Představitel mladé generace tchajwanských autorů Sie Kchaj-tche, vlastním jménem Sie Č’-wej (Xie Kaite / Xie Zhiwei), představil během návštěvy České republiky svou prvotinu, sbírku esejů Můj mravenčí otec, kterou v překladu Františka Reismüllera vydalo nakladatelství Mi:Lu Publishing. Analyzuje v ní nároky, dary i paradoxy lásky, přátelství a náklonnosti, aby dokázal znovu pochopit nejrůznější způsoby toho, jak milovat a být milován. Jedná se o nepřehlédnutelnou kroniku vyrůstání na Tchaj-wanu v 90. letech 20. století a na začátku nového milénia. 

Sie Kchaj-tche (nar. 1986) vystudoval čínštinu, tvůrčí psaní a anglickou literaturu na Univerzitě Tung-chua (Donghua Daxue). Kromě zmíněné prvotiny vydal další dvě esejistické sbírky a sbírku povídek. Za svou tvorbu získal několik literárních cen, například literární cenu Lin Žung-sanovy (Lin Rongsan) nadace či hlavní cenu v kategorii literatury faktu na Tchajpejském mezinárodním knižním veletrhu (TiBE).

iLiteratura: Sbírka esejů Můj mravenčí otec je vaše prvotina. Co vás přivedlo k literární tvorbě?
Sie Kchaj-tche: Vystudoval jsem čínštinu, během postgraduálního studia jsem stále něco psal, ale neměl v úmyslu to publikovat. Pak jsem začal pracovat jako editor, neustále něco četl a psal, a když byla má povídka Můj mravenčí otec oceněna literární cenou, řekl jsem si, že bych mohl zkusit napsat knihu. K jejímu publikování jsem se ale dlouho odhodlával.

iLiteratura: Máte nějakého oblíbeného autora?
Sie Kchaj-tche: To je těžká otázka. Díky studiu čínštiny jsem přečetl většinu tchajwanských autorů. Mám rád lesbickou autorku Čchiou Miao-ťin (Qiu Miaojin), která psala v devadesátých letech. Nejraději mám však japonskou autorku Kuniko Mukoda, protože psala kriticky o rodinných záležitostech, o vztahu k otci. Této tematice se ve své prvotině věnuji i já, píšu o sobě, o vztahu k rodičům.

iLiteratura: Vyrůstal jste v devadesátých letech, která byla na Tchaj-wanu velmi převratná. Jak vás to ovlivnilo?
Sie Kchaj-tche: Narodil jsem se roku 1986, v té době skončilo stanné právo a společnost se proměňovala rychle. Byla to skvělá doba, důležitá byla svoboda a politika. Dá se říct, že můj pohled na život se značně lišil od generace mých rodičů. V mé tvorbě se objevuje hodně vzpomínek, je v ní výrazná autobiografická vrstva.

iLiteratura: Zaměřujete se na psaní esejů. V čem vám tento žánr jako autorovi vyhovuje?
Sie Kchaj-tche: Je to pro mě mnohem osobnější způsob psaní. Tchajwanská esejistika je, na rozdíl od té evropské, do značné míry lyrická. Mnoho autorů proto volí esej, pokud chtějí psát o sobě a svých pocitech.

iLiteratura: Ve vaší tvorbě dominuje téma homosexuality. Bylo pro vás obtížné začít o ní psát? Jak na to reagovali vaši rodiče? Jak je vlastně toto téma na Tchaj-wanu přijímané?
Sie Kchaj-tche: Dokud jsem nedostal již zmíněnou literární cenu, rodiče o mé homosexualitě nevěděli. Dozvěděli se to až potom. To už nic nenamítali, protože taková cena přece znamená pro rodinu poctu (smích). Nezdál se jim spíše obsah knihy, především máma nebyla příliš nadšená. Měla pocit, že o ní nepíšu hezky. Ale to je můj názor, můj úhel pohledu. Člověk při psaní dbá na to, aby sám nebyl viděn ve špatném světle, trošku to celé vyšperkuje (smích).

Pokud jde o vnímání homosexuality jako takové, začalo se o ní mluvit právě v letech, kdy jsem vyrůstal, byl to začátek určitého procesu. Dnes je toto téma vnímáno mnohem méně povrchně. Vede se o něm skutečná debata, v níž panuje značná otevřenost. Zároveň je třeba říci, že „výměna informací“ na Tchaj-wanu je poměrně komplikovaná, musíte si dávat pozor na to, co řeknete nebo co zveřejníte na sociálních sítích, pokud se nechcete dostat do řečí. Na druhou stranu vláda se tomuto tématu hodně věnuje a klade se důraz na vzdělávání v této oblasti.

iLiteratura: Dalším výrazným tématem vaší tvorby je rodina. Vaše sbírka esejů bývá charakterizována jako „rodinná kronika z 21. století“.
Sie Kchaj-tche: Vztah k rodině prochází na Tchaj-wanu zásadní změnou, společnost se individualizuje. Je to patrné například při oslavě tradičních svátků, kdy mladí lidé často nechtějí trávit s rodinou lunární Nový rok. Nebaví je dodržovat tradice. Je jim nepříjemné odpovídat na otázky typu: kdy už se vdáš/oženíš, kolik vyděláváš, kdy už budeš mít dítě apod. Pro mě osobně je psaní o tomto tématu jakýmsi přechodovým rituálem od dítěte k dospělému. Chci tímto způsobem něco sdělit svým rodičům, vyjádřit své pocity, chci se osamostatnit, získat nezávislost. Tématem je samozřejmě i coming out. Zkrátka něco jako obřad plnoletosti: tohle jsem já a taková je moje osobnost.

iLiteratura: Homosexuální tematika je svébytnou součástí současné tchajwanské literatury. Jak ji čtenáři přijímají?
Sie Kchaj-tche: Tchajwanská literatura s homosexuální tematikou se velmi rychle rozvíjí. Zprvu o ní autoři psali tajně, v náznaku, ale čtenáři to pochopitelně vycítili. V další fázi vývoje psali různé smutné či tragické příběhy, které měly ostatní přesvědčit, aby takové vztahy přijali. Snažili se v nich vzbudit soucit. Dnešní autoři píší o každodenním životě, tedy velmi odlišně. Mezi čtenáři jsou tato díla populární, jsou zvědaví, jak takový život vypadá. Ještě populárnější jsou tyto knihy mezi mladými japonskými ženami – je téměř "móda" je číst.

iLiteratura: Kromě vlastní tvorby pracujete jako editor knih pro děti a mládež. Co tak čtou? Jaký vztah mají k literatuře?
Sie Kchaj-tche: Obecně lze říct, že mladí Tchajwanci čtou rádi, má to však svá ale. Středoškoláci jsou velmi zaneprázdněni přípravou do školy a na čtení nemají moc času, navíc je k dispozici spoustu jiné zábavy jako například Netflix… Proto i situace nakladatelů dětské literatury je složitá, neboť je těžké zjistit, o co se mladí lidé zajímají a zda vůbec mají chuť a čas si číst.

iLiteratura: Jaké jsou vaše tvůrčí plány?
Sie Kchaj-tche: V loňském roce mi vyšla čtvrtá kniha a já se rozhodl, že eseje už psát nebudu. Udělal jsem krok vpřed a začal pracovat na románu. Tématem bude opět rodina a pohled mladých lidí na vztahy v ní.