V názvu použijte slovo „Afrika“, „temnota“ nebo „safari“. Podtitul ať obsahuje některé ze slov „Zanzibar“, „obrovský“, „nebe“, „stín“, „bubny“, „slunce“ či „odvěký“. Další doporučeníhodná slova jsou „guerilla“ a „kmenový“… Na obálku knihy nikdy nedávejte obrázek dobře situovaného Afričana, tedy alespoň pokud nezískal třeba Nobelovu cenu. Použijte raději kalašnikovy, vystouplá žebra, nahá prsa. Pokud už na obálku musíte umístit nějakého Afričana, ujistěte se, že je v tradičním masajském nebo dogonském oděvu… Pamatujte: každé dílo, ve kterém jsou lidé špinaví a zbídačení, bude označeno jako vyobrazení „skutečné Afriky“… Nemusíte si kvůli tomu dělat žádné výčitky: vždyť se pro ně přece snažíte získat pomoc ze Západu… Budete také potřebovat noční klub nazvaný třeba Tropicana, v němž se scházejí žoldáci, krutí novodobí afričtí zbohatlíci, prostitutky, partyzáni a emigranti. „Knihu vždy zakončete nějakým citátem Nelsona Mandely o duze nebo obnově. Dáte tím najevo, že vám na věci opravdu záleží.“  

Výše uvedená doporučení shrnují, jak keňský spisovatel Binyavanga Wainaina (1971–2019) sarkasticky pojmenoval častá klišé o Africe. Původem nigerijský novinář a vedoucí redaktor časopisu Vice Dipo Faloyin jeho ironický návod cituje ve své knize Afrika přece není stát. Škálu nejrůznějších stereotypů ještě košatě a vtipně rozvíjí: „Měli bychom vidět jen širou zemi. V ideálním případě by mělo vycházet slunce, podle čehož poznáme, že v této nádherné džungli začíná nový den. Dny pravého Afričana se neřídí podle budíků nebo jízdních řádů příměstských vlaků. Pravého Afričana netrápí dopravní zácpy nebo světelné znečištění. Afričané mají až nadpřirozený vztah k přírodním živlům, především k půdě. Pokud jste si zvolili východ slunce, chcete divákovi zprostředkovat pocit, že spolu s ním vstávají i všechna vlákna a atomy, které tvoří naši planetu. Země by měla šustit. Potoky zurčet. Těsně mimo střed záběru by měl stát veliký, majestátní baobab.“ Podobně deindividualizovaná a neurčitá by v duchu těchto stereotypů měla být i řeč Afričanů: „Nedovolte, aby místo, kde se váš film odehrává, ovlivnilo volbu konkrétního jazyka. Na významu slov nezáleží. Diváci automaticky pochopí, že slova nesou hluboký význam, že jejich intonace implikuje poezii.“ 

Podobná zobrazení sice neobsahují tak otevřený rasismus, jaký hlásali (a drasticky praktikovali) evropští kolonizátoři v devatenáctém století, což –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ někdy až srdceryvně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popsal zvláště Sven Lindqvist v knize Vyhlaďte všechny ty netvory, ale do jisté míry v něm jemnější formou pokračují. Autor proto vášnivě kritizuje a odsuzuje některé i dobře míněné humanitární kampaně, které sbírají peníze pro „průmyslové páchání dobra“, i když vybrané prostředky nezřídka končí jinde, než organizátoři slibují. A navíc tak utvrzují obraz znázorňující všechny Afričany jako nesvéprávné a politováníhodné jedince odkázané na pomoc zvenčí. 

Pestrost a dynamika

Místo toho autor předkládá obraz kontinentu, který se dynamicky vyvíjí a prudce mění, podobně jako výborná česká kniha Afrika zevnitř. Kontinentem sucha a věčných proměn nebo výstupy odborníků promlouvajících v podcastu Českého rozhlasu Za obzorem. V některých tamních státech byl rychlý internet zaveden dříve než v Česku a kupříkladu Rwanda má s více než šedesátiprocentním zastoupením poslankyň v parlamentu zdaleka největší poměr žen na světě.

Je to světadíl pestrý lingvisticky i z hlediska kulinárních tradic (zvláště vášnivě se Faloyin rozepisuje o rýži jollof jako o znaku národní identity). Ale především má Afrika dlouhou kulturní historii, jakkoliv si mnohé ze starobylých artefaktů přivlastnili evropští kolonizátoři a odvezli je do svých muzeí, z nichž zvláště ta britská nemají tendenci je trvale vracet.

Historické viny Evropanů

Ano, v Africe relativně často dochází k vojenským pučům, což je vděčným terčem řady vtipů. (Novinář Pavel Pawluscha Novotný k tomu s velkou nadsázkou na Facebooku napsal, že „puč jako kulturně-estetický fenomén žije PRÁVĚ díky Africe“, pročež apeloval „na příznivce tradiční pučistické estetiky, aby pomohli vytvořit Fond na Záchranu Afrického Převratu, z něhož by mohli čerpat ti vojáci, kteří se pro tradiční rituál rozhodnou!“) Ano, některé z afrických států jsou rozvracovány konflikty, ale důvodem jsou i Evropany stanovené státní hranice – nelogické a často bez ohledu na etnické složení. Ano, některé z tamních států ovládají diktátoři, někteří odborníci přitom dokonce tvrdí, že právě kompetentní vláda pevné ruky je to, co tyto mladé národy s nejednotnou loajalitou potřebují. Podle autora je ovšem diktátory ovládaná jen asi desetina kontinentu (s čímž by se v současnosti dalo polemizovat) a ani zde ne vždy vinou samotných Afričanů: „Cizí intervence držely u moci diktátory v Somálsku a Etiopii, právě ony rozdělily Nigérii v nesourodé frakce zápolící o moc.“ Pokud se vyskytne příklad relativně úspěšného státu typu Botswany, v západních médiích se píše o „africké výjimce“, jako kdyby úspěch byl na tomto kontinentu něco zcela výjimečného. 

Faloyin oproti tomu zdůrazňuje, že Afrika má potenciál, což je patrné v oblasti kultury: vzniká tam kupříkladu hudba žánru afrobeats, která je nefalšovaně „radostná a hrdá“, a přestože se zpívá třeba v jorubštině, dokáže roznítit dav v Torontu, protože „párty je párty v jakémkoliv jazyce a dobrá hudba je jediná věc, která dokáže oslovit skutečně všechny na celém světě“. Kupříkladu nigerijský Nollywood v současnosti dokáže točit i filmy, jež zobrazují věci reálně, tak, jak se v afrických zemích skutečně dějí. 

Když je odvrácená tvář… ta pozitivnější

Autor poskytuje i návod, jak o skutečné Africe natáčet. Tedy předně nedávat demagogicky do kontrastu blahobytné Evropany s příslušníky nějakého afrického kočovného kmene Himbů, jako například britská televizní série The British Tribe Next Door (Britský kmen odvedle). Vždyť podobné vybavení a životní styl jako u Britů by se daly najít u městské střední třídy v Namibii, která žije pouhých pár kilometrů od kočovných Himbů. Méně škodlivý a více informativní pořad by například mohl prezentovat současnou středně bohatou namibijskou rodinu z hlavního města Windhoeku, jež by žila po boku svých krajanů z kmene Himbů. Společně by zkoumali, co vše dnes může znamenat být Namibijcem. V této verzi dokumentu by byla Afrika zastoupena reprezentativněji, „na obou stranách“, čímž bychom se vyhnuli zavádějící verzi s britskou rodinou hrající si s konzolemi a mobilními telefony, zatímco jim Afričané udiveně nakukují přes rameno. 

Pokud ale někoho opravdu zajímá, jak Afrika vypadá a jak jí může konkrétně přispět, nejlépe podle Faloyina udělá, když ji sám navštíví. Naléhavě ale nabádá: Jak byste se zachovali v útulku pro bezdomovce v Londýně či v Sydney? Žádali byste přítomné, aby všeho nechali a zapózovali vám pro fotografii, na níž byste byli středem pozornosti? Kdybyste viděli dítě, jak se věnuje třeba obyčejné hře, zastavili byste ho, zvedli ho do náruče a sevřeli ho jako nějakou trofej? Tomuto nutkání tedy odolejte i v Africe. Autor připouští, že tento kontinent v jistém ohledu pomoc ostatních potřebuje, ale není snadné najít bod, od kterého už se snahy účinně něco zlepšit zvrhávají, takže samozvaní zachránci pak napáchají více škody než užitku.

Svižně napsaná esejistická kniha ovšem nemohla podat komplexní obraz tak různorodého a velkého kontinentu, natož jeho kulturních reprezentací. Nic se v ní tedy nedočteme o silném čínském vlivu v Africe nebo o evropských spisovatelích, kteří kritizovali tamní evropské účinkování (jako Joseph Conrad). Ani o tom, že vlivný sociolog Ulrich Beck pojem „Afrika“ vnímal jako nadnárodní koncept a jeho inscenace, ideu, „která se koná na mnoha místech světa, třeba na největším evropském pouličním masopustu v Londýně“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proti takovým zobecňujícím abstrakcím Faloyin vehementně protestuje. V běžném životě se bez podobných zobecnění někdy těžko obejdeme, ale i díky této knize si čtenář může lépe uvědomit, jak mohou být zavádějící. Celkově kniha podává optimistickou zprávu o nadějném potenciálu i mnoha barvách kontinentu, který rozhodně není jen černý, jakkoliv se do hlášení tiskových agentur pochopitelně nejčastěji dostávají hlavně zprávy o zmíněných státních převratech, pytlácích vraždících ohroženou zvěř a hladomorech.