Josef Formánek (nar. 1969) se pohybuje v českém literárním prostoru již dlouho – hned na začátku devadesátých let založil spolu s Miroslavem Urbánkem cestovatelský magazín Koktejl, o expedicích do dalekých a zapadlých krajů napsal několik knih (zmiňme třeba Prsatý muž a zloděj příběhů) a pobyt v protialkoholní léčebně zachytil v knize Úsměvy smutných mužů, která se dočkala i filmové verze. Ve své deváté knize Nevím se ke všem těmto etapám dosavadního života v kratších či delších odbočkách vrací.

Nevím je, podobně jako autorovy předchozí knihy, autofikcí, možná v tomto případě pojatou ještě intimněji, myšleno více autobiograficky, kontemplativně, méně fiktivně. V anotaci na zadní straně desek se dočteme, že knihu můžeme chápat jako otevřený deník zachycující pár dnů, které ve spisovatelově životě něco změnily, nebo jako „noční rozhovor z očí do očí s někým nám povědomým“. Oběma těmto čtením se však útlá knížka vzpírá. Formánkův projev je usebraný a i přes několik momentů, kdy se obrací ke čtenáři, nepůsobí jako rozhovor, spíše jako určitá zpověď. A ačkoli se hlavní dějová linie opravdu odehrává během několika dnů, panuje v knize jakési bezčasí, což si běžně s výrazem „deník“ nespojujeme.

Dojem neurčitého času způsobují v prvé řadě protagonistovy myšlenkové návraty do minulosti – od nejvzdálenějších vzpomínek na dětství a prázdniny u babičky, strávené pozorováním listů stromů a lomu světla ve skleněné kuličce, přes vzpomínky na expedice a silné duchovní prožitky jak během rozhovorů se šamany a stařešiny žijícími v odlehlých krajích, tak s bezdomovcem, jehož ústy ke spisovateli před lety promluvil Bůh, až po myšlenky na blízké, kteří již nejsou na tomto světě. Všechny tyto odbočky se různě proplétají a spolu s úryvky z Bible, k níž se protagonista v zachycených několika dnech často uchyluje, vytváří pocit jakéhosi neurčitého, chvílemi zastaveného či možná až cyklického času, který může být minulostí, přítomností i budoucností zároveň.

Minulost v textu zpřítomňují také hory, stromy a artefakty, přičemž asi čtenáře nezarazí, že v případě účastníka různých expedic tyto předměty často pocházejí od primitivních národů, které čas a bytí vnímají výrazně jinak než Evropané. Významného učitele, siberutského šamana, například připomíná mentawajská čelenka, díky níž se spisovatel od svých každodenních problémů v duchu přenáší k poslednímu rozhovoru nejen s tímto, ale i dalšími svými učiteli. Možná ale překvapí, že zde ještě významnější roli hraje již zmíněná obyčejná skleněná kulička, jež se stává symbolem dětství a schopností vnímat čisté štěstí ze slunečního svitu a běžných okamžiků. Následně pak moment, kdy ji autorovo mladší já zahodí, protagonista interpretuje jako prudký vstup do dospělosti.

Kulička i čelenka se úzce pojí se dvěma tématy, která se linou celou knihou. Prvním z nich jsou neshody v manželství i ve vztazích obecně plynoucí z neschopnosti naslouchat tomu druhému. Jednak sledujeme rozpad vztahu spisovatele a jeho kamaráda alkoholika, který mu neustále volá a žádá ho o x-tou poslední laskavost, až protagonistův „pohár trpělivosti“ přeteče. Jednak je tu příběh spisovatele a jeho ženy, jejichž manželství vypadá na první pohled poklidně a bez vážnějšího důvodu k problémům, ale přesto v něm něco, co se muž snaží identifikovat, vře. V obou těchto vztazích se zdá, že jeden z dotyčných spíše mluví, zatímco druhý koná a snaží se zařídit to, co je potřeba udělat. Zajímavé ovšem je, že protagonistova role je v každém z nich trochu jiná.

Druhým průběžným tématem je smrt a loučení. Spisovatel věnuje řadu laskavých řádek nejen své babičce či otci, se kterým až ke konci života našel společnou řeč a opravdovou blízkost, ale i přátelům, s nimiž si už jinak než v duchu nepopovídá. O smrti a odcházení však promlouvají i další postavy, některé v rozhovorech s protagonistou, jiné třeba v esemeskách… A stejně jako v případě partnerských neshod i při vzpomínání na zemřelé nakonec spisovatel dochází ke stejnému závěru: je potřeba být laskavější k ostatním i sobě samému.

Formánkova kniha Nevím může leckomu přinést útěchu – minimálně vybrané pasáže z Bible tu moc jistě mají (i když by některé mohly být kratší), ale i samotné příhody ze života spisovatele-cestovatele mohou pomoci nahlédnout některé situace v jiném světle. A svým způsobem je to příhodné čtení na podzim, protože i když je hlavní děj několika zmínkami zasazený do léta, nálada knihy díky vzpomínkám na prázdniny u babičky, určitému životnímu bilancování, loučení a očekávání příchodu něčeho dalšího připomíná přinejmenším babí léto, ale možná ještě spíše blížící se konec roku.