Ve švédském literárním prostoru patří Marie Hermanson (nar. 1956) mezi etablovaná jména, debutovala v roce 1986 sbírkou povídek Det finns ett hål i verkligheten (Ve skutečnost je díra, česky vyšel pod stejným názvem v roce 2003 výbor z tvorby švédských spisovatelek včetně Marie Hermanson), o čtyři roky později představila svůj první román Snövit (Sněhurka), kde ovšem známý pohádkový příběh notně přepracovala. Pro její romány, z nichž je alespoň část dostupná i česky, je typický motiv odhalování tajemství o člověku, který se zpočátku zdá být někým jiným, než kým ve skutečnosti je. Až v roce 2021 ale vydala čistokrevnou detektivku Morový ostrov.

V kontextu autorčiny tvorby je vhodné uvést, že tento román svým způsobem navazuje na předchozí dílo Velká výstava, které se odehrává v jihošvédském Göteborgu během výstavy konané v létě 1923. Morový ostrov se odehrává v tomtéž městě o pouhé dva roky později, kdy vzpomínka na velkolepou výstavu je mezi Göteborčany stále ještě živá; jedná se ale o samostatný román, k jehož pochopení není znalost předchozího díla nutná. Zároveň se dle všeho jedná o první díl nové detektivní série, neboť letos autorka vydala další detektivku Längst in i skogen (Hluboko v lese) se stejnými vyšetřovateli v hlavních rolích.

Tímto novým přírůstkem do panteonu severských detektivů jsou vrchní strážmistr Nils Gunnarsson a jeho bývalá přítelkyně Ellen. Gunnarsson je oproti většině hlavních postav severské krimi relativně mladý, svobodný a nebojuje s depresemi, alkoholem ani chatrnou tělesnou schránkou, jeho postavení v rámci policejního sboru však přesto není úplně ideální. Jak se postupně čtenář dozvídá, vrchní strážmistr před nějakou dobou zachránil v přestřelce život svému přímému nadřízenému, a když byl krátce poté povýšen, vidí v tom jeho kolegové více důkaz šéfovy protekce než Gunnarsonových skutečných schopností. Zachráněný šéf Nordfeldt přitom sám zjevně dost dobře neví, jak by se měl ke Gunnarssonovi chovat, na jedné straně se mu cítí být zavázán za záchranu života, na druhou stranu si ho ale nechce příliš pustit k tělu, aby snad Gunnarsson neměl tendenci této vděčnosti využít ve svůj prospěch. Oproti dalším obvyklým klišé je ovšem i Nordfeldt zdatný kriminalista, a když někdy svými rozhodnutím průběh vyšetřování spíše zbrzdí, je nutné to připsat na vrub více jeho opatrnosti a zkušenostem než vyslovené neschopnosti. Z osazenstva policejní stanice si zasluhuje zmínku ještě recepční, slečna Brickmanová, která se sice drží v pozadí, ale přesto má v románu důležitější roli než jen jako mluvící itinerář ohlašující policistům, že s nimi někdo chce hovořit. Ze severské klasiky detektivního žánru lze její roli zhruba přirovnat k Ebbě z Mankellových příběhů o komisaři Wallanderovi nebo k Annice ze série Vraždy ve Fjällbacce. Gunnarssonova bývalá přítelkyně Ellen se do vyšetřování zločinu zapojí z vlastního rozhodnutí, její motivace ale přitom není zcela jasná – již dávno je zasnoubená s jiným mužem a přes její pokusy prorazit jako novinářka se ani nezdá, že by jí šlo o to získat materiál pro vytouženého sólokapra, který by konečně nastartoval její kariéru.

Ani zločin, který Gunnarsson vyšetřuje, nemá tak spektakulární formy, jaké by snad čtenář u severské detektivky očekával, v podstatě jde o vyšetřování vraždy muže s proříznutým hrdlem, byť pachatel použil dosti neobvyklého nástroje. Pátrání po vrahovi Gunnarssona zavede mezi ty nejnuznější obyvatele města i místní honoraci, hlavním místem pátrání se ovšem stává (fiktivní) ostrov Bronsholmen, zvaný Morový ostrov, neboť se na něm nachází karanténní stanice, do níž dříve bývaly umísťovány posádky připlouvajících lodí, pokud se u nich projevilo podezření na některé nakažlivé onemocnění. Ačkoliv se román odehrává koncem léta, prostředí ostrova je náležitě ponuré a čtenář spolu s ústřední dvojicí vyšetřovatelů zjišťuje, že zdaleka ne vše je zde takové, jaké se zdá být a hlavně jaké by být mělo.

Od většiny současných severských krimi se román odlišuje i poměrně pomalým, téměř až vleklým tempem vyprávění i samotného vyšetřování, mezi jednotlivými kapitolami často uběhne i několik dní, kdy se vyšetřování nikam neposune. Poměrně neobvyklá je i výstavba celé zápletky, kterou je ovšem v recenzi velmi nesnadné popsat, aniž by se recenzent zároveň nedopustil trestuhodného spoileru. Omezme se tedy na konstatování, že děj je, co se týče odhalení vraha, poměrně přímočarý a autorka téměř rezignovala na falešné stopy a zavádějící indicie. Podobně ze zpětného pohledu působí část pátrání prováděná Ellen vlastně zbytečně, její pouhá přítomnost však v klíčovém okamžiku představuje zlom, který napomůže k usvědčení vraha.

Ke kladům románu naopak patří vylíčení atmosféry poloviny dvacátých let, dotvářené nejen již zmíněnými vzpomínkami na nedávno konanou výstavu. Neexistenci mobilních telefonů a vysílaček čtenář samozřejmě očekává, k dobovým specifikům ale patří i skutečnost, že automobil je stále něco relativně nového a zdaleka nikoli samozřejmého, Gunnarsson ani jeho spolupracovníci ho dokonce ani neumí řídit a ke všem přesunům si musí pokaždé vyžádat pomoc kolegů ze specializované jednotky. Nesnáze řadových příslušníků teprve se rodící dopravní policie, jejich nízká autorita i omezené možnosti prosadit na ulicích a zejména křižovatkách dodržování velmi obecných a děravých dopravních předpisů představují oživení celého žánru a vytváří onen specifický prvek, díky kterému román v paměti čtenářů časem nezapadne mezi množství dalších vzájemně si podobných detektivek severské provenience. A snad je možné prozradit, že i mezi těmito zdánlivě samoúčelnými pasážemi se najde jeden z klíčových střípků, přispívajících k rozluštění celé záhady, kterou Gunnarsson a Ellen vyšetřují.

Morový ostrov tedy nepředstavuje úplně klasickou severskou detektivku, na kterou jsme si v posledních letech zvykli, čímž může část čtenářů zklamat, jinou část ale navnadit. Uvidíme, zda se český nakladatel odhodlá vydat i zmíněné pokračování, abychom se dozvěděli, jak se bude vztah mezi Gunnarssonem a Ellen vyvíjet dále i zda si autorka dokáže popsaný odstup od hlavního krimi mainstreamu udržet.