Finský spisovatel a novinář Jukka Behm (nar. 1973) se ve svých prvních dílech inspiroval zejména Indií a Srí Lankou, kam jezdil na služební cesty. Po úspěchu románu pro mládež nazvaného Plyšáček (Pehmolelutyttö, finsky 2017), s nímž nejprve zvítězil v soutěži pořádané nakladatelstvím WSOY a poté získal i nominaci na cenu Finlandia Junior, se přeorientoval na mladé čtenáře. Ve svém zatím posledním titulu Ihmepoika Leon (Zázračný kluk Leon, 2023) autor oslovuje zejména dospívající chlapce, kniha totiž pojednává o třináctiletém talentovaném fotbalistovi s komplikovaným rodinným zázemím a jeho osudech v poměrně drsném světě profesionálního sportu.

Osaměle čekat na lajky

V Plyšáčkovi Behm vypráví velmi současný příběh ústy Emilie, patnáctileté jedničkářky z dobré rodiny. Ve škole moc kamarádů nemá, doma si jí nikdo moc nevšímá a ani dny na malém městě mnoho vzruchu nenabízejí. Cítí se osamělá, zapomenutá a nemilovaná, a tak se víc a víc propadá do virtuálního světa, kde se jejím fotkám začne dostávat nebývalé pozornosti. Zanedlouho se její život smrskne v čekání na lajky a nadšené komentáře od neznámých obdivovatelů. V těchto momentech se román do značné míry přibližuje českému dokumentárnímu filmu V síti (2020), ovšem s tím rozdílem, že Emiliin dětský pokojíček v románu nikdo nehlídá a její internetové konverzace s neznámými uživateli nikdo dospělý nemonitoruje.

Krátké kapitoly ženou děj románu, který se odehrává v průběhu jednoho roku, poměrně svižně kupředu. Emilia si postupně uvědomuje, že má pro muže patrně jisté kouzlo, ale vlastně nechápe proč. Vztah k vlastnímu proměňujícímu se tělu a sexualitě se u ní teprve rodí: „Občas mi připadá, že tělo není mou součástí. Že s ním jen pohybuju. Venčím ho jako psa.“ Jako zázrakem vyklouzne se zdravou kůží z několika velmi riskantních situací, kdy se ve své bezmezné naivitě (skoro by se chtělo říct hlouposti!) i kvůli mladické zvědavosti ocitne o samotě se staršími muži, jejichž úmysly rozhodně nejsou nevinné. Emilia však záhy pochopí, že pokud takovým mužům poskytne svůj čas a fotky, mohou jí z toho plynout příjemné zisky, a to mnohem snadněji, než když bude hlídat dítě matčině kamarádce.

Varování s příliš moha klišé

Svá dobrodružství a tajemství svěřuje hrdinka výhradně plyšákům, kteří s ní obývají postel, což se u patnáctileté dívky jeví přehnaně dětinské. Se starším bratrem ani s rodiči v podstatě nemluví a nikdo z rodiny si jí nevšímá. Nejbližší kamarádka Lila se o Emilii zajímá vždy jen do okamžiku, než sbalí dalšího kluka, takže je pochopitelné, že se hrdinka cítí nemilovaná a odstrčená. Černobílé vidění světa je pro mladé lidi typické, nicméně vykreslení jejího vnitřního světa, zejména její naivní přístup k sociálním sítím i návrhům neznámých mužů, nepůsobí moc věrohodně. 

Ačkoli kniha otevřeně popisuje řadu problémů dnešních mladých dívek, které jakkoli všechno vědí a všude byly, se na prahu dospělosti ocitají často nepřipravené na drsnou realitu vztahů, přílišné emoce ve čtenáři nevzbudí. Obrovský potenciál přebije velké klišé o tom, že celá internetová síť je pro mládež nebezpečná a že dívky by se před valnou většinou mužské populace všeho věku měly mít na pozoru.

Závěrem se nabízí úvaha, komu je kniha Plyšáček, která nepochybně zobrazuje velmi aktuální a ve své podstatě neveselá témata, vlastně určena. Finský vydavatel i autor ji prezentují jako knihu pro mládež, ostatně i v češtině vyšla v nakladatelství Yoli. Nicméně zároveň jako by ji autor napsal i jako jisté varování rodičům všech dospívajících, aby se o své děti zajímali víc a dřív, než bude pozdě.