V posledních letech se objevilo několik knižních svědectví z nitra hrůzných koncentračních táborů, které v odlehlé autonomní oblast Sin-ťiang vyrostly: Vzpomínky Gülbahar Haitiwaji na její několikaleté utrpení nebo dramatický příběh mladé Mihrigül Tursun a jejích dětí si můžeme přečíst i česky. Kniha básníka, režiséra a dokumentaristy Tahira Hamuta Izgila, která se k nám nyní dostává díky nakladatelství Práh a překladu Jitky Jeníkové, ovšem přináší novou perspektivu i jiný jazyk. Na rozdíl od dvou výše zmíněných vyprávění, která byla zaznamenána prostřednictvím novinářů, Izgil o své zkušenosti s pronásledováním vypráví vlastními slovy, byť skrze paralelně vzniklý překlad amerického historika a ujguristy Joshuy L. Freemana. Je to vyprávění prostoupené úzkostí, strachem a smutkem. Ukazuje postupnou a systematickou „likvidaci“ současných představitelů ujgurské kultury. Autor se nesnaží prvoplánově šokovat hrozivým líčením táborů ani vyvolat senzaci, přesto je výsledný text naléhavým a vysoce znepokojivým varováním před možnou podobou totality ve 21. století. Mimořádnou výpovědní i literární kvalitu knihy letos ocenil americký Národní kruh knižních kritiků (NBCC) a autorovi udělil John Leonard Prize za knižní debut.

„Zničme etnické separatisty!“

Kniha se čte jako psychologický thriller sledující plíživý nástup orwellovsky dystopické reality neustálého státního dohledu. Jejími hrdiny jsou intelektuálové a jejich blízcí či studenti, ale i prostí řemeslníci, s nimiž autor přichází do styku v čajovně, v obchodech, na úřadech. Všichni cítí na vlastní kůži, že politické napětí po nepokojích v roce 2009 přituhuje. Čínská vláda dochází k závěru, že turkické národy Sin-ťiangu je nutné za každou cenu počínštit a vymýtit tak „jed“ panturkismu a panislamismu vedoucí k separatistickým tendencím. Nejdříve je třeba zamezit kontaktu s vnějším světem a potlačit nečínskou identitu místních: blokuje se internet, zabavují se rádia, na seznamu zakázaných věcí přibývají náboženské předměty, tradiční hudební nástroje i oblečení. Dát dětem příliš etnicky znějící jména, prodávat historické romány nebo zdravit tradičním pozdravem „essalamu eleykum“ se rovná ideozločinu. Všichni doufají, že tento „poryv větru“ brzy zase ustane. Jenže zpřísňování bezpečnostních opatření a úřední šikana neberou konce. „Někdy si říkám, že je možná lepší být kráva než Ujgur,“ prohlásí před autorem jednoho dne jeho přítel.

Po nástupu Si Ťin-pchinga do vedení Komunistické strany Číny a obzvlášť po roce 2016 začínají lidé postupně mizet neznámo kam. Šíří se různé zvěsti a domněnky. Ujgurští obchodníci prochází státem nařízeným tréninkem, vyzbrojují se píšťalkami a obušky, aby vytvořili „obrannou linii proti teroristům“ a byli připraveni zasáhnout, kdyby se na ulici něco semlelo. Ti, kdo někdy cestovali do zahraničí nebo chodí často do mešity, jsou posíláni „na přeškolení“. Množí se ostnaté dráty a kontrolní stanoviště. Už léta přidušený kulturní život utichá. V první půli roku 2017 se nakonec strhne dosud nejprudší „bouře“ a sebere jistotu i těm, kteří si dosud mysleli, že jim se nemůže nic stát. V lágru končí bez odsouzení a za smyšlené zločiny často i známé a zámožné osobnosti. A čtenář si spolu s autorem v duchu klade otázku, kam až to všechno může zajít?

Převýchovné tábory

Když jednoho dne dostane Izgil spolu se svou ženou předvolání na policejní stanici kvůli otiskům prstů, ozve se v něm bolestivá vzpomínka na rok 1996, kdy byl zatčen na hranicích Číny a přes tři roky vězněn, protože chtěl odjet na studia do Turecka. Oficiálně jej však zadrželi za „pokus o propašování nezákonných a tajných materiálů ze země“. Tuší tím pádem, jak čínská převýchova vypadá, a uvědomuje si, že může brzy znovu přijít na řadu. Ve sklepě policejní budovy toho dne zahlédne nechvalně proslulou „tygří židli“, používanou k mučení vězňů. Policie zrovna provádí masové skenování tváří, nahrává hlasy milionů Ujgurů, odebírá jim otisky prstů i vzorky krve. Zmínka tohoto posledního opatření v knize působí obzvláště mrazivě, neboť Čína prokazatelně využívala politické vězně k nelegálním transplantacím orgánů.

V řadě ohledů se Tahir Hamut Izgil – na rozdíl od kolegů a příbuzných v rodném Kašgaru – nacházel v dobré situaci: jako filmový režisér žijící ve většinově chanském Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu, měl dobré kontakty v Číně i v zahraničí a finančně si nevedl nejhůř. Mohl si tudíž dovolit podstoupit nebezpečnou anabázi, jejímž cílem byl azyl ve Spojených státech. Věděl, že pokud ve vlasti zůstane, dřív nebo později spadne klec. A že jeho dvě dcery nečeká v Čínské lidové republice zářná budoucnost. Jeho život se tak změnil v každodenní boj s čínskou byrokracií a mučivé čekání na chvíli, „až si pro něj v noci přijdou“. Poučen zkušenostmi spal v nejhorších měsících roku 2017 výhradně s teplým oblečením připraveným vedle postele, protože policie odvážela lidi po bleskurychlých přepadeních v pyžamech. „Měl by sis vzít raději ten černý svetr, je teplejší,“ radí mu zoufalá manželka.

Ponížení, komplicita s režimem, nebo stud utečence?

Panující poměry nutí autora neustále hledat způsoby, jak se přizpůsobit rychle se měnícím nařízením. Musí činit obtížná rozhodnutí – o kariéře, budoucnosti rodiny a bezpečí okolí. Manévrovací prostor určuje arogantní a všehoschopná Komunistická strana Číny a její policisté a úředníci, kteří jsou navíc, stejně jako autor, často Ujgurové. Policisté Ekber a Midžit Izgila sledují, vyslýchají a přesvědčují ke spolupráci s bezpečnostními složkami; mladé Ujgurky Güldžan a Adile rozjíždějí slibnou kariéru úřednic v sousedském výboru zodpovědném za hodnocení „spolehlivosti“ obyvatel čtvrti; příslušník Veřejné bezpečnosti Mekhmut se možná podílí na zatýkání kádrově nespolehlivých přátel… Na druhé straně chanský provozovatel malé cestovky Izgilovi se zřejmě upřímnou účastí pomáhá k získání zahraničních víz. Jestliže se ostrý morální kontrast mezi Ujgury a většinovými Chany v Izgilově vyprávění rozostřuje, vystupuje tak na povrch složitá realita běžného života milionů obyvatel Sin-ťiangu pod všudypřítomným dohledem Velkého bratra. 

„Noc zahalila ty s rudou krví, / stejně jako ty s krví černou. / Úsvit přinesl světlo zapomnětlivým, stejně jako pomstychtivým. // Spěchal z pohřbu žehem, smrt si z tváře omýval větrem / a pak / od věrného východu k vrtkavému západu, / od truchlivých výšin k radostným nížinám, od známých okrajů k neznámému středu, vyrazil krokem člověka, jenž se noří.“ (Cesta jednoty, s. 92)

Sugestivně děsivé zápisky Tahira Hamuta Izgila nabízejí pronikavé postřehy o genezi a průběhu kulturní a demografické genocidy, kterou Čínská lidová republika cílevědomě provádí už řadu let. Mohou také sloužit jako varovné nahlédnutí do možné budoucnosti autoritářských režimů. Zemí, které by rády napodobily čínský způsob kontroly svých obyvatel, není málo a některé už se ve stopách Číny vydaly.