Nakladatelská anotace přirovnává debutový román českobudějovické právničky Veroniky Bálkové k pracím Jiřího Hájíčka, Anny Bolavé či Viktorie Hanišové. Styčné body tu samozřejmě najdeme (jihočeský venkov jako místo děje, osamělou hrdinku jako vypravěčku, motivy střetu městského a venkovského a podobně), nicméně zmínění autoři mají smysl pro vyhrocení a pointování děje, který zatím Bálkové tak trochu schází. O její osobě se jinak nedozvíme nic, nakladatelství neuvádí ani rok narození – anotaci doplňuje jen autorčina černobílá fotografie. O mnoho více se nedá zjistit ani z útrob internetu, snad jen to, že autorka se ve své právní praxi patrně věnuje problematice ochrany životního prostředí. Přinejmenším pro časopis Ochrana přírody napsala před třemi lety recenzi na odbornou práci Přestupky v praxi orgánů ochrany životního prostředí.

Tematizuje to ostatně i v Přechodném období – román začíná nálezem mrtvého orla, kterého hlavní hrdinka Kateřina objeví při náhodné procházce se psem na konci zimy. Přivolá zvěrolékaře, jenž konstatuje podezření z otravy, na cestě je i policie, ale když se Kateřina a zvěrolékař s jedním místním sedlákem na chvíli od nálezu vzdálí, policie už dorazí k prázdnému místu, dravce někdo nepozorovaně odklidil. Policie ovšem pátrání nevzdává, povolá psovoda a ten brzy najde nejen další otrávené ptáky (převážně krkavce), ale také placenty krav a ovcí, které posloužily jako otrávená návnada. Mizení ale ještě není konec, i zmíněné placenty někdo odveze. A Kateřině, jež se na venkov – do domku k babičce – přistěhovala po tragické smrti otce, celá věc nedá spát. Neodradí ji ani výhrůžky, aby se nepletla do věcí, do nichž jí nic není.

Takto to vypadá na začátek buď vyloženě thrilleru o ohrožení smutnící hrdinky, nebo přinejmenším na vážněji míněný příběh s kriminální zápletkou, který bude nějak reflektovat časté a hojně medializované případy, kdy myslivci, rybáři či zemědělci trávili vzácné dravce, protože je měli za škodnou (tedy – živili se „jejich“ polní nebo lesní zvěří, rybami či drůbeží). Monetizace přírody však není hlavním motivem románu, daleko spíše je to intimní portrét mladé ženy, která momentálně neví, co se sebou.

Kateřina je stále ještě dost mladá a pohledná, zároveň i materiálně zajištěná (příjmy má od nájemníků z činžovních domů, které zdědila po otci), přesto není její aktuální situace nijak optimistická. Rozešla se s partnerem, opustila práci u soudu, namísto toho žije v ústraní s babičkou a se psem a dny tráví procházkami, domácími a zahradnickými pracemi a občas také popíjením vína a sledováním televizních seriálů. Ve vesnici Borkov, kde toto vše provozuje, platí trochu za exota, i když zde vyrůstala a s většinou místních se dobře zná (což neznamená, že jsou jejich vztahy vždy přátelské). Místní starosta jí je nakloněn, někteří její vrstevníci by si asi dali říct (ale Kateřina nemá v úmyslu si s nimi nic začínat), zároveň má však hrdinka sílící pocit, že ji tu přinejmenším část lidí začíná nesnášet. Nakonec se rozvine románek mezi protagonistkou a zmíněným zvěrolékařem Honzou, který není přímo z Borkova.

Travičský případ, milostná linka i soužití tří žen (babička, matka/snacha a Kateřina) se v románu neustále prolínají, ani jedna z těch linií ale nepřeváží. Všechny jsou psány zaujatě a citlivě, se smyslem pro detail a pro zjitřené uvažování ženy, která přehodnocuje svůj život. Autorka přitom vše ponechává v civilním tónu, nedochází tu k žádným hysterickým scénám, k žádným vztahovým dramatům. Ne, že by se mezi Kateřinou a Honzou nic nedělo, ne že by pátrání nepokračovalo, ne že by nedocházelo ke střetům mezi Kateřinou a její matkou… Do hry vstupuje také motiv hrdinčiny neteře z neúplné a sociálně slabší rodiny, která se zkouší dostat na střední školu ve městě.

Ale snad jen ten posledně zmíněný vedlejší příběh je alespoň zčásti uspokojivě uzavřen, byť vypravěčka naznačuje, že poté, co se její chráněnka na vysněnou školu dostala, může i tak snadno spadnout zpátky do bezútěšné situace. Ty ostatní linky zůstávají vlastně všechny otevřené. Případ je sice vyřešen, pachatelé dopadeni (nikterak dramaticky a hrdinka na tom nemá žádný podíl) a odsouzeni, ale jejich motivace stále zůstává záhadou. Vztah s Honzou trvá, ale příliš se neposouvá. Kateřina se zřejmě vrátí do města.

Je možné, že některým čtenářům (zvlášť těm, kteří mají rádi introspektivní prózu) bude stačit vtahující a podrobný popis Kateřininých pocitů, vylíčení toho, co by si přála a nepřála, po čem touží a po čem ne. Jsou to pocity spíše hořké, někdy trochu protikladné, sama hrdinka si jimi občas není jistá, i když jinak umí být docela iniciativní. Kdo by však, zejména po prvních stránkách, čekal něco dramatičtějšího, bude asi zklamán. Současná vesnice je tu zachycena jako místo, které má své protiklady: umí být přátelsky sousedská i plíživě hrozivá, jsou tu lidé agresivní a hamižní i dobrosrdeční, zoufalí i vyrovnaní. Tedy nic nového pod sluncem. Autorka umí psát poutavě, a když si ujasní, jak má její příběh vygradovat a skončit, může z toho být příště vynikající román.