První kapitola knihy Důstojnost nese název Kosti. Novinář Petr Třešňák, spoluzakladatel a předseda organizace Děti úplňku, podporující lidi s autismem a jejich rodiny, v ní čtenářům představuje téměř všechny aktéry, kteří vystoupí na následujících stránkách. Jen Věra Musilová a Dorota Šandorová jsou již mrtvé. „Je třeba vykopat kosti. Kosti těch, co zemřeli. Uctít je jako oběti systému. A společně se zavázat, že nic podobného už nedopustíme.“ Autorův medailonek na zadním přebalu knihy doplňuje portrétní fotografie. Předcházejí jí fotografie dvou rozesmátých dívek – Doroty a Věry –, jež zemřely v institucích, které o ně pečovaly.

Když komunikujeme chováním

V pěti následujících kapitolách (Chování, Prostředí, Vina, Znehybnění, Důstojnost) Třešňák řadou příkladů – konkrétními případy dobré i špatné praxe, popisem terapeutických metod, osobními zkušenostmi, svědectvím několika rodičů i profesionálních pečovatelů – dokresluje opakovaná selhávání českého sociálního a zdravotního systému v péči o mentálně postižené klienty. Zároveň od prvních stránek nabízí možné řešení: nevnímat náročné chování takových klientů jako součást jejich onemocnění, ale přijmout je jako způsob komunikace, často jediný možný. Náročné chování totiž bývá důsledkem bolesti břicha, nedostatku podnětů, ztráty soukromí, chybějícího blízkého vztahu, osamělosti… A takové příčiny už lze odstraňovat. Někdy je třeba velká kreativita, jindy možná stačí málo. Jako v autorem vybraném mottu:

Prasátko se přitočilo zezadu k Púovi:
„Pú!“ zašeptalo.
„Ano, Prasátko?“
„Nic,“ řeklo Prasátko a vzalo Púa za tlapku.
„Jen jsem si chtělo být jisté, že tu jsi.“

Otec, aktivista, novinář

Důstojnost je kniha přiznaně aktivistická i přiznaně osobní: autorova dnes už dospělá dcera Dorotka – s diagnózou mentální retardace, autismu a hyperkinetického syndromu – je zmíněna hned na první stránce knihy a ocitne se i v pozadí mnoha úvah. Třešňák však k osobní zkušenosti přidává i odstup publicisty a své různé autorské perspektivy neustále reflektuje.

Stává se zpětně reportérem, když popisuje, jak se jednoho deštivého dne v Irsku coby zástupce organizace Děti úplňku poprvé setkal s Brianem McDonaldem, sociálním pracovníkem s pětadvacetiletou praxí v oblasti lidí s handicapem a dnes spolupracovníkem a hlavním mentorem Dětí úplňku.

Reportážně zpřítomňuje i slavnostní večer o čtyři roky později: 9. listopadu 2021 prezentovalo před publikem prvních dvacet čerstvých absolventů komplexního výcviku v přístupu PBS (Positive Behaviour Support), co se naučili. Když na stejné akci Anna Šabatová připomíná případ Věry Musilové, která se v roce 2006 po dvou měsících v klecovém lůžku udusila vlastními výkaly, neskrývá autor silné pohnutí, a když pak ze soudního spisu a rozhovorů Věřin zapomenutý příběh skládá, je v rešerších novinářsky důsledný a v závěrech zkušený a hluboce poučený: „Zemřela kvůli nelidskému a odborně nesprávnému nastavení péče o lidi s intelektovým postižením a náročným chováním v českém systému.“

Coby investigativní novinář připomene příběh z jindřichohradeckého sociálního zařízení a násilnou smrt překvalifikovanou z vraždy s nepřímým úmyslem na usmrcení z nedbalosti – čtenáři Respektu si pravděpodobně z listopadu 2022 pamatují jeho článek Kdo zabil Dorotu Š.

A také deklaruje dva cíle své knihy: „Ukázat škody, které stávající systém lidem s intelektovým postižením působí. A vysvětlit, jak mohou lidé jako Věra Musilová prožít svůj život lépe a důstojně.“

Před našima očima

A kdo to bude číst? Otázka inspirovala autora k úvaze o malém zájmu tzv. „zdravé“ většiny a potažmo i státu o slabé a znevýhodněné (a v důsledku i o jejich pečovatele, rodiny i zaměstnance v sociálních službách). Pokud se nás znevýhodnění netýká osobně, je od nás daleko, v bezpečné vzdálenosti kdesi na okraji.

Jenže zkušený novinář a aktivista se s tím nehodlá smířit. Využitím reportážních postupů, střídáním autorských perspektiv a opakovaným připomínáním téměř všech aktérů ve všech kapitolách nás přivádí zatraceně blízko – na začátku knihy k zrzavému ošetřovateli Brianovi a jeho klientu Jamesovi, který v dešti objíždí Brianovo auto, protože tak uvolňuje stres a na kole zkrátka šlape rád, o pár stránek dál na zadní sedadlo vlastního auta, kde se Dorotka rukama tluče do hlavy, v závěru ke knězi Ladislavu Heryánovi oslovujícímu při pietním setkání Noc důstojnosti rozesmátou Dorotinu tvář na fotografii. Hlavně ale blízko k síťovému lůžku v pavilonu č. 16 bohnické psychiatrické nemocnice k Věře Musilové, která si trhá oblečení, a do Domácnosti 05, speciálně vybudované pro klienty s potřebou nejvyšší míry asistence, k Dorotě Šandorové.

Silným námětem, osobní angažovaností, prolínáním konkrétních a obecných pasáží či připomenutím zranitelnosti každého z nás, ale zejména onou blízkostí vede Třešňák čtenáře k neustálé (sebe)reflexi: kdy je (moje) důstojnost ohrožena a o co je třeba pečovat, aby se to nedělo?