„Byla jsem počata v roce 1927 na tanečním parketu v Buenos Aires.“ Těmito slovy dánská autorka Annette Bjergfeldtová (nar. 1961) začíná svůj svérázný román, odehrávající se v době, kdy svět začíná nabírat na otáčkách, lidem do života vstupuje technický pokrok a spolu s ním i gramofon a hudba. Hlavní roli tu nehraje jen vypravěčka Carmelita, ale také její temperamentní matka Fabiola, která dceru povila v sedmnácti letech, žije tangem a má zvláštní smysl pro boty. Takový smysl nemá nikdo jiný a Fabiola si díky němu vybuduje své místo pod sluncem, obutí na míru si od ní nechávají doporučit zámožní i obyčejní lidé z blízka a daleka.

Během argentinské revoluce se mladá matka rozhodne s dcerou prchnout, jenže osud je zavane místo do Paříže na ostrov Upper Puffin, kde se tango netančí a z bot se prodávají leda brodičky a dřeváky. Ovšem toto odlehlé místo, v němž Argentinky z velkoměsta působí více než exoticky, se pro obě stane pravým domovem. Bydlí tu inspirující paleta obyvatel, od rybářů přes zvěrolékaře a kněze až po lehkou děvu. V pestrém prostředí lidských charakterů i přírody rozehrává Annette Bjergfeldtová příběh mnoha forem lásky: nejen té partnerské, ale i té obecně mezilidské, lásky k životu a jeho rozmanitostem.

Vyprávění charakterizuje perspektiva dítěte, později dívky, která se pozvolna mění v mladou ženu a pátrá po svém neznámém otci. Jedním z nejinspirativnějších mužů je pro ni pan Saitó, který každoročně na jaře připlouvá na Upper Puffin s kočovným biografem. S ním vstupuje na ostrov sváteční atmosféra, promítání filmů místní obyvatele fascinuje a zároveň spojuje. Carmelita i její kamarádka Oona však projeví pro filmovou kulturu zvláštní nadání a kinematografie je provází i v dospělosti.

Smysl pro lásku

Dánská textařka, malířka a dnes už i spisovatelka Annette Bjergfeldtová obdržela dánskou cenu rádia P4 a byla dvakrát nominována na Grammy a třináctkrát na dánskou hudební cenu DMA. Píše písně pro Eddi Reader ze Skotska, dánské Vokaline a její skladby zazněly i v X Factoru.

Autorčina prvotina Kodaňská píseň písní byla dosud přeložena do 19 jazyků a s Kočovným biografem pana Saita má společného mnohé – jeho děj se neodehrává v Dánsku, ale v Argentině a posléze v Novém Skotsku. Stejně tak Kodaňská píseň písní začíná mimo Evropu, ovšem záhy se z Ruska přesouvá do Dánska, do ulice Palermovej, odkud Bjergfeldtová pochází. Obě knihy předkládají i stejný úhel pohledu; dění sledujeme očima dítěte, které pozvolna zraje v dospělého člověka. Rodinná sága je v obou případech protkána nejen vášní, ale i osobitým jazykem a nezvyklými slovními spojeními, která vplouvají do stereotypů života podobně jako děti samotné.

Annette Bjergfeldtová má výjimečný smysl rozpoznat důležitost nehmatatelných věcí, vycítit pojítko mezi životními obdobími, lidmi, zvířaty, prostředím. Ukazuje, že důležitější než hmotné statky jsou místa, okamžiky, pospolitost, teplá polévka, vůně, zvuky, tradice, ale také vlastní cesta každého z nás. Román Kočovný biograf pana Saita uzavírá konstatování, že v životě není čas na nic jiného než na lásku. A pro tu má autorka zvláštní jemnocit, dokáže ji předávat mezi řádky tak, že na čtenáře přímo sálá.

Stejně dokonale je vystiženo poetické prostředí fiktivního ostrůvku u Nového Skotska, k němuž v rozhovoru pro své dánské nakladatelství Annette Bjergfeldtová poznamenala: „Ostrov Upper Puffin hodně připomíná ten na samém východě Kanady, na který moji rodiče emigrovali ve 20. letech dvacátého století z ulice Palermovej. Zvolila jsem kanadský ostrov, protože má strmé útesy, omývá ho divoký, revoltující Atlantik, nebe se tu klene vysoko, nedaleko leží Titanik, najdete tu smrt utopením, krásu, úchvatnou přírodu, kostel a všechno, díky čemu v životě někdy balancujeme na hraně.“

Atmosféru ostrova odříznutého od zbytku světa doplňují archetypální postavy a spolu s nimi laskavost a pospolitost prostého bytí, dost možná pravá esence dánského hygge. Člověk má při čtení sto chutí zajet si k Fabiole koupit boty, zajít na promítání pana Saita a u zvěrolékaře poslouchat nahrávky tlukotu srdce a ubytovat se v námořnické ubytovně Betlém se čtyřiadvaceti pokoji. Kniha bude jednoduše bavit toho, kdo se v příbězích rád zabydluje, prožívá v nich dobrodružství, vášeň, smyslnost i sny.

K životu patří i karamboly

Annette Bjergfeldtová projevuje nesmírnou dávku empatie pro duši každého člověka, ukazuje, že k životu patří všechno: to krásné i to méně krásné, zklamání, radost i karamboly. Bezmála kolektivní román s dobrým koncem, v němž tragické události vyvažuje láska, tak připomíná pohádku. Carmelita, která spolu s panem Saitem lepí přetržená místa filmů, totiž postupně zjišťuje, že vystřihovat neradostné epizody nikam nevede.

Motivů, které se linou napříč příběhem a které ho spojují, je tu celá řada – ať už jde o koloběh přírody, rybolov, hnízdění papuchalků, ale také o otázky rodičovství, hledání otce, technický pokrok nebo vypuknutí druhé světové války i její konec, který se dotkne i tak odlehlých míst, jakým je Upper Puffin. Důležitou roli hraje i náboženství a naděje, že Bůh snad existuje a drží nad námi ochrannou ruku. A kromě hlubších témat je kniha také originální poctou obuvi.

Fantaskní svět jinotajů

Styl Annette Bjergfeldtové charakterizují překvapivá slovní spojení, autorka do románů integruje příběhy, které jí někdo vyprávěl, své prožitky, vjemy, ale i postavu vlastní maminky. V jejím osobitém a živém jazyce je patrná muzikálnost a unikátní zvukomalebnost. Výjimečná je její fantazie a vyjadřování plné neotřelých metafor (co se myslí pojmy kajuta, průnik nebo zbarvit do smetanova, vykládat pasiáns či vázat ambulantní uzly?), slovních novotvarů, hříček a jinotajných výrazů.

Na románovém ostrově se v jakési zmenšenině nachází vlastně celý svět. Každý člověk tu v sobě má svůj kočovný biograf vzpomínek, zážitků a událostí a vozí ho pořád s sebou, stačí zpomalit, zhasnout a začít promítat, nikam se nehnat, protože „v ráji už jsme“.