a Finů, přejímaly z německého tisku zprávy o vzestupu a úspěších českého národního hnutí, ale s obráceným hodnocením: „co se Němcům jevilo jako ohrožení, to bylo pro emancipační hnutí jiných malých národů povzbuzením“. - R. Vlček ve stati Místo a úloha slovanství v procesu formování moderního českého národa naopak připomínal, že i české národní obrození bylo do jisté míry iniciovány německým romantismem: touha po dobrodružství a objevení něčeho nového nasměrovala zájem německých romantiků právě mezi Slovany – „ti patřili k nejuchopitelnějším a z hlediska německého prostředí také byli geograficky a mentálně nejbližší“. Celkově autor o slovanství tvrdí, že „plní roli českého národního sportu, ke kterému se dodnes uchylujeme, potřebujeme-li podpořit jistou míru nedostatečnosti české národní identity“. - Na to, že však i pozitivní český vztah k ostatním slovanským národům měl měl svoje hranice, poukazují stati Rusko jako hrozba? a text F. Šístka Slovanský jih, brána Orientu. Divoký Balkán. Šístek píše, že v 19. století bylo české vnímání slovanského Balkánu pozitivnější než v okolních neslovanských zemích, ale postupně se i u nás s jistým zpožděním nakonec prosadilo chápání Balkánu jako něčeho temného, negativního a nežádoucího. A také dnešní selektivní recepce spíše hlasitých, vizuálně efektivních a obsahově šokujících poselství z oblasti dnešní balkánské hudby a kinematografie podle autora posiluje jednostranný obraz exotického, divokého, násilného a živelného Balkánu.

Kniha rozebírá i témata „smyslu českých dějin“ (M. Havelka) či toho, kam vlastně sahají počátky českého národa a toho, zdali byl v 19. století spíše „vymyšlen“ či „obrozen“ (M. Řepa) - a pokud obrozen, tak to byl národ vzniklý sebeuvědoměním husitských Čechů při konfrontaci s Němci, či snad národ identifikující a definovaný přináležitostí ke svatému Václavovi a Janu Nepomuckému? Na tyto otázky si v každé době budeme muset odpovídat vždy znovu a pro naše sebepochopení jsou to otázky vskutku důležité. Při pohledu na stálé pokusy o rozdmýchávání protiněmeckých vášní ale nesouhlasím s tvrzením M. Řepy o tom, že „z českého nacionalismu 19. století nezůstalo nic, přesněji řečeno nic podstatného“.

19. století je pro nás, podobně jako v případě „slovanského kultu“ německých romantiků, každopádně obdobím, které je nám v mnoha ohledech známé a blízké natolik, abychom mu rozuměli, ale i dostatečně vzdálené nato, abychom se k němu mohli nostalgicky vztahovat a současně si z něj, a tedy i z našich předků i nás samotných, mohli dělat legraci - zvláště prostřednictvím Járy Cimrmana (zprávy o jeho domnělé existenci ne náhodou končí rokem 1914, čili přesně na konci toho, co historikové označují jako „dlouhé“ 19. století). Jak píše v uvedené knize Ryba v nás Shubin, „v některých svých částech se shodujeme s medúzami, v jiných s červy a ještě v dalších s rybami“ - takové rybě se ale většinou moc nenasmějeme.