Anna Lihammer (*1973) patří k mladé generaci švédských archeologů a do povědomí švédské veřejnosti se zapsala úspěšnými populárně naučnými tituly Arkeologiska upptäckter i Sverige (Archeologické objevy ve Švédsku, 2010) a Vikingatidens härskare (Panovníci vikinského období, 2012), přičemž druhá jmenovaná kniha získala prestižní ocenění Årets bok om svensk historia (Kniha roku o švédské historii). Román Medan mörkret faller (Zatímco se snáší temnota) je jejím debutem na poli beletrie.

Román se odehrává na přelomu listopadu a prosince 1934, místem děje je především staré univerzitní město Uppsala a v menší míře také Stockholm. Děj začíná nalezením mrtvého těla jednoho z univerzitních profesorů, ke kterému dojde na poměrně bizarním místě – ve sklepení Anatomického ústavu, kde jsou přechovávána těla zemřelých, užívaná k výuce mediků a lékařskému výzkumu. Bizarnost celého nálezu podtrhuje i fakt, že oběti kdosi ještě těsně před smrtí trepanoval lebku. Vyšetřením případu je pověřena poněkud nesourodá dvojice staršího zkušeného komisaře Carla Hella a mladé policejní asistentky Marie Gustavssonové. Oba jsou konfrontováni s pro ně nezvyklým a vnějším vlivům uzavřeným univerzitním prostředím, ve kterém se však za fasádou akademických titulů a vědecké práce skrývají stejné motivy jako kdekoliv jinde – nenávist, touha po pomstě, závist, kariérismus i neobvyklé sexuální fantazie. Vše je ještě okořeněno atmosférou poloviny třicátých let, kdy se z Německa šíří po celé Evropě antisemitismus, rasová biologie a eugenické teorie, kterým se ve Švédsku dostalo více než vřelého přijetí. Kniha se tak stává něčím víc než obyčejnou detektivkou; čtenář si nemá během čtení klást pouze onu klasickou otázku „Kdo je vrah?“, nýbrž je také veden k zamyšlení nad vztahem mezi čistě aplikovanou vědou a etikou, což je otázka jistě aktuální i v dnešní době.

Autorka si však všímá nejen tehdejší politiky, nýbrž také dobové sociální situace: oba vyšetřovatelé představují opačné póly tehdy ještě silně rozdělené třídní společnosti – zatímco Hell pochází z bohaté důstojnické rodiny, rodiče Gustavssonové jsou tovární dělníci a ona sama se navíc musí prosadit v povolání, které bylo v době, kdy se román odehrává, považováno za typicky mužskou záležitost. Snadný život ale nemá ani komisař Hell, který v sobě ukrývá silná traumata z dětství, kdy jeho výchova hraničila až s týráním. To na něm zanechalo také jisté zdravotní následky, které se samozřejmě projeví v nejnevhodnějším okamžiku celého pátrání.

Vykreslení dobové atmosféry zvládla autorka skutečně velmi dobře, s některými jejími hodnoceními však nejspíš nebude řada čtenářů bezvýhradně souhlasit – např. tvrzení, že dokladem civilizovanosti muže je skutečnost, že mu nevadí, když je mu manželka doslova na každém rohu nevěrná, považuji přeci jen za poněkud přehnané i pro 21. století, natož pro rok 1934. Stejně tak ohledně počtu postav s homosexuálními sklony a především tolerance ze strany jejich okolí bylo nejspíše autorčino přání otcem myšlenky. Některé pasáže na začátku knihy, týkající se vývoje rasové biologie jako vědy, pak snad mohla autorka poněkud zkrátit. Českého čtenáře nicméně jistě potěší, že v jednom z těchto zdlouhavých exkurzů je zmíněn také zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel.

Ve srovnání s bohatou (až nepřebernou) švédskou produkcí detektivní literatury je třeba ocenit, že autorka nesáhla k tradičním klišé, se kterými si čtenáři na celém světě švédské detektivky spojují: v knize se nevyskytuje žádná odlehlá vesnice ponořená větší část roku do tmy, žádný dlouhodobě nezaměstnaný alkoholik, žádný zoufalec řešící dlouhodobé deprese sebevraždou ani studené a nevlídné mořské pobřeží, dokonce v knize nenajdeme jedinou zmínku o sněhu, což je u románu odehrávajícího se v prosinci ve Švédsku skutečně překvapivé.

Anna Lihammer svým debutem na poli beletrie nastavila sama sobě opravdu vysokou laťku a lze jen doufat, že ji dokáže udržet i v dalších pokračováních příběhů Hella a Gustavssonové, na kterých již pracuje.

Na podzim 2014 získala kniha ocenění za nejlepší detektivkářský debut roku.