Na dějiny Prahy se často jaksi automaticky nahlíží z perspektivy českých dějin a jejich regionální aspekt stojí v pozadí zájmu veřejnosti i odborníků. Vzhledem ke skutečnosti, že Praha byla tradičně sídlem panovníků, prezidentů, klíčových institucí zemské a státní správy, univerzity i centrem celonárodního společenského a kulturního života, to má své opodstatnění, pro řadové obyvatele města však jistě v každodenním životě hrály důležitější roli pragmatické otázky týkající se bydlení, dostupnosti pitné vody, jídla, v pozdější době také elektřiny, plynu, dopravy, osvětlení a podobně, čímž se Pražané nelišili od obyvatel jiných měst. Podobně jako jinde pak řešení těchto problémů spadalo do kompetence úřadů, které bychom dnešní terminologií označili za samosprávné orgány, přičemž nejvíce „na ráně“ byl vždy ten, kdo formálně stál v čele celého města, ať už se jeho funkce označovala v průběhu staletí jakkoliv. Monumentální publikace První v obci s podtitulem Purkmistři, starostové a primátoři města Prahy 1784–1989, na níž se podílelo celkem 27 autorů a kterou k vydání připravil Archiv hlavního města Prahy ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem Akademie věd ČR, se zaměřuje právě na tuto obvykle, avšak neprávem upozaďovanou kapitolu pražských dějin. Malý zájem badatelů i veřejnosti o dané téma ostatně dokládá i prostá skutečnost, že jen o velice malém počtu osobností, které v čele sjednocené Prahy stály, vznikly samostatné monografie nebo alespoň vědecké studie, jakkoliv se na druhou stranu vyskytly i velice vzácné případy, kdy byly publikovány memoáry dotyčného primátora, či dokonce o jeho životě vznikl hraný film (Rudý primátor o životě Václava Vacka).

Chronologicky je kniha vymezena sjednocením čtyř pražských měst v roce 1784 (připomeňme jen, že se nejednalo o první pokus o spojení těchto samostatných správních jednotek, jak nedávno znovu ve své publikaci připomněl Martin Nodl) na straně jedné a rokem 1989, respektive počátkem roku 1990, kdy se funkce vzdal poslední komunistický primátor Josef Hájek, na straně druhé. Sjednocená Praha pochopitelně v mnohém navazovala na tradice sahající do dob mnohem starších, proto je nutné ocenit úvodní studii Od prvního mezi konšely k primátorovi z pera Veroniky Knotkové, Václava Ledvinky, Martiny Maříkové a Jaroslavy Mendelové, která srozumitelným způsobem popisuje vývoj funkce purkmistra, starosty a primátora už od středověku i jejich roli v samosprávě i státní správě. Pokusy sestavit seznamy osob působících v těchto funkcích před rokem 1784 sleduje ve své studii Jiří Smrž, přičemž není bez zajímavosti, že první takovýto soupis sestavil a publikoval z pozice městského archiváře básník a pohádkář Karel Jaromír Erben.

Základ knihy nicméně tvoří chronologicky řazené medailonky, v nichž autoři představují jednotlivé pražské purkmistry, starosty a primátory. V případě, že na sebe funkční období jednoho člověka navazovala, je jeho působení shrnuto do jednoho medailonku, pokud se však dotyčný vrátil do funkce poté, co byl mezitím na pozici vystřídán někým jiným, je každému jeho mandátu věnován medailonek samostatný. Autoři se přitom nezaměřují jen na působení dotyčného ve sledované funkci, nýbrž stručně sledují celý jeho život, Umožňují tím čtenářům nejenom obdivovat příklady společenského vzestupu některých sledovaných, kdy se vlastní pílí vypracovali z nuzných poměrů až do této prestižní funkce (někdy se ovšem nelze zbavit dojmu, že dotyční či jejich příznivci životní příběh ex post v některých obrysech upravili), ale zároveň leckdy se i zamyslet nad pravdivostí úsloví o pomíjivosti světské slávy: někteří z těchto politiků zemřeli téměř v zapomenutí, ne-li přímo chudobě.  Jiní se naopak – i dlouhá léta po konci ve funkci – dočkali pohřbu vpravdě velkolepého a alespoň zpětně uznání zásluh, které jim během života političtí protivníci upírali.     

Tematicky pochopitelně nebylo dost dobře možné dějiny města oddělit od dějin globálních, či řekněme celostátních, do medailonků (označovaných v knize málo obvyklým výrazem „biogramy“) jednotlivých osobností, které v čele sjednocené Prahy stály, se tak nutně promítají události jako revoluce v roce 1848, obě světové války, Sametová revoluce, ale i napoleonské války či válka prusko-rakouská; jen v několika málo případech však témata velkých dějin tvoří převážnou část obsahu daného medailonku. Naopak je nutné ocenit, že se autoři snažili i na tyto události nahlížet perspektivou urbánních dějin a mapovat jejich dopady na život města a jeho obyvatel i snahu dotyčného starosty či primátora o zmírnění dopadů negativních. Jednotlivými kapitolami se nicméně prolínají i mnohé městské projekty, jejichž realizace dalece přesahovala délku jednoho volebního období. Výstavba jatek, vodáren, plynáren, elektráren, výkup a následné bourání městských hradeb, připojování okolních obcí, to vše byly záležitosti, u nichž bylo nutné překonat komplikace finančního, byrokratického i technického charakteru, přičemž nelze zapomínat ani na rozdělení pražské populace na českou a německou část. I to s sebou neslo značné potíže a vzedmutí národnostních vášní mohlo znamenat další zdržení celého projektu i značné riziko pro další politickou kariéru dotyčného. Případů, kdy byl některý ze starostů mezi lety 1848–1918 osočen z přílišného nadržování Čechům či Němcům, nalezneme v knize velmi mnoho. Nechybí samozřejmě ani případy politiků, kteří byli v důsledku změněných politických poměrů rozhodnutím shora nuceni na funkci rezignovat.

Čtenář žijící v realitě posledních let si přitom ke svému pobavení nad knihou ověří platnost úsloví, že „všechno už tu bylo“. Pokud byl některým pražským primátorům v nedávné době předhazován jako zásadní handicap jejich mimopražský původ, tak i při letmém prolistování knihou lze snadno zjistit, že v průběhu sledovaných dvou set let představovalo místo narození (dnešní) Praha u nejvyšších pražských představitelů spíše výjimku než pravidlo a nechybí ani případy, kdy se dotyčný narodil mimo dnešní území České republiky, přičemž asi vůbec nejdále od Prahy se narodil primátor Zdeněk Zuska, totiž v Užhorodu (ovšem jako syn tam dosazeného českého úředníka). I k angažovanosti pražského magistrátu v zahraniční politice bychom našli na přelomu 19. a 20. století paralelu, kdy autoři dokonce s nadsázkou konstatují, že magistrát tehdy plnil roli jakéhosi českého ministerstva zahraničí. Nelze přitom popřít, že aktivity Jana Podlipného v tomto směru stály u zrodu úzkých česko-francouzských vztahů, z nichž měly užitek jak prvoválečný zahraniční odboj, tak i nově vzniklé Československo.

Bez zajímavosti nejsou ani okolnosti, za nichž byli někteří představitelé města do své funkce zvoleni. Snad až příliš často slavili úspěch kompromisní kandidáti, u nichž se neočekávala výrazná aktivita, o nesmiřitelnosti stranických volitelů svědčí i počty kol, v nichž se volilo, než se podařilo dosáhnout rozhodnutí (rekordmanem je v tomto ohledu patrně poslední staročeský starosta Vladimír Srb, zvolený v šestnáctém kole volby). Ani jednou zvolený purkmistr či starosta ale neměl svou funkci jistou, neboť jeho jmenování musel schválit císař – tak například František Dittrich se stal starostou jen díky tomu, že předchozí čtyři vítězové volby byli císařem odmítnuti, případně se funkce sami vzdali ještě před vlastním začátkem mandátu. Autoři zaznamenali i případy, kdy byl vyhlédnutý zkušený úředník raději osloven napřímo, protože do volby se přihlásili samí nevyhovující kandidáti, a pro tuzemskou politickou tradici je svým způsobem symbolické, že hned první purkmistr Bernard Augustin Zahořanský z Vorlíka byl zvolen vlastně protiprávně, protože na seznamu kandidátů vůbec nefiguroval.

Výše uvedené příklady představují spíše výčet určitých kuriozit, které kniha obsahuje, jedná se však o odbornou publikaci splňující nároky na tento typ literatury kladené. Autorům nechybí historická či archivářská erudice a jednotlivé medailonky jsou vždy napsány odborníky na dané historické období, kteří život a působení dotyčného politika dokáží zařadit do nezbytného dobového kontextu. Společnou prací se jim podařilo zaplnit mnohá bílá místa české historiografie i obohatit a rozšířit stav dosavadního poznání v případech, kdy se nejedná o vysloveně neznámá jména historie, avšak jejich působení v čele Prahy nepředstavuje hlavní důvod jejich obecné známosti (například Přemysl Šámal). Otázka čtivosti je v tomto případě samozřejmě velmi subjektivní a souvisí se zájmem individuálního čtenáře o konkrétní historickou epochu. Určitou výhodu mají v tomto ohledu nepopiratelně autoři medailonků chronologicky bližších dnešní době, autorům se však podařilo udržet text na úrovni přístupné i čtenářům bez hlubšího historického vzdělání i v případě nám časově nejvzdálenějších purkmistrů sjednocené Prahy.

Kniha První v obci tak představuje cenný příspěvek k hlubšímu poznání dějin moderní Prahy a pro další badatele dobrý odrazový můstek pro vlastní výzkum, přínosná je ale i pro obyčejné zájemce o minulost hlavního města, v jehož čele stáli nakonec zase jen lidé, se všemi svými silnými a slabými stránkami.