Navzdory zájmu odborníků i široké veřejnosti o druhou světovou válku se i téměř osmdesát let od konce tohoto klíčového konfliktu dostávají na světlo příběhy, o nichž dosud věděla jen hrstka lidí, z velké části přímých aktérů či jejich blízkého okolí. Jedním z takovýchto případů je i potopení lodi Patria v haifském přístavu koncem listopadu 1940, kde bychom mezi přeživšími i zahynuvšími našli nemálo českých Židů, kteří v té době strávili cestou z protektorátu téměř celý rok. Jejich osudy zaujaly spisovatelku Barboru Šťastnou (nar. 1973) a staly se východiskem pro její román Hotel Atlantic, který vyšel v nakladatelství Motto loni na podzim.

Autorka do literárního provozu vstoupila svým, dnes již neaktivním, Šťastným blogem a texty publikované na této formě se posléze staly podkladem pro několik knih fejetonů. Po několika letech se autorka rozhodla změnit žánr a románem Hezčí svět (2020) zamířila do nedávné minulosti. Tématu odkrývání rodinných tajemství se věnovala i v následujícím románu Samotářky (2022) a také v Hotelu Atlantic hrají nejasné a zkratkovité informace o příbuzných zásadní roli. V současné době autorka působí jako editorka projektu Paměť národa.

Příběhy lidí, do jejichž života zasáhlo potopení Patrie, autorka přibližuje na postavách dvou dívek, které dramatické události konce 30. let svedou dohromady. Zatímco Ferdinanda Jelínková, řečená Ferda, je Židovka z pražských Vinohrad a dění v Německu a v pohraničí vnímá jako něco vzdáleného, co se jí až tolik netýká, dcera karlovarského hoteliéra Charlotta Schnebergerová přijíždí do Prahy z rozhodnutí svého otce Willyho, kterému je jasné, že pro Židy přestává být mezi Němci bezpečno. V září 1938 se tak obě dívky sejdou v jedné třídě a posléze se mezi nimi vyvine přátelské pouto, byť se ve svých názorech, ať už jde o projekt návratu Židů do Palestiny, nebo kluky jejich věku, často neshodnou. Společně se přidají ke skupině vystěhovalců, jimž je přes všechny ústrky dovoleno vycestovat v prosinci 1939 z protektorátu, a s dalšími kamarádkami a kamarády prožívají strastiplnou cestu, která se nakonec protáhne na téměř celý rok. Autorka věrně vykresluje, jak se celá početná skupina stává obětí svévole různých úředníků i vyslovených kriminálníků, proti čemuž se nemůže nijak bránit, a zachycuje i morální a psychický rozklad celého společenství, jak tomu v podobně vyhrocených situacích bývá. Nakonec se cesty obou dívek rozdělí, Ferda stráví zbytek války v internačním táboře, zatímco Charlotta vstoupí do ATS, pomocných ženských jednotek britské armády. Jejich osudy se po válce završí v určitém paradoxním kontrastu, kdy světaznalá Charlotta nakonec zůstane, hlavně kvůli své matce Janě, uvízlá v provinčních poměrech komunistického Československa a Ferda, původem z maloměšťanských poměrů, se usadí v Izraeli, kde její potomci posléze budují úspěšnou kariéru.

Autorka střídá několik chronologických vrstev vyprávění, kvůli čemuž má čtenář zpočátku problém se v ději a postavách zorientovat, ale postupně se mu podaří vybudovat si před očima celou mozaiku. V románu se tak střídají pocity zoufalství a zmaru, kdy obě dívky a jejich rodiny sledují, jak se svět, který dosud znaly, otřásá v základech, s velmi podobnými pocity, jaké prožívali ti, jimž se podařilo válku přežít, aby pak následně při návratu domů zjistili, že v jejich bytech bydlí cizí lidé, jejich movitý majetek si přivlastnili sousedé a oni sami vlastně představují v očích mnoha spoluobčanů buď pichlavou výčitku svědomí, nebo šťastlivce, kteří se hrůzám války vyhnuli. V porovnání s nedávno vydanými romány Nultá hodina nebo Nepatrná ztráta osamělosti však tento motiv hraje výrazně menší roli. Střídání chronologických vrstev kromě toho autorce umožňuje zdůraznit tragičnost či důsledky popisovaných událostí (například po Willyho reakci na Janino zatčení se děj hned na další stránce posune o několik let vpřed a ukáže, že Jana nakonec měla štěstí a válku přežila) nebo pozornému čtenáři naznačit, jak se bude hlavní dějová linka dále vyvíjet (třeba v případě Ferdiny kamarádky Štěpánky). Ve spíše jen naznačených scénách se pak čtenář dozvídá i informace o životě příbuzných obou dívek, kteří zůstali v protektorátu, přičemž není těžké si z těchto krátkých vhledů domyslet, jak to s nimi nakonec dopadlo.

Ačkoliv jsou hlavními postavami románu dvě dívky a i většina dalších vystupujících postav jsou ženy všech věkových kategorií, nebylo by správné román zaškatulkovat jako čtení primárně pro ženy. Ženskou perspektivu, z níž autorka popisuje mnohé útrapy a problémy, jimž Židé během popisované anabáze čelili, lze spíše vnímat jako doplnění dosud převažujícího mužského pohledu. Četba knihy tak může být v mnohém přínosná i pro mužské čtenáře, a to zdaleka nejen proto, že popisuje málo známé události druhé světové války.

Po přečtení knihy nezbývá než oprávněně konstatovat, že autorka se beze vší pochybnosti vymanila ze škatulky usměvavé fejetonistky zaměřené na nenáročnou populární psychologii a že dokáže podmanivou formou zpracovat i obsáhlé téma, v němž se mísí naděje, beznaděj, radost, smutek, smrt i život. Jelikož má díky svému působení v Paměti národa přístup k neobvyklým a potenciálně literárně inspirativním lidským osudům, můžeme se jistě těšit na další příběh, kterému vtiskne literární podobu.