Sbírka Výřezy z těla, první soubor Noëlovy poezie, který vyšel v českém překladu, je zároveň i jeho básnická prvotina, přesněji první knižně vydaná publikace. Průřez dílem vzniklým v rozmezí téměř padesáti let, od prvních pokusů z roku 1958 až po Sonety smrti vydané v roce 2006, spojuje to, že jde o tělesnou, materiální poezii, plnou otázek, která intenzitou a záběrem imaginace chvílemi přerůstá téměř až v surrealistické obrazy.

Bernard Noël se vedle poezie, psané výhradně ve volném verši, věnuje také prozaické tvorbě, esejistice či umělecké kritice; je držitelem francouzské Velké národní ceny poezie (Grand prix national de la poésie) a mnoha dalších literárních ocenění. V češtině kromě Výřezů vyšla zatím pouze Noëlova erotická próza z konce šedesátých let Hrad oběti. V překladu Marka Sečkaře ji vydalo nakladatelství Host.

Po deseti letech nyní autora připomíná druhá kniha, a aniž by na čtenáře brala nějaké větší ohledy, rovnou ho uvrhne do Noëlovy bouřlivé rané poezie. Ustát ten poněkud náhlý krok se nicméně vyplatí. V této první sbírce jsou verše tvarovány pro Noëla typickou tělesností a hmatatelností. Ve sledu představ autor pracuje s lidskými orgány, částmi těla a nejrůznějšími deformacemi. Hrubost v kombinaci s poetickými obrazy by mohla českému čtenáři snad i připomenout některé Hrabalovy texty.

„Ani dnes, kdy se báseň znovu stává možnou, se nesnaží o nic jiného než o co nejpřesnější opsání obrazů z vize vyvolané nehybností, průzračností a meditací o těle.“

Po krátkém dopise, adresovaném přátelům Renatě a Jeanovi de S., který vytváří určitý předěl knihy – dobový i tematický – a zároveň nabízí určité vysvětlení Výřezů z těla, následují soubory pozdějších básní. Z těch částečně mizí kusy údů i vnitřností, naplno se naopak rozvíjí Noëlova básnická řeč. Texty sice pořád pracují s velmi konkrétními, hmatatelnými obrazy, nicméně díky neuvěřitelně výstižně voleným slovům jsou přetvářeny v obrazy abstraktní, takže pravděpodobně každý čtenář v určitém momentu získává dojem, že jeho niterné a zdánlivě neuchopitelné pocity leží popsané v knize před ním.

Celý výběr zakončují Sonety smrti, které se opět liší od předchozí tvorby. Drsné, znepokojující verše reagují na válku v Alžírsku, a jak píše v doslovu Petr Zavadil: „Jen zřídka – pokud vůbec – nalezla zvěrstva této války obdobně přesné, žiletkově přesné vyjádření. Tělo znovu ořezávané, tentokrát velmi konkrétně, se vrací. A znovu se obléká do slov, které mu dávají smysl, byť krutý.“

Vedle zhmotňování pocitů a tělesnosti se sbírkami jako pevná linka nese ještě kontakt. Mezi básníkem a čtenářem, mezi odlišnými druhy „já“ a „ty“, které se vzájemně prolínají. Mezi básní a naším vnímáním. Výřezy si se všemi smysly hrají vlastně už díky přebalu a celkovému grafickému pojetí knihy, pokračují pak ve verších častým důrazem na zvukové a vizuální vjemy.

Nejvíce ze všeho ale z díla Bernarda Noëla srší naléhavost. Naléhavost tvorby, vyjádření pocitu a zároveň naléhavost otázek, které si (a všem ostatním) pokládá: „Znamená snad vykonání básnického činu převod něčeho tak úplného jako život do stejně úplného vyjádření, jakým je báseň – nebo je to jen iluze?“