Americký experiment a jeho vyhlídky
Leporeová, Jill: Samozřejmé pravdy

Americký experiment a jeho vyhlídky

Americká historička a novinářka poutavě vypráví o dějinách USA, o prehistorii a postupném vývoji současného stavu, kdy se její národ ztratil v politice vzájemně zaručené epistemologické destrukce. Už neexistuje všemi uznávaná pravda, ale jen pomluvy a předsudky. Není žádné rozumné vysvětlení, pouze spiknutí.

Začátek druhého odstavce Deklarace nezávislosti Spojených států amerických zní: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ Právě k této pasáži odkazuje název knihy Samozřejmé pravdy: Dějiny Spojených států amerických. Americká historička a novinářka Jill Leporeová v ní na tisíci stránkách živým, neakademickým stylem vypráví dějiny USA právě s důrazem na to, jak se jejím občanům (ne)dařilo naplňovat tuto základní premisu. A co ony vznešené proklamace prakticky znamenaly pro Afroameričany a indiány.

Postavy v pozadí

Americkou minulost líčí z hlediska vládnoucích politiků, ale i těch, kteří v oficiální historii dlouho neměli místo: nejen z perspektivy slavného Benjamina Franklina, ale i jeho dlouho veřejně neznámé sestry Jane Franklin Mecom, považované dnes za jednoho z jeho nejbližších důvěrníků; nejen prvního prezidenta George Washingtona, ale i některých jeho otroků (které nechal po své smrti propustit na svobodu); nejen čtvrtého prezidenta Jamese Madisona, ale i jeho otroka Billeyho. Ten strávil několik let v Madisonově službě ve Filadelfii, městě, v němž bylo mnoho černochů na svobodě. Pokud by se pak v postavení pouhého otroka opět vrátil na plantáž, byl by to problém, protože by mohl podněcovat k povstání. Madison jej mohl propašovat někam do Karibiku, ale uvědomoval si, že by bylo podivné trestat jej jen za to, že touží po té samé svobodě, za kterou bojovníci za nezávislost USA „sami prolili tolik krve a kterou tak často prohlašovali za věc správnou, o niž každý člověk má usilovat“.

Obránci otroctví totiž dlouho úspěšně bránili tezi, že se deklarovaná práva týkají jen lidí, kteří se nachází ve „společenském stavu“, Afričané či Afroameričané podle nich nepatřili k občanské společnosti, protože „nikdy neopustili přirozený stav“. Pozitivní posuny v této oblasti nastávaly jen pomalu a často zase následoval úkrok zpět. Týká se i osobností, které jsou například v českém kontextu jinak vnímány spíše pozitivně – například jednoho z podporovatelů vzniku Československa Woodrowa Wilsona. Toho Leporeová hodnotí negativně; získal nechvalné prvenství, když se „od zrušení otroctví stal prvním prezidentem Spojených států, který otevřeně schvaloval a obhajoval předsudky vůči černochům“. V šedesátých letech, v době, kdy už segregace konečně i z veřejného života pomalu ustupovala, bohužel začala narůstat ekonomická nerovnost a politická polarizace, kterýžto trend se stále stupňuje.

Placené návštěvy bohoslužeb a bité manželky

Autorka sleduje nejen vysokou politiku, ale i roli médií, kultury, techniky a náboženství, jakkoliv třeba to „národní americké“, mormonské, je v ní jen jednou okrajově zmíněno. Připomíná, že v první verzi zmíněného prohlášení stálo „svaté a nezpochybnitelné pravdy“, nicméně Spojené státy podle ní nebyly založeny jako křesťanský národ: „Ústava zakazuje zkoušky z náboženství pro držitele úřadů.“ Podobně Listina práv federální vládě nedovoluje zavádět státní náboženství. Mnohé z hlavních náboženských prvků v americké veřejné sféře pocházejí, v čemž se autorka shoduje i s knihou Humanismus. Sedm set let svobody myšlení, touhy po poznání a naděje, teprve z padesátých let 20. století. Výraz „před Bohem“ se do slibu věrnosti dostal v roce 1954. Fráze „In God We Trust“ (V Boha věříme) se na bankovkách začala objevovat až v roce 1957 na základě zákona schváleného v roce 1956. V tomtéž roce nahradila původní moto Kongresu E pluribus unum (z mnoha jeden).

V každodenním životě i v politice ale náboženství hrálo velkou roli a pronikalo i do oblastí, kde by to pro nás bylo nepředstavitelné. Periodicky se například vracela vlna zbožnosti spojené s hnutím boje proti alkoholu, v níž se silně angažovaly ženy. Ty vedly hnutí za zdrženlivost i proto, že opilí manželé měli tendenci své manželky bít. Vliv a moc nábožensko-morálních reformátorek byly v 19. století tak velké, že majitelé továren začali vyvěšovat cedule s nápisem „O práci se mohou ucházet jen ukáznění muži“, a továrnici dokonce svým dělníkům platili, aby chodili do kostela. Někteří dělníci brali ovšem tuto docházku čistě pragmaticky a šlo jim hlavně finanční přilepšení, jak přiznal jeden z nich: „Je mi to naprosto fuk, za měsíc dostanu o pět dolarů víc, než když jsem ještě do kostela nechodil.“

Iluze technologického ráje

Jestliže tedy upřímnost těchto „konvertitů“ byla nezřídka pochybná, ve dvacátých letech 19. století zapouštěl hlubší kořeny jiný druh víry, totiž v technický pokrok, bezvýhradné přesvědčení, že každý nový stroj dělá svět lepším. Tato víra zaujímala ve Spojených státech podle autorky specifické místo, jako by stroje měly na americkém kontinentu zvláštní osud. Na grafikách a obrazech se „Pokrok“ objevoval alegoricky coby lokomotiva nezadržitelně se řítící napříč kontinentem. Spisovatelé oslavovali vynálezce jako „muže pokroku“ a „přemožitele přírody“ a chválili jejich stroje jako cosi mnohem hodnotnějšího než tradiční poezie. Šéf amerického patentového úřadu prohlásil, že parník je „obdivuhodnější epos“ než Ilias. I když existovali i skeptici jako Henry David Thoreau, který měl pochybnosti ohledně toho, jak stroje transformují americkou duši. Uštěpačně poznamenával: „Ve velkém spěchu budujeme magnetický telegraf z Maine do Texasu, ale Maine a Texas si možná nemají co důležitého sdělit […] Ale i když se do depa nahrne dav a průvodčí vykřikne ‚Všichni nastoupit!‘, až se kouř rozplyne a pára zkondenzuje, zjistí se, že jich jede jen pár, ostatní jsou přejetí.“

Autorka přiznává, že po materiální stránce technika zvýšila kvalitu života mnoha lidem. A v něčem také pomohla v boji za lidská práva. Kupříkladu nejfotografovanějším mužem Ameriky 19. století byl podle ní afroamerický aktivista, sociální reformátor a řečník Frederick Douglass (18181895), který věřil, že fotografie osvobodí jeho lid tím, že řekne „pravdu o jeho lidství“ (v kontrastu s dosavadními karikaturami šířícími negativní stereotyp), pomůže uskutečnit příslib demokracie tím, že zachytí jak bohaté, tak chudé.

Přecitlivělost a nesmiřitelnost

Nicméně to, jakou roli dnes sehrávají digitální technologie, líčí autorka negativně, jak ve své recenzi v Respektu shrnula Hana Ullmanová: šíření jednostranných informací a fake news podle Leporeové „demokracii nabourávají a napomáhají mizení pravdy“. Současné sociální sítě přitom podle ní jen umocnily zlověstné trendy, které byly v americké společnosti přítomny už mnohem dříve. Připomíná třeba rok 1933, kdy i u nás vydávaný spisovatel a novinář Upton Sinclair kandidoval za demokraty na post kalifornského guvernéra. Jeho protivníci, marketingoví specialisté Clem Whitaker a Leone Baxterová, ovšem zahájili lživou kampaň, v níž z jeho románů vytrhávali citáty a vydávali je za názory samotného literáta. Měli prý najato dvanáct mužů, kteří pátrali v knihovnách a přečetli každé slovo, které kdy napsal, aby ho mohli zneužít. Tato „továrna na lži“ byla úspěšná, což znamenalo hrozivý precedens do budoucna. Nic tak zásadně nezměnilo chod americké demokracie jako dezinformační „průmysl“, který založili Whitaker a Baxterová, konstatuje autorka. Jejich heslem se stala věta: „Každý volič je spotřebitel, každý spotřebitel je volič.“

Z politiky se i kvůli tomu ztrácí obsah a snaha dosáhnout kompromisu, nahrazuje je nesmiřitelné nepřátelství, takže není divu, že poslední kapitola knihy nese název Amerika v rozkladu. I když Leporeová sympatizuje více s Barackem Obamou než „slavným hulvátem“ Donaldem Trumpem, vinu na polarizaci vidí na obou stranách politického spektra. Levice i pravice, neochotné strpět nesouhlas, podle ní dlouhodobě likvidovaly struktury určené ke spravedlivé diskusi: levice podkopávala univerzity zaváděním kodexů proti „nenávistným projevům“, pravice oslabovala tisk. Liberálové vedli politiku přecitlivělosti, stížností a pohrdání: kdo s nimi nesouhlasil, byl automaticky rasista, sexista, homofob a hlupák. Pravice zase živila zášť a resentimenty neúspěšných bílých mužů.

V závěru knihy najdeme ovšem i pasáže, které tak pesimisticky nevyznívají. Spojené státy, stále nejmocnější stát světa, ideálů citovaných v úvodu stále ještě nedosáhly, nicméně americký experiment pokračuje: „Národ zrozený v revoluci bude navždy bojovat proti chaosu. Národ založený na všeobecných právech bude bojovat proti silám partikularismu. Národ přistěhovalců nemůže uzavřít své hranice.“ Národ zrozený z rozporu (svoboda v zemi otroctví, suverenita v zemi, která byla dobyta na původních obyvatelích) „bude navždy bojovat o smysl svých dějin“. Následující dny ukážou, jestli nadále půjde o boj myšlenek, slov a argumentů, nebo ten, který si už Američané vyzkoušeli v letech 1861 až 1865. Obyvatelé ostatních států můžou jen s němou hrůzou či obavami přihlížet, protože na výsledku podoby tohoto boje bez nadsázky záleží i budoucí osudy světa.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jill Leporeová: Samozřejmé pravdy. Dějiny Spojených států amerických. Přel. Tomáš Míka a Eva Klimentová, Academia, Praha 2024, 1016 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%