Když se v dnešní době stane z knihy bestseller, který navíc prorazí za hranice, stojí za tím výjimečné téma, autentická story, autor s příběhem nebo něco podobného. Román německé autorky Mariany Leky Co je odtud vidět (Was man von hier aus sehen kann, 2017), jehož se na domácím trhu prodalo přes šest set tisíc výtisků a jenž se přes rok držel v žebříčku bestsellerů týdeníku Spiegel, nenabízí na první pohled ani jedno z toho. Jeho jedinečnost spočívá naopak spíše v neokázalosti a nekonfliktnosti. Moderní pohádky o zapadlé německé vesnici ve Westerwaldu a o jejích svérázných obyvatelích, odehrávající se od osmdesátých let dvacátého století až do přelomu tisíciletí, si s nadšením všimly i The Guardian nebo New York Times, což prozrazuje, že tohle vyprávění překonává kulturní i jazykové rozdíly.

Babička Selma, která vídává ve snech exotickou okapi, předznamenávající smrt někoho z blízkých, vnučka Luisa hledající partnerskou i rodičovskou lásku, optik tajně zamilovaný do Selmy, alkoholik a později abstinent a pánbíčkář Palm, otec hledající sebe i svého otce, pořád naštvaná prateta Elsbeth, duchem nepřítomná matka zamilovaná do zmrzlináře, buddhistický mnich a pes Aljaška. Do tohoto malého společenství, v němž stejně jako v pohádce každého charakterizuje nějaká zvláštní schopnost, slabůstka či bizarní zvyk a kde nad vším bdí nadpřirozené síly, vložila autorka vše, co dělá život životem. Je tu láska, nenaplněné vztahy, tajnosti, přání i smrt, krutá a zbytečná. Ústřední hrdinkou je bázlivá malá Luisa, která dlouho sbírá sílu otevřít dveře do světa a nejraději tráví čas v blízkosti babiččiny sukně, což se nemění asi s přibývajícími léty, až to vypadá, že se ke kroku mimo své bezpečné teritorium nikdy neodváží.

V grimmovsko-márquezovské tradici

Mozaika drobných příhod, na hony vzdálených velkým dobrodružstvím, pluje v kouzelném bezčasí. Magickorealistickému, až márquezovskému vyprávění chybí jakýkoli historický či společenský kontext, rozmluvy postav připomínají pohádkové dialogy o dobru a zlu. Německá média v reflexi románu akcentovala zejména tradici bratří Grimmů, k nimž Mariana Leky některými motivy přímo odkazuje. Ačkoli se ani ona nevyhýbá krutostem osudu a bolesti, o poznání více je převažuje láskou, pochopením a odpuštěním.

Úspěch knihy spočívá do velké míry v tom, že autorka vtělila do svých postav kromě oné špetky bláznivosti i něco z každého z nás, a tak ve zprvu zvláštních figurkách postupně vidíme své vlastní strachy, touhy nebo chyby. Když se babičce Selmě na začátku příběhu ve snu zjeví okapi, je to, jako když se protrhne hráz. Lidé tváří v tvář nebezpečí začnou vyzrazovat své hříchy, tajemství či roky skrývaná přání – a tato zpovědní povodeň sice působí jako šílenství, ale šílenství nám tolik povědomé.

Mariane Leky, jíž vydání románu po téměř dvacetileté kariéře přineslo neočekávaný úspěch, napsala osobitý feel good příběh, který nevyhledává neshody, jimiž dnešní svět přetéká, ale snaží se o pravý opak. Pro náročnějšího čtenáře bude kniha příliš smířlivá. Spíše než cyniky a realisty tak osloví snílky, kteří věří, že pohádky neztratily svůj smysl a že zdaleka nejsou jenom pro děti.