Jsem z generace, která žasla nad tím, že lze psát v romštině
S romským spisovatelem Michalem Šamkem (nar. 1967) o začátcích jeho psaní, motivacích k tvorbě, specifikách romštiny i knižní prvotině Májky a totemy, která sbírá úspěchy a nominace na významná ocenění.
Michal Šamko pochází z Podkrkonoší, kam také zasadil děj svého románu Májky a totemy (2023), inspirovaného reálnými zážitky. Stejně jako hlavní postava knihy, chlapec Mižu, chtěl Šamko studovat střední zemědělskou školu, komunističtí úředníci však rozhodli, že se vyučí zedníkem. Pracoval v oborech na hony vzdálených literatuře – ve zdravotnictví, podnikal ve stavebnictví a nyní se živí jako konzultant prodeje zdravotnických pomůcek.
K psaní knih ho nasměrovalo rozhodnutí získat maturitu a setkání s buditelkou Milenou Hübschmannovou. V roce 2000 absolvoval Střední odbornou školu sociálně-právní v Kolíně a začal se v Královéhradeckém kraji zapojovat do romského hnutí – působil v Romské iniciativě a založil občanské sdružení Wakeren – Mluvte. Poezií a prózou přispívá do časopisů a knižních výborů, např. Čalo voďi. Sytá duše (2007), Všude samá krása (2021), Samet blues (2021).
Rozhovor s autorem vedla redaktorka knihy Májky a totemy Lenka Jandáková.
iLiteratura: Jako editorka tvé knihy se, Michale, samozřejmě těším z jejích úspěchů: byla vybrána mezi pět knih celostátní soutěže pro žáky 6. tříd ZŠ „Souboj čtenářů“ v rámci kampaně Rosteme s knihou festivalu Svět knihy Praha, získala širší nominaci Magnesia Litera v kategoriích Litera za knihu pro děti a mládež a DILIA Litera za debut roku a v neposlední řadě nominaci na Zlatou stuhu v literární části kategorie Beletrie pro mládež. Jak to prožíváš ty?
Michal Šamko: Byl jsem opravdu překvapený, jak pozitivně byla kniha přijata a že se o ni zajímá i odborná veřejnost. Velmi si těchto poct vážím a děkuji za ně. Největší radost mám z toho, že díky pozornosti médií, kterou nominace přinášejí, se o mé knize dozví více lidí a třeba si ji i přečtou. Dal jsem si s ní hodně práce, ty taky, Lenko, takže jsem šťastný, že někdo ocenil, jak je napsaná. Když jsem ji psal, přál jsem si, aby tu po mně něco zůstalo a aby dělala lidem radost. Snad oslovuje děti i jejich rodiče a prarodiče, kteří stejně jako já můžou zavzpomínat na dobu svého dětství. Takový byl můj záměr, aby ten čtenářský zážitek sdíleli a třeba si i uvědomili, že doba se mění, ale děti, jejich hry a pocity jako touha patřit do party a získat si kamarády zůstávají stejné.
iLiteratura: Co jako čtenáře formovalo tebe?
Michal Šamko: Vzpomínám si, že první knihou, kterou jsem přečetl, byl Mikeš od Lady, ale nejvíc na mě asi zapůsobil Robinson Crusoe, toho jsem dokonce četl několikrát. Tenkrát jsem měl na četbu hodně času, protože jsem se po úrazu léčil v nemocnici. Tamní učitelka mě přistihla, jak se nad osudem Robinsona dojímám. Styděl jsem se za slzy, ale ona mi řekla, že emoce, které prožívám, jsou na čtení to nejcennější, stejně jako představivost, kterou rozvíjíme, když si díky čtení vytváříme vlastní „filmové“ obrazy. Postupně se můj záběr rozšiřoval, četl jsem hlavně knihy doporučené od učitelů. Líbili se mi i čeští klasici, kteří mezi mými spolužáky zrovna moc nadšení nevyvolávali, třeba Erbenovy balady z Kytice. Vybavuju si, jak mě ty tragicky dramatické verše jako dítě přitahovaly. Pohádky obvykle končí dobře, jenže svět není jen o dobru, ale i o nešťastných koncích.
iLiteratura: Možná je to tím, že jsi vyrůstal v romské vyprávěcí tradici, zatímco české děti na pohádkách, které zcenzurovali už obrozenci…
Michal Šamko: Je fakt, že jsem byl odmalička přítomný tomu, když si dospělí vyprávěli. Mezi „pohádky pro děti“ patří i duchařské příběhy, které zpravidla končívají špatně a mají za úkol vzbuzovat v dětech strach, aby se necouraly někde po nocích. Každý se bál klekánice, protože nás strašili, že od její hodiny chodí mule (duchové mrtvých, pozn. red.). Hlavním záměrem těchto vyprávění však bylo varovat před špatnými životními rozhodnutími a nabádat k tomu, aby se dbalo na dobré mezilidské vztahy. V pubertě, kolem patnácti, jsem číst přestal, protože přišly lákavější možnosti, jak život vstřebávat.
iLiteratura: Chápu. Někdy se taky musí žít, ne pouze číst. A kdy a proč jsi začal psát?
Michal Šamko: Někdy na konci základky jsem zkoušel zachytit krásu jazyka formou veršů, i když tenkrát to byla jen zábava. Spolužáci po mně chtěli, abych za ně psal milostné dopisy a básničky, protože se vědělo, že mi to jde. Tenkrát to byla taková móda, takže kdo chtěl u holky zabodovat, musel svou náklonnost vyjádřit pěknými slovíčky. I doma jsme psali básně, se sourozenci jsme pořádali soutěže, kdo na zadaná slova vymyslí nejlepší rýmy.
Důvod, proč jsem se po letech k psaní vrátil a začal ho brát vážně, byl ten, že ve mně čtenářské, ale hlavně posluchačské zážitky někde přetrvávaly. Chtěl jsem sám zkusit uchovat všechna ta jedinečná vyprávění svých rodičů a prarodičů. Veselá, ale většinou smutná, když vzpomínali na válku a chudý těžký život na Slovensku. Před námi dětmi nezamlčovali ani tragické konce plné násilí, bezpráví a bezmoci. Jako první jsem složil baladu Duj větře, duj. Zabralo mi to jen pár hodin. Poslal jsem ji do Mladého světa a k mému velkému šoku ji otiskli.
iLiteratura: To bylo někdy na přelomu milénia. Tehdy tě oslovila velká podporovatelka začínajících autorů Milena Hübschmannová, která vaši rodinu poznala, už když jezdila po Čechách a sbírala romskou slovesnost. Natočila si tehdy vyprávění tvých rodičů a strýce Vasila.
Michal Šamko: Znovu jsme se potkali, když jsem v Kolíně dálkově studoval sociální práci. Pochlubil jsem se, že mi publikovali báseň, a ona mě vybídla, abych ji pro literární soutěž přeložil do romštiny. Díky tomu, že jsme se na škole učili romský pravopis, jsem si na to troufl. Pak mi navrhla, abych rovnou napsal povídku v romštině, a tak vznikla Papuskeri paramisi / Dědečkova pohádka. Pohádku jsem zakomponoval do příběhu, který se skutečně stal na konci druhé světové války.
iLiteratura: Jaké pro tebe bylo tvořit v romštině?
Michal Šamko: Jsem z generace autorů, která žasla nad tím, že lze psát ve své mateřštině, v romštině. Je to krásná řeč, ale samozřejmě něco jiného je mluvit běžnou romštinou a něco jiného je chtít myšlenky zapsat. Když píšu v romštině, musím ji opravdu dobře znát a přemýšlet v ní, pak mi naskakuje slovo za slovem, ale občas se zarazím nad nějakým popisem a hledám správný výraz, který už téměř z užívání vymizel. I pro nás Romy už je snazší myslet v češtině, ale moji rodiče – ti ještě mysleli v romštině úplně přirozeně.
Popisovat současnou společnost občas obnáší vytvářet neologismy, ale i pátrat po slovech, která jsou již pozapomenuta, nahrazena přejímkami. Může se zdát, že slovní zásoba romštiny je chudší, protože jeden výraz má více významů. Například pro řadu situací kolem lásky máme slova o kamiben, te kamel. Musím se vyjádřit takovým způsobem, aby vyzněl ten smysl, který chci použít. Skládat originálně znějící verše je náročnější, protože oproti češtině nemám takovou možnost variovat slova, respektive jejich přípony a koncovky, což je patrné zvláště na poslech, takže někdo, kdo romsky neumí, může nabýt dojmu, že se opakují stále ty samé.
iLiteratura: V jednom rozhovoru jsi řekl, že tě k psaní motivovala i osobní zkušenost s nepřijetím v kolektivu, šikanou a rasismem.
Michal Šamko: Ano, a že proto píšu pro dnešní děti, které prožívají něco podobného. Živě si vybavuju, jak jsem si jako jediný Rom ve třídě připadal. Spolužáci mě mezi sebe nepřijali, žádný si ke mně nechtěl přisednout, jít se mnou ve dvojici. Říkal jsem si, kam jsem se to dostal, vždyť jsem se do školy těšil! Absolutně mě přestala bavit, nedával jsem pozor a neomluvené hodiny jsem neměl jen kvůli tomu, aby se rodiče nedostali do potíží, protože tenkrát hrozily postihy, odebrání dítěte, finanční sankce. Kdybychom nešli do školy, následoval by trest od táty. Zeptej se kteréhokoliv romského kluka nebo holky, bude mít stejnou zkušenost. Pokud tedy nechodili do segregované školy.
iLiteratura: Tví nejstarší sourozenci, kteří převážnou část dětství prožili na Slovensku, do segregované školy ale chodili.
Michal Šamko: A kvůli tomu nemohli jít na obory, na které by chtěli, jen na zedníky, prodavačky… Málokomu z Romů se tenkrát podařilo získat maturitu. Šanci měli ti ve větších městech, ale nás ostatní většinou šoupli na odborné učiliště.
U nás jsme na celé základce byli jen čtyři Romové. Sice jsem to tam nesnášel, ale zároveň jsem byl hrdý na to, že chodím na normální školu. Mezi třetí čtvrtou třídou mě učitelé chtěli nechat přesunout do zvláštní, ale zůstal jsem, protože mí rodiče byli silně proti. Vzali mě kvůli tomu k odborníkovi, aby potvrdil, že k takové změně není důvod. Sice nebyli gramotní, ale uvědomovali si, jak by se mi zavřela cesta ke kvalitnímu vzdělání. Oba byli přísní, tátův postoj zněl: když budeš do školy chodit pravidelně, zvykneš si, stane se to pro tebe rutinou. Navíc jsem ve škole měl bratra Dušana a vzdálenou příbuznou Darinu. Už jsem věděl, co v životě chci, tak jsem se zapřel a začal se učit, abych spolužákům dokázal, že můžu být lepší než ti, kteří se mi posmívali, že jsem Rom. Na druhém stupni se to zlomilo, i díky tomu, že mi šly jazyky a sport, a nakonec jsme se se spolužáky spřátelili, na celý život.
iLiteratura: Na část recenzentů pasáže o kamarádství se spolužáky, stejně jako líčení života na vesnici, působí příliš idylicky. Opravdu byly sousedské vztahy tak ukázkové?
Michal Šamko: Ano, nepřijali nás s otevřenou náručí, řekl bych, že nás první rok testovali, což je pochopitelné. Ale když viděli, že se chováme dobře, rodiče jsou pracovití lidé, my děti chodíme do školy a nejsou s námi problémy, tak nás pak opravdu brali za své. Bydleli jsme tam patnáct let, a když jsme se natrvalo chystali odejít do města, kde táta nějakou dobu rekonstruoval dům, sousedé se s námi přicházeli loučit a říkali nám, jak je jim líto, že se stěhujeme pryč.
iLiteratura: Obligátní otázka na závěr – na čem pracuješ?
Michal Šamko: Mám teď rozepsanou knihu z období, kdy jsem sloužil na vojně, a doufám, že opět osloví mladou i starší generaci, protože si myslím, že má smysl psát o tom, co lidi spojuje, ne rozděluje. Zpracovávám také jednu legendu, která má historický základ. A téměř hotová je pohádka pro děti inspirovaná krkonošskou pověstí.
iLiteratura: Jaký ohlas vlastně mají Májky a totemy ve tvém okolí?
Michal Šamko: Musím říct, že se ke mně dostávají jen samé milé projevy uznání, a to i při setkání s dnešní mladou generací. K vydání mi gratulovali kolegové z práce, ozývají se mi známí z dávných let, spolužáci, kamarádi, sousedé z Novopacka a děkují, že jsem v knížce zachytil jejich mládí a náš kraj. Všichni jsme hrdí rodáci, ale zaujalo mě, že i ti, kdo nevyrůstali zrovna v podkrkonošské vesnici, ale ve městě, dokonce v Praze, se v mých příbězích vidí. Ta chvála se přenáší i na mou rodinu. Vnučka jednou přišla ze školy a hned pyšně hlásila, že její učitelka před celou třídou řekla: „Tvůj dědeček napsal knihu, viď?“ Ze srdce bych si přál, aby takový pocit, jaký ten den poznala moje vnučka, zažívalo co nejvíc romských dětí.
foto ©Petr Zewlakk Vrabec