Petr Horáček (1967) je český ilustrátor a autor knih pro děti, který žije od r. 1994 ve Velké Británii. Vystudoval AVU. Jeho knihy vycházejí v Británii, v České republice a v překladech do skoro dvacítky jazyků. Již podruhé navštívil třinecký festival ČteFest, kde také vznikl tento rozhovor.

iLiteratura: U vašich knih vidím jeden opakující se motiv: zvíře, které nezapadá mezi ostatní. Ať už je to modrý tučňák, sovička, která chce létat ve dne, husa, jež se pustí mimo hejno, nebo medvěd hledající kamaráda… nakolik je téma někam patřit pro vás důležité? A jak souvisí s vaší zkušeností života v Británii?
Petr Horáček: Vždy se snažím, aby se děti mohly s postavičkou v mém příběhu identifikovat. Děti jsou úplně stejně inteligentní jako my, jenom nemají stejné zkušenosti. A to do určité míry limituje témata dětských knížek. V těch mých se opakuje otázka domova nebo identity, to je pravda. Nalézt se, najít místo ve společnosti… A možná to je i můj problém – někam zapadnout a patřit.

Českost v Anglii

iLiteratura: Podařilo se vám to?
Petr Horáček: Uvědomuju si, že přesně půlku svého života jsem v Čechách, půlku v Anglii a na otázku, kde je můj domov, se mi špatně nachází odpověď. I když si myslím, že domov je v hlavě. To, co si nosíme s sebou. Mé děti se narodily v Anglii, já v Čechách. Cítím se být Čechem, ale domov mám v Anglii. Tam žiju se svou ženou, tam mám svůj dům, svůj ateliér, děti. A půlku svých kamarádů.

iLiteratura: Hraje v Británii nějakou roli původ, nebo je společnost natolik kosmopolitní, že ne?
Petr Horáček: Lidé mi tam opakovaně říkali, že jsem příliš český. Jako malíř, jako ilustrátor. Když jsem se jednou ptal, co to znamená, redaktorka, která se takhle vyjádřila, se trochu bála, jestli se mě nějakým způsobem nedotkla. To vůbec ne, jen upřímně nevím, co „příliš český“ znamená. Práce českých ilustrátorů je opravdu úžasná, velká spousta z nich je hodně dobrých, zvláště těch nových. Já ale nevím, co je typicky česká ilustrace. Je to Trnka? Nebo Šalamoun? A co má Šalamoun společného s Trnkou, s Pilařem nebo s Milerem? Když se na jejich věci podíváte, každý je jiný. Ale pak jsem si sám našel odpověď. Být český možná znamená, že je tam maličko sentimentu, ale hlavně že české knížky nebývají bez pointy či bez myšlenky, což je jinak docela obvyklé. Mně se v Anglii stává, že mi lidé říkají: Nám se vaše knížky líbí, protože mají nějakou myšlenku. Možná to je to češství. A pokud to tak je, pak je všechno v pořádku.

iLiteratura: Nemůže být ta českost i v barevné škále vašich ilustrací a v jejich provedení? Zvláště ta pozadí jsou hodně výtvarná…?
Petr Horáček: Možná máte pravdu, to ty mé knížky možná trošku odlišuje. Anglická ilustrace, to jsou vodovky, tužka… jsou spíše realistické… I když nechci mluvit o něčem typicky anglickém, protože jim sám někdy vyčítám, že se mě snaží zařadit někam do východní Evropy, do Čech, a nechci se chovat stejně. Co se barev týká, když mi vyšly v Anglii první knížky, někdo o mně napsal (a to byla největší pochvala, které se mi dostalo), že jsem takový myslící Eric Carle. To je autor Velmi hladové housenky a dalších knih. Kvůli němu jsem vlastně začal ilustrovat, protože jeho věci mám rád. A je fakt, že jeho barevná škála je podobná té mé, používám také koláž. Myslím ale, že má podobnost s Carlem je spíše myšlenková.

iLiteratura: Musíte si na tu podobnost dávat pozor?
Petr Horáček: Stalo se mi, že jsem udělal knížku o chameleonovi a poslal ji nakladateli, a v tu chvíli mi někdo řekl: Viděl jsi Carlovu knihu Chameleon? Já ji v životě neměl v rukou, protože v Československu nevyšla. Tak jsem se zhrozil a řekl jsem, že to dělat nebudeme. Ale byl to jeden z prvních nápadů na dětskou knížku, který jsem měl.

Ilustrátorem díky náhodě

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste popisoval, že k ilustraci jste se dostal dílem náhody, protože při studiích ještě v Československu jste se věnoval něčemu jinému.
Petr Horáček: Ano, dělal jsem plakáty, občas nějaké logo – nebylo toho mnoho, ale v devadesátých letech jsem za plakát pro Komerční banku dostal tolik, jako mí rodiče za dva měsíce práce. První ilustrace jsem v Británii kreslil vlastně náhodou, pro jednu doktorku, která měla nápady na dětské knížky. Ty příběhy nebyly špatné, ale chtěla si je vydávat sama. Vymyslela, že uděláme hned pět dílů, vyrobíme trička, potiskneme talíře… jenže pak zjistila, že u knížek je podstatná distribuce. Já bych jí to řekl, kdybych to věděl, ovšem já to nevěděl. Bez distribuce to nejde, v Anglii je to naprosto nemožné. A nápad udělat rovnou pět dílů je také nedomyšlený. Navrhovat talíře člověk může jen tehdy, když se knížky prodávají. Doktorce plán nevyšel, ale já si při tom uvědomil, jak mě ilustrování moc baví.

iLiteratura: Bylo to překvapení?
Petr Horáček: Ano. Ono vždycky mě bavilo kreslit si a vymýšlet příběhy a v té době jsem měl malé děti, což bylo skvělé. Strávíte den na koberci, vidíte stůl zespodu, začnete vzpomínat, jaké to bylo, když jste stůl zespodu viděl poprvé, a on to nebyl stůl, ale loď nebo bunkr. Najednou se mi to začalo v hlavě spojovat. Mě ale vždy bavilo si hrát. I když jsem studoval malbu na akademii, stejně jsem si dělal koláže a jiné blbůstky. Nebo jsem ilustroval či kolážoval dopisy, hodně jsem tehdy lidem psal.

iLiteratura: Takže kamarádi by si je měli nechat, protože mají doma artefakt…
Petr Horáček: Jestli si je nechali, tak fajn, jestli si je nenechali, tak jsou pryč. Ilustrovaný dopis jsem nevytvořil už léta.

Nesnáze anglického trhu

iLiteratura: Myslím, že máte jedinečný pohled na britskou i českou nakladatelskou scénu. Knihy vám v Británii vycházejí u nakladatelství Walker Books, zároveň i tady v České republice. V čem se to liší, v čem podobá?
Petr Horáček: Nevím, jestli k tomu můžu něco říct. V Čechách mi přibližně tři knihy vyšly u Albatrosu, zbytek u Portálu. Walker Books vydává i mé knihy s českým překladem, v koedici, takže zde vycházejí ve stejné kvalitě jako v Anglii. Walker Books trvá na tom, aby to tak bylo, po nějakých předchozích zkušenostech. Pak ještě vydávám u nakladatelství Otter-Barry, tyto knížky si nakladatelství Portál vydává v české verzi samo, a perfektně. Mám na mysli kvalitu papíru a barev – jsem s nimi velice spokojený.

iLiteratura: Při vašem vystoupení na třineckém ČteFestu doléhaly ze sálu výbuchy smíchu.  Vystupujete před dětským publikem často?
Petr Horáček: Já těch vystoupení dělám v Anglii hodně, jezdím po školách, po festivalech. Ono vlastně pro ilustrátory, zvlášť pro ty, kteří dělají jen ilustrace, to může tvořit značnou část příjmů. Žít jenom z ilustrací na nějaké vyskakování není. Objíždět školy a festivaly je prostě nutnost, ale hlavně to prodává knížky. To je v Anglii velký problém, protože tamní trh není v pořádku. Existuje tam prodejce Waterstones, který má monopol. Je jim v podstatě jedno, co prodávají, jenom aby to bylo levné a oni na tom vydělali.

iLiteratura: Je to distributor?
Petr Horáček: Ne, prodejce. Skoupili všechny knihkupce. V jednom roce nebylo dne, aby nezkrachovali nějací tři malí knihkupci. Teď se to trošičku zvedá, ale je to velký malér. V Anglii, když přijdete do dětské sekce knihkupectví, najdete často tři regály. V jednom je pouze Gruffalo a další knížky od  Julie Donaldson. Ta zpracovala starší, existující příběh o myšce, která si vymýšlí příšeru, aby zastrašila větší zvířata… Donaldson je dobrá autorka, ovšem knížky chrlí ve velkém. A Waterstones prodávají ze sedmdesáti procent jenom její knihy. V dalším regálu je jen Prasátko Peppa. A poslední regál, tam jsou nahňácaní všichni ostatní, často úžasná jména. John Burningham, Brian Wildsmith… Walterstones bere jenom paperbacky, aby se jich vešlo víc do regálu a nemuselo se platit uskladnění.

iLiteratura: Jak by se to dalo dělat lépe?
Petr Horáček: Vydavatelským nebem – i když by se mnou spousta lidí nesouhlasila – je pro mě Holandsko, kde mají stále pevné ceny, takže každý titul stojí všude stejně, a když se má něco zlevnit, všichni vydavatelé se na tom musí shodnout. Ale hlavně, pro vydavatele je hrozně drahé uskladnění a v Holandsku mají nakladatelé společné sklady a platí stejně. Takže si ničím nekonkurují. V Anglii existovaly fixní ceny knih ještě před pětadvaceti nebo třiceti lety také. Pak se rozhodli, že je zruší, aby si někdo nahrabal. Je v tom obyčejná nenažranost.

Proč je moucha holka?

iLiteratura: Kdy jste začal psát i vlastní texty?
Petr Horáček: Já jsem začal u Walker Books s leporely, za ně jsem dostal cenu a to vlastně nastartovalo mou kariéru. Když jsem přijel do Anglie, neuměl jsem moc anglicky – skoro vůbec, takže já se na leporelech vlastně učil –, ale pak jsem se rozepsal. Zvláštní je, že ještě v době, kdy jsem anglicky moc neuměl, mi říkali, že mám bohatou slovní zásobu. Možná je to tím, že mě baví čeština, rád si hraju se slovy. A v angličtině jsem si uvědomil, že jazyk musí mít v knížce rytmus. Text se v každém případě ladí s redaktorem, je velice důležité mít s ním dobrý vztah a pracovat společně. Bez toho by dobrá kniha nevznikla.

iLiteratura: Vstupují do práce s rukopisem někdy představy, co by mělo či nemělo být „správné“? Česko-britský ilustrátor Alex Brychta mi líčil, že u svých báječných knih z Oxford Learning Tree musel pro arabský trh smazat z knížky hamburgery… Vstupují do hry třeba představy, jaký by zvířátka měla mít gender nebo třeba barvu…?
Petr Horáček: U mě moc ne, u zvířátek to tak přece jen nebývá. Ovšem stalo se mi, že jsem byl pozvaný na takto zaměřenou diskusi s ilustrátory. Nestačil jsem se na ni připravit. Hovořili jsme o ilustracích, všechno šlo dobře, ale pak mi někdo řekl: Nám se líbí, jak u tebe vždycky myška je holka, moucha je holka, liška je holka, a to je od tebe hrozně hezké. Jak tě to napadlo? Vysvětluji, že jednak mám doma dvě dcery… ale oni chtěli slyšet, že jsem feminista. Feminista jsem, ovšem vysvětlil jsem, že takhle to vychází z mého rodného jazyka. Myška, moucha a liška jsou vždycky holky. … Zboural jsem jim to. Dívali se na mě zklamaně. Myslím, že tlačit na pilu je blbost. Opravdu dobré ilustrace by měly být nadčasové. Ilustrátorů, kteří propadají módnosti, jsou spousty. Myslím si, že z těch, kteří jsou nejslavnější dnes, se za deset let nebude vědět o nikom.

iLiteratura: Jak hodnotíte ČteFest?
Petr Horáček: Úplně prvně mě tam vzali lidé z nakladatelství Portál při cestě do Olomouce. Seznámil jsem se s lidmi z knihovny a bylo to tak skvělé, že jsem věděl, že se tam chci přijet podívat znovu. Pak jsem byl na ČteFestu minulý rok, připravili výstavu mně a mé dceři Tereze, přišla spousta lidí, mělo to skvělou atmosféru, tak jsem přijel letos znovu.

iLiteratura: Jak ČteFest zapadá do vašich zkušeností s festivaly v Británii a ve světě?
Petr Horáček: ČteFest je festival relativně malý, ale o to hezčí, protože je komorní a přátelský. Můj nejoblíbenější knižní festival ve Skotsku byl donedávna Edinburgh. Probíhá ve stejnou dobu jako divadelní festival Fringe, s nímž ale nemá nic společného. Organizátoři byli velice fajn, ilustrátory a další autory zvali na několik dní. Člověk absolvoval vystoupení, šel do týpí a sešel se tam s dalšími autory, bylo skvělé, že jsme měli čas na kus řeči a mohli se vidět. Trochu se to tam ale změnilo. Hodně prestižní festival je Hay-on-Wye nebo Cheltenham, pak existuje spousta malých festivalů, u nichž člověk nikdy neví, co má čekat. Někde je spousta obecenstva, někde pět dětí. Na ČteFest často přicházejí školy, takže mám pro své vystoupení vždy obecenstvo, možná ale, kdybych to dělal pro veřejnost, že by tolik lidí nepřišlo.

Až připluje bílá velryba

iLiteratura: Do knížek pro hodně malé děti dokážete vložit vážná témata. Třeba v Modrém tučňákovi je záhadná velryba, hodně metaforická…
Petr Horáček: Modrý tučňák měl donedávna šestnáct verzí. Knížku jsem napsal, když mi umřel nejlepší kamarád. V knížce byla bílá velryba jako předzvěst něčeho, co vás jednou odveze od kamaráda pryč. A takhle měl vypadat i konec – že přijde doba, kdy se zase uvidíme.

iLiteratura: Ten příběh jako by nabízel, že tučňák by na onu velrybu mohl nastoupit a odjet…
Petr Horáček: Nakladatel to nevydýchal. Hrozně dlouho mě mrzelo, že jsem na tom netrval. Teď už jsem s tím srovnaný, myslím, že to vlastně dopadlo dobře a ten konec je fajn. Ale dlouho jsem si představoval, že bych si jednou udělal ještě tu starší verzi.

iLiteratura: Jaká další zatěžkanější témata jste v knihách zpracoval?
Petr Horáček: Knížka Poslední tygr – The Last Tiger (česky dosud nevyšla) vypráví o velkém, silném tygrovi, kterého chytili a strčili do klece, všichni se na něj chodili dívat, ale tygr chřadl, až nikoho nezajímal, byl čím dál tím menší, až jednoho dne zjistil, že se může protáhnout mezi mřížemi. Odešel a už ho nikdo nikdy neviděl. Když to čtete dítěti, má pocit, že to dobře dopadlo – kdežto dospělý ví, že je to o svobodě a o tom, jak se chováme ke zvířatům.

iLiteratura: Je téma svobody univerzální i mimo Evropu?
Petr Horáček: Odjel jsem do Hongkongu, když tam probíhaly studentské stávky, a nemohl jsem se dostat do hotelu. Studenti v šátcích ťukali na okénka a prosili, ať jedeme jinudy. Objeli jsme to, ubytoval jsem se, vyšel na ulici a uviděl jsem druhý 17. listopad. Viděl jsem, jak přijeli policajti a zmlátili ty kluky, až seděli na zemi a tekla jim z hlavy krev. A druhý den znovu. V Hongkongu jsem tu knížku četl, lidi mně děkovali. Bylo to v roce 2019, pak jsem letěl do Šanghaje, kde jsem vystoupil na konferenci o ilustraci, s ilustrátorkou Lauren Child. Tam po mně dopředu chtěli přesný překlad toho, co budu říkat. Řekl jsem, že jsem zvyklý mluvit spatra, ale musel jsem se sejít s překladatelem a ukázat mu diáky, které používám. Samozřejmě jsem mu neřekl, co chci říct. Byl to mladý kluk, studoval v Oxfordu, nejspíš to byl estébák, ale zároveň jsem ho nechtěl dostat do problémů. Měl jsem mluvit o své práci. Já jsem byl za sametové revoluce ve studentském stávkovém výboru na Akademii… to jsem nemohl přeskočit. Na konci ke mně přišla holka a řekla, že jestli si myslím, že přeložil, co jsem řekl, jsem na omylu. Vykládal jsem, jak jsme vyházeli profesory a nahradili je těmi, kdo uměli malovat a kreslit. Přeložil to tak, že starší profesoři byli nahrazeni mladšími. Nebo jsem řekl, že jsem za komunismu pracoval v propagaci a měl jsem spoustu času, protože za komunismu není co propagovat. Přeložil to tak, že tam bylo málo práce. Ale toho Tygra jsem nemohl nepřečíst. A pak jsem měl zase dobrou zpětnou vazbu, tak jsem si říkal, že to má smysl.

iLiteratura: Neměl jste někdy chuť napsat něco pro větší děti?
Petr Horáček: Ta velryba mi nějak zůstala v hlavě, i když knih o velrybách je spousta. Nevím, čím to je, ale začal jsem psát o velrybě jinou knížku. Nevím, jestli ji někdo vydá. Vypráví o bílé velrybě, která pluje časem, ten příběh je v podstatě o ekologii, ale já nesnáším poučování dětí. Takže obsahem je, že věci nějak byly, jsou jinak a zase budou jinak. Všechno tady bude, až tady nebudeme. Myslím, že je důležité mluvit s dětmi o ekologii, ale ne formou poučování. Ani jim vnucovat pocit viny za něco, co jsme udělali my. Děti jsou už takhle vynervované. Takže nenásilnou formou. Učit je lásce k přírodě. Chtěl bych si asi zkusit něco takového. Ale mě hlavně baví malovat a ilustrovat, radši bych to řekl obrázky.