Největší komiksový festival ve frankofonním Švýcarsku mezi 15. a 28. dubnem 2024 přilákal přes 35 tisíc návštěvníků. V rušných industriálních prostorách v okolí lausannského nádraží připravil pestrý program pro rodiny s dětmi, mládež i dospělé. Třebaže se oficiálně konal dva týdny, ve všední dny mohly hlavní festivalová místa navštívit pouze školní skupiny; pro veřejnost byly jeho brány otevřené vždy od pátku do neděle – po celou dobu konání festivalu však byly pro nedočkavce k dispozici výstavy pod širým nebem nebo také program off.

Během víkendu potom mohli komiksoví nadšenci navštívit především množství tematických výstav, ale také festivalové knihkupectví, veletrh alternativních, malých i velkých nakladatelů a antikvariát se staršími tituly. Samozřejmostí byla i přítomnost desítek komiksových autorů a autorek připravených se do zakoupených komiksů podepsat nebo nakreslit věnování. Program byl dále doplněn besedami s autory, panelovými debatami, performativními setkáními a také filmovými projekcemi. Na své si přišli především fanoušci současného evropského komiksu, a to převážně frankofonního – anglosaský či východoasijský komiks zde byl zastoupen pouze okrajově.

Důraz na švýcarskou tvorbu

Jednou z výrazných tematických linií letošního BDFIL byl švýcarský komiks. Jako čestný host byl přizván Tom Tirabosco, bestsellerista a výrazná postava na poli profesionalizace a popularizace devátého umění ve Švýcarsku. Tento komiksový kreslíř a scenárista stál totiž mimo jiné u zrodu švýcarské asociace komiksových umělců (SCAA) a ženevské vysoké školy komiksu a ilustrace (ESBD), kde nadále působí jako pedagog. Byla mu proto věnována celá retrospektivní výstava připomínající nejenom jeho aktivistickou (jednak v oblasti komiksu, jednak ekologie) a pedagogickou činnost, ale především uměleckou tvorbu. Proslavil se mimo jiné využíváním techniky monotypu, dodávající jeho komiksům typicky surový a zrnitý vzhled, a opakovanou evokací příšer, odrážejících ve směšných i hororových polohách jeho samotného i obecnou lidskou podstatu.

Tiraboscova role v rozvoji komiksového řemesla ve Švýcarsku byla několikrát vzpomenuta i v rámci programu pro profesionály. Ten se zaměřil na současnou situaci švýcarského komiksu především z hlediska veřejných struktur a iniciativ podporujících tvorbu, vydávání a propagaci původních švýcarských děl. Přítomní se shodli, že právě takové organizace a kroky jsou ve Švýcarsku potřeba – ačkoliv zde jsou domácí autoři oblíbení a čtení, jak potvrzuje jedna z ředitelek festivalu Léonore Porchet v rozhovoru, který nám poskytla, mnozí z nich nemají možnost vykonávat práci profesionálně na plný úvazek. V rámci debaty na konci programu byl ostatně vznesen dotaz, zda by se asociace SCAA nemohla ve Švýcarsku snažit po vzoru Francie prosadit status umělce. Tato debata byla nicméně rychle a rezignovaně ukončena. Ve Švýcarsku totiž momentálně existují jen dva možné statusy, zaměstnanec a OSVČ, a zavedení statusu umělce by podle zástupců SCAA vyžadovalo právní změnu na úrovni ústavy.

Navzdory podmínkám je nicméně švýcarská komiksová tvorba rozmanitá a komerčně úspěšná, ačkoliv je vzhledem k velikosti trhu závislá na prodejích ve Francii a Belgii: z mainstreamové tvorby se nejlépe prodávají Zepovy komiksy Titeuf, na alternativní scéně vede dílo Frederika Peeterse. Je také kladně přijímaná kritikou – hlavní cenu festivalu v Angoulême vyhrával v roce 2023 ženevský rodák Martin Panchaud s formálně experimentálním komiksem La Couleur des choses (Barva věcí). 

Pokud je však řeč o švýcarském komiksu, ve většině případů se tím myslí komiks frankofonní. O něco méně pozornosti je věnováno německo- a italskojazyčné tvorbě. Právě v této oblasti se snaží vyvíjet aktivitu spolek Réseau BD Suisse, jehož záměrem je švýcarský komiks popularizovat a pomáhat jej profesionalizovat na celostátní úrovni. Jedním z konkrétních cílů do budoucna je například založit doposud neexistující celonárodní švýcarské komiksové ceny a podpořit rozvoj nakladatelských struktur v nefrankofonních kantonech.

Belgie – vícejazyčnost jako výzva i dar

BDFIL si jako dalšího čestného hosta přizval zemi – Belgii. Kromě lásky ke komiksu mají Švýcarsko a Belgie společný ještě jeden důležitý rys – jde o země s několika úředními jazyky. Belgické centrum komiksu proto pro festival připravilo výstavu na téma současné belgické tvorby, v rámci níž byli představeni jak frankofonní, tak vlámsky či nizozemsky píšící autoři a autorky (německojazyčná belgická menšina byla vzhledem k absenci relevantní tvorby vynechána). Výstava však byla uvedena krátkým historickým exkurzem, připomenutím klasických postav belgického komiksu, jako jsou Tintin, Šmoulové či Lucky Luke, a tradice čisté linky. O to více bylo následně patrné, jak daleko se od svých prvopočátků belgický komiks posunul. Hergého čistá linka zmizela, stejně tak i jasně ohraničené panely, místo toho se hranice rozostřily a otevřely brány vizuálnímu i narativnímu experimentu a fluiditě. Představiteli této „nové vlny“ belgického komiksu jsou mimo jiné do češtiny přeložení autoři jako Dominique Goblet (Předstírat je prostě lhát, Meander, 2014), Alcante (Bomba, Argo, 2021) či Pierre Bailly (Prcek Chlupino, Mot, 2010), ale množství dalších, doposud v češtině nedostupných autorů, jako jsou Brecht Evens, Thierry Van Hasselt nebo Clara Lodewick.

Zároveň se přizvání Belgie stalo záminkou pro organizaci debaty nad překladem komiksového debutu vlámských autorek Mieke Versyp a Sabien Clement Vel/Peau (Kůže), nominovaného v roce 2023 na hlavní cenu v Angoulême. Intimní portrét dvou generačně odlišných žen, jež se potkají ve výtvarném ateliéru, přeložila do francouzštiny Belgičanka Françoise Antoine. Kromě množství slovních hříček a odkazů na slovo kůže se musela vypořádat například s tím, zda ve francouzském překladu ponechat belgicismy. Francouzská nakladatelství se k tomu podle ní nestavějí příznivě, pokud to není odůvodněné, a proto se belgicismům navzdory zasazení komiksového románu do Belgie nakonec musela vyhnout. Podle Antoine francouzské překlady vlámských komiksů totiž nejsou primárně určeny pro frankofonní spoluobčany v Belgii, ale pro trh ve Francii.

Barva v komiksu – řemeslo, či umění?

Hranice mezi frankofonními zeměmi byly překlenuty i v rámci dalšího výrazného programového bloku věnovaného frankofonním komiksovým koloristkám – označení je zde užito provokativně v generickém femininu, jelikož se této aktivitě i přes existenci koloristů-mužů věnují od prvopočátků převážně ženy. Nezřídka šlo totiž o manželky, sestry či partnerky komiksových kreslířů a někdy to platí i dodnes – například vybrané komiksy Lewise Trondheima kolorovala jeho manželka Brigitte Findakly, komiksovou sérii Valérian kreslíře Jean-Claude Mézièrese jeho sestra Evelyne Tranlé. Zatímco v minulosti šlo spíše o formu využití levné pracovní síly ochotných žen v rodině, v současné době je profese koloristky, mimo jiné díky digitalizaci, profesionalizovaná – všechny problémy se tím ovšem nevyřešily. Například zůstává otevřená otázka, zda je kromě scenáristy a kreslíře autorem právě i koloristka – a má tedy být spoludržitelkou autorské licence či mít právo na uvedení jména na obálce?

Kurátoři výstavy Irène Le Roy Ladurie a Sylvain Lesage, výzkumníci specializující se na komiks, mají v tomto ohledu jasno – výstavu proto koncipovali jako ukázku nejenom řemeslné zdatnosti a technické expertizy, kterou musí koloristka ovládat, ale také jejího uměleckého vkladu do konkrétního díla. Koloristka totiž musí na základě pokynů kreslíře a jeho kresby umět interpretovat příběh, vyzdvihnout důležité prvky a upozadit ty vedlejší, vystihnout nebo určit atmosféru, vést světlo a také pohled čtenáře – v tomto ohledu není její práce nepodobná práci filmového kameramana. Jedna z vystavených koloristek, Belgičanka Elvire De Cock (v češtině s jejími barvami vyšel Theseus a Minotaurus, Lingea, 2023), navíc upozorňuje na to, že bez barev a práce koloristek by se spousta komiksů neprodávala tak dobře – a už jen z toho důvodu by měly mít nárok na podíl z autorské licence.

Nakolik jsou barvy a konkrétní interpretace koloristky důležité, ukazuje i první část výstavy představující černobílou kresbu Frederika Peeterse a následně její barevné variace očima čtyř různých koloristek a dvou koloristů: Elvire De Cock, Clauda Gutha, Isabelle Merlet, Albertine Ralenti, Bruna Tattiho a Evelyne Tranlé. Výsledek se nejenom liší podle zvolené techniky, ale také podle toho, zda se zobrazený příběh odehrává v noci, či ve dne, zda jde o příběh spíše dobrodružný, či hororový nebo zda nás jako čtenáře ponouká číst rychle dál, nebo se na chvíli zastavit.

Nadějné vyhlídky

Festivalu BDFIL se podařilo vynést na světlo množství problematik diskutovaných v jádru švýcarské i mezinárodní komiksové scény, ať už je to nedostatek podpůrných struktur pro švýcarské umělce, nebo opomíjená profese komiksových koloristek a koloristů. Ač se nám Švýcarsko může zdát jako bohatá země, kulturní a kreativní sektor zde byl během covidu otřesen podobně jako jinde a pracovníci v těchto oborech to nadále pociťují. Umělci žijící ve Švýcarsku, ale přitom spolupracující s francouzskými či belgickými nakladatelstvími se navíc potýkají se specifickými problémy, jako je propad hodnoty eura, v němž jsou většinou bez zohlednění této změny nadále vypláceni. I přes patrnou frustraci přítomných posluchačů, nezřídka lidí aktivně činných v oboru, zaznívaly pozitivní výzvy do budoucna – ať už ze strany profesních organizací jako SCAA, nebo Réseau BD Suisse, ale také ze strany vystupujících umělkyň, volajících po sdružování a kolektivní akci. Rovněž byl kvitován přístup samotného festivalu, který umělcům za jejich účinkování zaplatil – jde údajně o první švýcarský festival, jenž tak učinil.

Na pozitivní notu chce BDFIL hrát i po zbytek roku – festivalem totiž jeho aktivity nekončí. Budoucí programovou nabídku bude koncipovat kolem tematiky humoru. Zahájena bude výstavou pod širým nebem, jež bude v Lausanne k vidění od června do září tohoto roku.