Jestli lze v nějaké osobnosti francouzské literární scény hledat odraz českého básnictví, pak v Cédricu Demangeotovi. Posledních dvacet let až do své smrti v roce 2001 vydával ve svém nakladatelství Fissile knižní řadu věnovanou českým autorům (teprve jako druhou takovou samostatnou řadu vydávanou ve Francii, a to po souboru vycházejícím v letech 1928–1930). Do francouzštiny tak uvedl například Jiřího Koláře, Bohumila Hrabala, Vladimíra Holana nebo Richarda Weinera. Mimo nakladatelskou práci se věnoval i překladům básní Jana Zábrany a Bohdana Chlíbce; čeští autoři ostatně rezonují i v jeho vlastní práci básnické. Ať už v podobě citátů a inspirace, nebo ve sbírce Útržky Sněhurčina kožichu (2021, fra), kterou napsal česky, a připojil tak do českých literárních vod jedinečnou ukázku jazyka převzatého a ohledávaného primárně básnickou tvorbou.

Zbytky člověka v chaotickém deníku

Časté citace i odkazy na české básníky, v čele s Janem Zábranou, se proplétají i novým souborem tří básnických sbírek vydaných souborně ve svazku Neklid. O uspořádání i překlad se postaral Petr Zavadil, který s Demangeotem dlouhodobě spolupracoval na textech publikovaných v Česku i ve Francii a v aktuální sbírce ukazuje nevšední cit pro překlad tak rozmanitého a rozsáhlého poetického souboru. Demangeot nabízí v Neklidu básně v próze, krátké rozsekané verše, vizuální poezii, jednoveršové výkřiky a názvy, prozaické úvahy i útržky myšlenek stavěné do asociačních pásem. Je tu „člověkem jako zbytkem dohořívajícím mezi jinými zbytky,“ jak ho zachycuje Zavadil. 

Čtenáři se tak nakonec nabízí téměř třísetstránkový deník, který jako by vznikal mimoděk pokaždé, když autor prošel kolem nebo si zrovna vzpomněl na verš. Tomu odpovídá i měnící se tón nebo adresát. Někdy mluví ke čtenáři, někdy o něm, jindy jako by mluvil k sobě a sám si odpovídal. Zatímco místy vysvětluje natolik rozsáhle, že dovětky působí až zbytečně, jinde využívá maximální zkratky. Ptá se, přemýšlí, nabízí filozofické návody, zapisuje zoufalé výkřiky. „Poezie je nemocná, protože život je nemocný. Potřebujete to snad nakreslit?“ (s. 191) zakončuje první ze tří sbírek. 

Úvodní a nejdelší sbírka básní Neklid je věrně názvu především chaotickou (ale přitom ne nahodilou) změtí zápisků nervózního autora. V druhé sbírce Číst ve tmě může čtenář více nahlédnout do Demangeotových úvah o samotném psaní a poezii, a to i skrze texty o básnících, kteří se s ním podíleli na revue Moriturus, již několik let vydával. Právě tady také vyvíjí autor teorii postavenou na dvou definicích poezie: „Báseň je od toho / abychom už neplakali“ a „Báseň je od toho, abychom od-umřeli“ (s. 224). Právě úvahám nad „od-umřením“ pak věnuje poslední sbírku souboru Víření zpráchnivělých závěrů (ve francouzštině vydanou sedm let po vydání Neklidu), kde se opět naplno noří do nepokojné atmosféry prvního textu, ovšem s větším nádechem skepse: „Nicméně píši dál (…) dopisy a tohle. / Malé smutné zbytky neukončeného života“ (s. 287).

Jak bojovat proti světu

Napříč sbírkami, ve všech polohách předkládá francouzský básník obrazy světa, který „je třeba nenávidět z lásky k životu“ (s. 98) – současného světa konzumního, kapitalistického, vyprázdněného i umírajícího, v němž není jasné, jak dál žít a připadat si přitom opravdu naživu. „Svět je mentální choroba,“ píše Demangeot na stránce 16 a staví proti němu psaní a poezii jako cestu, jak se vymanit. Nejenže může být poezie prostředkem, jak vysvobodit tělo z nežití, tedy z pasivní existence v dusícím se světě, ale je také nástrojem v zápasu proti němu. Právě poezie si udržela „neprodejnost ve světě, který si troufá proměnit na prodejné zboží všechno, co mu projde pod rukama“ – a tuhle neprodejnost je podle Demangeota potřeba oslavovat a pečovat o ni. 

V nechuti k reálnému světu i v pozici básníka coby pozorovatele na okraji navazuje na poetiku Charlese Baudelaira. Dekadentní básník se tu objevuje v citacích, ale i jako první „člověk naší literatury“ v těle postiženém úzkostí. K baudelairovské kritické skepsi se pak přidává ještě Kafka „zasypaný poryvy úzkosti“ v „srdci nemocné Evropy“, v těle jako bodu, odkud není návratu. Dohromady s hojně zastoupenými českými básníky první poloviny 20. století tvoří podhoubí Demangeotových textů, které se surovým a bolestivě živým jazykem snaží zachytit a prezentovat co nejopravdovější podobu života v aktuálním světě.

Nová sbírka nabízí temnou a bolestivou kritiku skutečnosti, aniž by přitom text sklouzl k nihilismu. Člověk tu zůstává odhodlaně živý a „potí pravdu“, ať už zrovna hluboce prožitou, nebo v podobě odlehčené glosy. Neklid ve svém celku předkládá čtenáři intenzivní ponor do existenciální poezie i do obsesivní spleti úvah, myšlenek a dojmů současného francouzského básníka. Svým rozsahem a neuspořádaným stylem navíc přímo vybízí k tomu, aby se k ní čtenář stejně náhodně a neuspořádaně znovu a znovu vracel. Při každém dalším návratu je tu rozhodně co dál objevovat.