„Jsem si jist, že tyto dojmy nejsou přesné, ale právě tak ten večer zůstal uchován v mé paměti.“

Christopher Banks je slavný londýnský detektiv. Řeší největší zločiny, které děsí Spojené království dvacátých a třicátých let dvacátého století, a vypadá to, že není nic, co by svou bystrou myslí nedokázal objasnit. Jeden případ, a to hned ten nejdůležitější, mu však přece jen nedá spát – zmizení jeho rodičů v době, kdy byl ještě dítětem. Banks se tak nakonec o pár desítek let později musí vrátit do své minulosti i do Číny, aby se pokusil odpovědět na otázky, které ho tak dlouho tíží.

Kazuo Ishiguro se narodil v roce 1954 v japonském Nagasaki. Již v roce 1960 se však kvůli otcově práci přestěhovala celá rodina do Velké Británie, kde Ishiguro také zůstal. Přesto ozvěny jeho japonského původu, pocitu kulturní i společenské rozpolcenosti pronikají takřka do všech jeho děl. Inspirativními umělci jsou pro něj jak velikáni britské literatury (s oblibou zmiňuje zvláště romány spisovatelky Charlotte Brontëové), tak také například japonský filmový režisér Jasudžiró Ozu, jehož zpodobňování japonské společnosti, rodinné i sociální hierarchie mělo na Ishigurovy romány nezpochybnitelný vliv. Na první pohled se může zdát, že román Když jsme byli sirotci (2000, č. 2024) bude právě detektivkou klasické doyleovské tradice (však také na Sherlocka Holmese Ishiguro v textu více či méně okatě odkazuje). Jenže jak se o něco později ukáže, žánrový rámec je pouze prostředkem, jak přivádět na světlo témata, jež svou důležitostí prosté (vy)řešení případů zastíní. Proto se také o většině případů, které Christopher Banks řešil, nedozvíme o moc víc, než že byly „důležité“ nebo pod jakým názvem se uchytily v novinách či debatách široké veřejnosti.

Jak je u Ishigura zvykem, celý příběh je vyprávěn v ich-formě, v tomto případě samotným Christopherem. S tím souvisí jeden z nejdůležitějších aspektů celého románu – práce s pamětí. Christopher vzpomíná na dobu před zmizením rodičů, na svého kamaráda japonského původu Akiru a snaží se rekonstruovat události, které k těmto zásadním momentům jeho života vedly. Jak už to bývá, v mnohém se jedná o vzpomínání nostalgické, kdy paměť některé věci upozaďuje, některé možná až nepatřičně zvýrazňuje a idealizuje a některé vyloženě pozmění. Christopher je jako vypravěč nespolehlivý, nikdy nevíme, jestli se dané situace opravdu odehrály tak, jak říká, a jestli jsou určité výpustky skutečně způsobené nedokonalou pamětí nebo jeho záměrným pozměňováním skutečnosti. Postavy jsou si vědomy vlivu nostalgie a jisté dávky sentimentu na své jednání, ale ani ony, ani Ishiguro nám přímo neřeknou, jestli je to problematické, nebo ne. Je zapomnění, nostalgie nebo idealizace minulosti prokletím, nebo naopak jediným způsobem jak spolu, případně se sebou samým, vůbec žít? Dost možná nejradikálněji nám tento leitmotiv svých románů představil Ishiguro v Pohřbeném obrovi (2015, č. 2016), kde postartušovskou Anglii zahalila mlha zapomnění, která neustále přepisuje nejen pravidla, ale také historii fikčního světa, přičemž jedno i druhé může být o pár stran později opět zpochybněno.

Tímto se lze přesunout k jinému tématu, dalo by se říct „o patro výš“, a to k paměti kolektivní, popřípadě dějinné. I to je motiv, který se v Ishigurových románech vyskytuje opakovaně, neboť spojení „žít spolu“ se nemusí nutně vztahovat jen k partnerským nebo rodinným vztahům, ale lze jej chápat také celospolečensky. Jak už bylo napsáno výše, Kazuo Ishiguro ve svých románech často zobrazuje a tematizuje určitý druh vnitřní i vnější rozpolcenosti, která souvisí právě s národností (připomeňme hned jeho románovou prvotinu Vybledlá krajina s kopci z roku 1982 (č. 2019), jejíž hrdinka Ecuko svůj život rozdělila mezi Japonsko a Velkou Británii a na sklonku života se ve vzpomínkách vrací do mládí, tj. válečného Japonska). Ne náhodou je tedy z velké části dějištěm románu Když jsme byli sirotci čínská Šanghaj, na počátku dvacátého století kosmopolitní, ekonomicky se rozvíjející město, které ale také bylo považováno za symbol neřesti a zločinu. Navíc bylo rozdělené na bohatší cizinecké čtvrti a čtvrti obývané čínským obyvatelstvem, kam měli malý Christopher a jeho kamarád Akira od svých rodičů zakázáno chodit. Ishiguro se nebojí skrze své postavy poukazovat na to, jak se obě národnosti žijící ve městě podílely na jeho rozkladu – ať už jde o distribuci opia firmami britského impéria mezi čínské obyvatelstvo, nebo agresivní imperialistické snahy Japonského císařství, které si Šanghaj na určité období podmaní. Do jednolité apokalyptické krajiny se rozmanitá identita města rozpije během čínsko-japonské války, a i zde se nabízí otázka, zdali je po takových hrůzách lepší kolektivně zapomenout, nebo si naopak takové události neustále připomínat.

„Není to má nejlepší kniha,“ prohlásil kdysi Ishiguro o románu Když jsme byli sirotci. Ano, s tím se dá souhlasit. Určitě tento nobelista napsal působivější nebo formálně i jinak odvážnější knihy, ale přesto se nelze zbavit pocitu, že málokdo umí v současné literatuře tak dobře podat individuální i společenské, aktuální i trvalé problémy podobný způsobem – pouze pomocí drobných posunů, bez zbytečné teatrálnosti nebo didaktičnosti. Málokdo umí tak rozrušit ty nejhlubší jistoty v nás, aniž bychom si toho možná vůbec všimli. Platí i to, že pokud jste už četli jiná Ishigurova díla, pravděpodobně vás tady v ničem nepřekvapí. Jeho minimalistický styl také může někdy vést až k přílišnému odosobnění od postav a jejich emocí, což je do jisté míry případ i této knihy. Závěr je však jeden z nejemotivnějších, jaký kdy Ishiguro napsal. Závěrečné Christopherovo ohlédnutí cílí přímo na to nejniternější v nás. Ukazuje totiž, že kvůli (těžko dosažitelným) vyšším cílům a pravdám nám náš „skutečný“ (partnerský a jiný) život může protéct mezi prsty.