Petr Hugo Šlik (nar. 1976) se v posledních letech vyprofiloval jako autor dobrodružných příběhů pro (především, byť nikoli) chlapecké čtenáře, v nichž nechybí tajemství, napětí, blízkost přírody ani důraz na pevné kamarádství, které někdy musí projít zatěžkávací zkouškou. Všechny tyto ingredience naleznou Šlikovi věrní čtenáři i v nejnovějším románu Stín železné opony, zasazeném do příhraničních Slavonic a jejich okolí.

Právě sem přijíždí na prázdniny k babičce a dědovi čtrnáctiletý Matěj, z jehož pohledu celý román sledujeme. Hned ze začátku se Matěj dočká několika zklamání a celý prázdninový pobyt se zdá být nadobro zkažený. Nečekaný nález v blízkém lese ale dodá domněle pokaženému létu nový impuls a nasměruje chlapcovu pozornost k událostem, o nichž neměl ani tušení, ačkoliv poznamenaly život v celé oblasti a vlastně i v celé zemi. Pojmy jako Pohraniční stráž, zakázané pásmo či železná opona představují pro Matěje zcela novou dimenzi vědomostí, se kterými si úplně neví rady. Příliš mu nepomohou ani babička s dědou, ani další místní pamětníci, a už vůbec ne namachrovaný starší nevlastní bratr Filip, hledící si jen své motorky a holek.

Pohřbená tajemství a křivdy

Není ovšem vždy snadné poznat, kdo pomoci nechce z pohodlnosti a kdo má stále co skrývat. Matěj se v jednu chvíli dostane do konfliktu dokonce i s dědečkem, málem přijde o dlouholetého kamaráda Luďka a mezi místní mládeží získá zavilého nepřítele. Nechybí ani dramatické finále v rozbouřeném počasí, při němž se Matěj a jeho společníci ocitnou v nebezpečí, jakému v životě dosud nečelili. Navzdory bravurně popsanému napětí však chybí logika v motivaci chování hlavní záporné postavy – pokud se tedy nesmíříme s tím, že některé myšlenkové pochody člověka léta sžíraného pohrdáním, křivdou a frustrací prostě logicky vysvětlit nelze.

Díky ich-formovému vyprávění z Matějovy perspektivy má děj spád, neboť čtenář se dozvídá jen to, co čtrnáctiletý kluk pokládá za podstatné, nadto ještě pro cílovou skupinu přístupnou obecnou češtinou (byť někdy ve vypravěčském pásmu probleskne spisovný tvar). Zároveň se čtenáři mohou lépe vcítit do Matějových pocitů, ať už jde o rozrušení, strach, nadšení nebo těžko definovatelné pocity k místní dívce Ireně, se kterou se Matěj náhodou seznámí a která posléze v jeho pátrání sehraje důležitou roli. Jen místy autor z jazykové roviny vypadává a nechává Matěje-vypravěče použít slova, která bychom u čtrnáctiletého kluka z pražského paneláku nečekali – nejspíše i mnozí rodiče zaváhají nad významem slov jako „orobinec“ nebo „spočinek“. Matějův odpor k cigaretám a alkoholu pak působí snad až příliš školometsky, stejně jako ranní rozcvička a některé další momenty. V pasážích o železné oponě a souvisejících skutečnostech se ale autor dokázal přílišnému poučování vyhnout a klíčové informace předává nenásilně a přirozeně. Přemýšlivého čtenáře sice možná napadne, zda po nedávné covidové zkušenosti může na mladou generaci železná opona působit skutečně tak nepředstavitelně, jak se v Matějově podání zdá, ale připusťme, že děti zapomínají rychle.

Podrobná typografie Slavonic

Co může ale působit rušivě, je snad až příliš podrobná typografie Slavonic a jejich okolí. Čtenáře obeznámené s popisovanými lokalitami možná potěší, pokud si při četbě budou moci v duchu představovat konkrétní místa, na nichž se Matěj pohybuje, ale pro ostatní, kterých bude nejspíše většina, se jedná o určitou brzdu v plynulosti vyprávění (a opět je na místě si položit otázku, nakolik je takováto dokumentárnost u čtrnáctiletého kluka uvěřitelná). V této souvislosti je zajímavé, že po dočtení knihy se čtenáři dozvědí, jak a kde lze při osobní návštěvě Slavonic poměrně snadno získat jednu bonusovou kapitolu. V knize je uvedeno přesné místo, v recenzi se omezíme na takto obecné konstatování. Pro úplnost dodejme, že podobným způsobem autor propojil s konkrétní lokací i svou dřívější knihu Ztracený na Nevděku.

Navzdory všem výtkám, z nichž většina dětským čtenářům na mysl patrně ani nepřijde, je nutné ocenit, že žánr dobrodružného chlapeckého románu se v české literatuře stále drží při životě. I když se Šlik dost dobře nemůže vyhnout některým současným reáliím, neodmyslitelně patřícím k chlapcům Matějova věku, činí tak poměrně střídmě (Matěj za celou dobu svého vyprávění nevezme do ruky mobil) a svým románem navazuje na nejlepší tuzemskou tradici tohoto žánru.