Tchajwanská prozaička Shieh Zi-fan pochází ze Sin-ču (Xinzhu) a nyní žije v Tchaj-peji (Taibei). Pracovala jako copywriterka, příležitostně překládala a nyní se naplno věnuje vlastní tvorbě. Oceňována je jak v reklamních kruzích, tak i za svá literární díla – je nositelkou literární ceny deníku China Times, dále literární ceny města Tchaj-peje a literární ceny spisovatelů etnika Hakka.

V českém překladu jí v nakladatelství Mi:Lu Publishing vyšla prvotina Já a popelářské auto, které se snažím dohonit. Popelářské auto a jeho pronásledování v ní dostává mnoho významů. Může odkazovat na kancelářského nováčka, jehož povinností je venčit psa a vynášet odpadky, ale může být i symbolem záchrany a vykoupení. Shieh Zi-fan se dotýká nejhlubších míst v srdci moderního člověka. Píše o osamělosti, životě a smrti, přemýšlí nad tyranií pracoviště, kde je třeba zůstat potichu a polykat urážky. Její eseje však nejsou jen vážným čtením, autorka dokáže psát s nadhledem.

iLiteratura: Co vás od reklamy a překladů přivedlo k vlastní literární tvorbě?
Shieh Zi-fan: Text pro mě byl vždy nejpřirozenějším prostředkem sebevyjádření. Pracovala jsem v reklamě jako copywriterka. Bylo to docela šťastné období; je to však specifický druh tvorby, zaměřený na obchod. Psala jsem i scénáře pro televizní reklamu, kde bylo třeba dbát na pevnou strukturu, rychlost a obchodní strategie, což mi mnohé dalo. Poslední zhruba tři roky ve mně sílil pocit, že se chci věnovat tvůrčímu psaní.

iLiteratura: V autobiograficky laděné sbírce esejů zachycujete více než třicet let svého života, rekapitulujete ztráty a nálezy. Kniha je rozdělena do kategorií podle základních charakteristik: vřelé, studené, temné a světlé. Proč jste zvolila právě tento koncept?
Shieh Zi-fan: Psaní esejů je velmi osobní záležitost. V té době jsem potřebovala sama sobě zodpovědět různé otázky. V mysli jsem měla všelijaké situace a potřebovala zjistit, proč se tam objevují. Proto jsem se rozhodla o nich psát. Nacházela jsem dosud neobjevené odpovědi. Myšlenka rozdělit sbírku do čtyř oddílů se objevila až později – na základě mých pocitů, když jsem si sbírku pročítala. Některé eseje na mě působily vřele, jiné studeně, další temně a světle. Bylo to zcela přirozené, nezáměrné. Připadalo mi, že v životě je nejvíc chladných a temných míst, ale nakonec je těch esejů ve všech čtyřech kategoriích zhruba stejně.

Důležité je i jejich pořadí. Kategorie „vřelé“ symbolizuje vřelé emoce a úlevu, „temného“ je v životě mnohé, „studené“ reprezentuje to, co nás zraňuje, a „světlé“ přináší naději a odpovědi na naše otázky – proto je tato kategorie zařazena až na konci. Když projdeme temnými a studenými místy, pocítíme úlevu a nakonec se vrátíme zpět na světlo. Pro mě samotnou to bylo velmi překvapivé. Psala jsem o věcech, o nichž jsem předtím nepřemýšlela: proč to udělal? Proč to řekl? Dokonce jsem ani nepřemýšlela o tom, jak o nich budu psát, ale přesto se mi během psaní dostalo mnoha odpovědí. Nemusí být nutně pravdivé, ale jsem ráda, že jsem se k nim dopracovala.

iLiteratura: Píšete poměrně hutné eseje. V čem vám tento literární útvar vyhovuje? Myslíte na dnešní čtenáře?
Shieh Zi-fan: Na čtenáře jsem nemyslela. Je to spíš projev mé osobnosti. Díky práci v reklamě mám ráda stručnost, navíc miluju rock-and-roll, dává mému psaní určitý rytmus. 

iLiteratura: Vyjadřujete se kriticky o kancelářích a korporacích, sama jste jimi koneckonců prošla. Je psaní způsob, jak se s touto zkušeností vyrovnat?
Shieh Zi-fan: Reklamní kariéru jsem si velmi užívala, protože jsem pracovala v kreativním týmu a mohla si v podstatě dělat, co jsem chtěla. Samozřejmě jsem měla supervizora a kolegy, s nimiž jsem spolupracovala, což mi teď docela chybí. Mé eseje se nezaměřují na kritiku moderní společnosti, ale na můj osobní život. V moderním světě žiju, stávají se mi v něm různé věci, které chci popsat. Ledacos mě možná zranilo, třeba silná kritika, ale celkově jsem za tu zkušenost vděčná.

iLiteratura: Vašimi texty prostupuje i téma osamělosti mladých lidí. Máte nějakou radu, jak s tímto pocitem pracovat?
Shieh Zi-fan: Osamělost je hlavním tématem mé knihy. Dokud jsem se z toho nevypsala, ani jsem netušila, jak osamělá jsem vlastně byla. Psaní či jakákoli umělecká tvorba, která vyjadřuje naše pocity, může být určitým způsobem bojem s osamělostí. Tři roky pandemie vše jen zhoršily. Každý potřebuje blízkého člověka, alespoň jednoho. Neuzavírejme se sami do sebe – pokud se v někom zklameme, zkoušejme to znova. Je třeba nezanevřít na celý svět. A nakonec máme vždy sami sebe. Musíme v sebe věřit.

iLiteratura: V esejích vzpomínáte také na dětství na venkově. Je vám bližší město, nebo venkov?
Shieh Zi-fan: Určitě město. Na venkově jsme žili jen krátce u mé babičky. Mám jen dětsky naivní vzpomínky na pole, psy apod. U babičky je přece vždycky hezky. Mám na její památku tetování na paži (i na památku dalších členů rodiny). Zmiňuji se o tom v knize.

iLiteratura: Svoz odpadu na Tchaj-wanu probíhá dle určitého časového harmonogramu, a pokud nemůžete být v příslušný čas na místě, odpadu se nezbavíte. Důležitým symbolem ve vaší knize je popelářské auto. Proč tomu tak je?
Shieh Zi-fan: Odpad symbolizuje frustraci a všechny smutné věci, jichž jsem se nemohla zbavit. Nemohla jsem se zbavit ani odpadků, ani svých problémů. Když jsem téměř rezignovala, podařilo se mi konečně přijít domů dřív a odstranit oboje. Byl to zázrak! Jakmile jsem uviděla popelářský vůz, byla jsem šťastná, mělo to až náboženský rozměr – bylo to jako setkat se s Buddhou, který přišel a zbavil mě problémů. Přineslo mi to úlevu a dalo naději.

iLiteratura: Co vám dala zkušenost ze života v pevninské Číně?
Shieh Zi-fan: Na to mám stručnou odpověď. Když jsem tam žila, jediný pocit, který ve mně rezonoval, byl: miluju Tchaj-wan! Lidé na Tchaj-wanu jsou mnohem zdvořilejší a k sobě navzájem laskavější. Po roce a půl jsem se opravdu chtěla vrátit. Když jeden z mých textů sklidil literární cenu, řekla jsem si, že se chci literární tvorbě věnovat naplno. Takže to byl dost zásadní okamžik nejen pro můj život, ale i pro mou tvorbu.

iLiteratura: Jaké máte tvůrčí plány do budoucna?
Shieh Zi-fan: Právě jsem dopsala druhou knihu. Vyjde letos v září. Je to rovněž sbírka esejů, ale jsou delší než má prvotina. Pracuji i na několika povídkách.

iLiteratura: Co byste vzkázala českým čtenářům?
Shieh Zi-fan: Všichni na něco čekáme. Zkušenost je obecná. Stěhujeme se z venkova do měst. Jako mladí lidé musíme čelit frustraci, ale vždy se najde způsob, jak si život užít. Doufám, že má kniha české čtenáře zaujme, přestože máme odlišné životní zkušenosti či okolnosti, v nichž žijeme. Emoce jsou ale stejné, spojují nás, a tak doufám, že je čtenáři v mých textech objeví.