Japonskou autorku Hiromi Kawakamiovou (nar. 1958), držitelku prestižní Akutagawovy ceny, čeští čtenáři už mohli poznat prostřednictvím překladů jejích románů Vetešnictví pana Nakana (2005, č. 2018) a Podivné počasí v Tokiu (2001, č. 2019). Obě tato díla spojují ženské hrdinky a zvláštní snová atmosféra.

Román Manazuru, který nedávno vyšel v nakladatelství Argo v českém překladu Jana Levory, se jim v těchto ohledech podobá. I zde je vypravěčkou a protagonistkou v jedné osobě žena, pětačtyřicetiletá Kei, spisovatelka na volné noze, žijící spolu se svou matkou a dospívající dcerou v Tokiu, odkud ji to neustále táhne do přístavního městečka Manazuru. Právě toto slovo si před dvanácti lety do svého deníku napsal její manžel Rei, než beze stopy zmizel.

Tak začíná příběh, který by v rukou jiného autora mohl být psychothrillerem s detektivní zápletkou, a to i díky vypravěčce, u níž je už od začátku jasné, že je mírně řečeno nespolehlivá. Jako běžnou součást svého života bere jakési „pronásledovatele“, poloprůzračné postavy, které se jí zjevují na různých místech a snaží se s ní komunikovat.

Tělesnost i zasněnost

Jakékoliv napětí, které by mohla vyvolat základní premisa záhadného zmizení, se ovšem rozpouští ve způsobu vyprávění, přítomnost plynule přechází do vzpomínek a asociací ve stylu proudu vědomí. Právě tento vyprávěcí styl slouží jako jeden z prostředků navození oné zvláštní, až surrealistické atmosféry, která jako kdyby všechny události halila do zasněného oparu. Vše ještě podtrhává samotný zvukomalebný název přístavního města Manazuru, připomínající hru lehce zčeřených mořských vln. Zasněnost románu je v zajímavém protikladu s tím, jak důležitou roli v příběhu hraje tělesnost.

Sama vypravěčka je si v každém okamžiku vědoma sebe jakožto těla existujícího v čase a prostoru. Například své mateřství prožívá hlavně skrz tuto tělesnost; přemítá nad tím, jak její dcera původně byla součástí jejího těla, ovšem tím, že se narodila a stala se vlastní osobností, se jí nevyhnutelně odcizila.

Podobně fyzicky vnímá Kei i milostné vztahy, nejprve s manželem a později s ženatým milencem. Popisy až živočišné vášně kontrastují s předchozí česky vydanou knihou autorky Podivné počasí v Tokiu, kde vztah mezi protagonistkou a bývalým učitelem zůstal na čistě platonické úrovni.

Zralé ženství

Téměř bezdějový příběh tak představuje portrét zralé ženy, jež se snaží i přes nezdary v milostném životě vychutnávat život a přitom stále pátrá po vlastní identitě. Velkou úlohu v románu hrají introspektivní, filozoficky laděné pasáže o ženství i životě – kupř. vzhledem k tomu, že všechny své minulé prožitky nutně vidíme prizmatem nespolehlivé paměti, nikdy se nedobereme jejich objektivní podstaty. To v zásadě nevadí, neboť tato objektivní podstata je pro náš život vlastně irelevantní.

Výrazným motivem v příběhu je moře, což nás v kontextu literatury ostrovní země jistě nepřekvapí; japonští autoři k němu odkazují často. Za všechny můžeme jmenovat Šúsakua Endóa, u něhož se moře objevuje už v titulu jednoho z děl (román Moře a jed, 1957, č. 1980), nebo do češtiny zatím nepřeloženou autorku Fumiko Enči a její román Onnazaka (Pahorek žen, 1957) s tématem moře jako symbolem ženské svobody. Kdybychom nahlédli do jiných literatur, zjistíme, že stejným způsobem jej použila také americká autorka Kate Chopin (1850–1904) v kultovním feministickém díle Probuzení (The Awakening 1899, č. 2008). 

Svobodu moře částečně znázorňuje i Hiromi Kawakamiová v románu Manazuru, hlavně ve scéně, v níž stínová žena doprovázející Kei do něj hází své děti. Zároveň ale představuje masu neustále se přelévajících se vzpomínek a vjemů, které v každém jednotlivém okamžiku představují naši přítomnost, a to jak hmatatelnou, tak i neuchopitelnou. Tato proměnlivost je pak údělem všeho živého; jen ti, co nás opustili, zůstanou nezměněni. 

Ačkoliv už od začátku je v románu přítomna záhada, tedy zmizení protagonistčina manžela, je lepší ke knize nepřistupovat s očekáváním tradičního detektivního příběhu, jinak by se mohlo dostavit zklamání. Pokud však bude čtenář připraven podstoupit snovou, introspektivní a dobrodružnou výpravu za vlastním já, bude jistě spokojen. Obzvlášť pokud přistoupí na pomalý, téměř ospalý rytmus vyprávění a vyhradí si na čtení poměrně útlé knížky dostatek času.